Diskuze HudebniSkupiny.cz

,,Víš jsem raději sám, než abych byl (než být) druhým lidem přítěž!"

,,Dalším společensky-politicky kritickým (krimi) dramatem, o kterém bych tu chtěl pojednat je snímek "V Přístavu" Elia Kazana v hlavní roli s Marlonem Brandem, který natočil jako svou hrdou a dustojnou obhajobu, když se dostal na tzv. černou listinu a nemohl dál filmovat. Film je o zkorumpovaných lidech, kteří zneužívají své společenské postavení a svou moc!" (Je to jeden z nejlepších a z kriticky nejocenovaněších filmu Elia Kazana a nejslavnější, tolik významná role Marlona Branda)

A co bych tu rád zopakoval, at je to jak doufám už konečně poslední muj příspěvek. Než mě zase něco pseudogeniálního napadne. :-) . ,,A vždy když mě tečou slzy z očí tak vždy vím že na mě má matka (která zemřela) neustále s obavami myslí, jak se asi mám. A ptám se sám sebe jak ctít v nejlepším její smrt, abych se sám před sebou stydět v životě nemusel. Cítím že je blízko mě neustále (jako strážný anděl) po mém boku, to mě jediné skutečně přivede k víře. A stále na strážného anděla po mém boku myslím. Když jednou člověk uvěří víře, už není žádné cesty zpět, a matka na mě s obavami stále myslí, jak mě asi je? Kdybych v to nevěřil, a v to nedoufal nedokázal bych dál žít." (věnováno Wimmu Wendersovy, každý ví přece proč)

Mám vás rád! I když to nemužu říct bezprostředně. A děkuju! Martin Dyntar, 31 let, Solnice. (604 891 787)

Víš Dane, vím že mé nejlepší filmové kritiky co jsem tu napsal je těžké ve foru dohledat, že jsou bohužel krátké a stručné, ale o to víc věcné a srozumitelné. Nejlepší filmová kritika co jsem kdy napsal byla ke snímku P.Kaufmana "Nesnesitelná Lehkost Bytí", Arashe. T.Riahiho "Na Chvíli Svobodní",a i k filmum tak bezvýznamných filmařu jako jsou snímky "Vanishing Son" a "The Crow" Alexe Proyase. To je výslednou kvalitou velmi sporný, prostě rozporuplný film. I takové jsou filmy Davida Finchera, které dobře znám, ale filmové kritiky bych na ně nikdy nepsal. Má to své duvody. I když dost dobře nerozumím tomu jak je možné že fincheruv "Klub Rváču", výslednou vizuální estetikou a filmovým scénářem velmi sugestivní, podmanivý fenomenální kultovní film byl uváděný v rámci kino Projektu 100, víš není to vůbec zdaleka artový snímek, já už nerozumím vůbec ničemu! Vím časi kdy jsem tu měl sám nesmyslné, demagogické kecy, které připomínali spíše tvurči psaní, jsou naštěstí nenávratně pryč. Já jsem se poučil. Víš nechci se k nim už vracet, to se týče mích příspěvku, které jsem dost přehnal ve foru Rammstein. Vím za to bych se měl omluvyt! Jsem si toho více než vědom a mrzí mě to, ale čas nevrátím. Jediný co k tomu mužu ještě dodat je jen to, že díky silnému kritickému myšlení mám svou nemoc, svou postschyzofrenní depresi plně pod kontrolou, a to jediné se nezmění. Nasvědčuje tomu i to že se konečně začínám cítit lépe a věřím že se v budoucnu z postschyzofrenní deprese plně uzdravím. Kdybych v to nedoufal a v to nevěřil tak bych to se životem už dávno skončil!! A to je fakt. Já si cením těch co tu mé příspěvky ve foru čtou a líbý se jim a ohodnotí je a rádi se k mím myšlenkám vrací, i když nechápu proč je hodnocení mích příspěvku vždy jen většinou kladné, a né negativní. Nevím nakolik je to v dusledku upřímné když nikomu nebráním v tom na mé příspěvky tu ve foru odpovědět, a nikoliv jen kladně. Ani nevíš jak by mě to potěšilo, ale bohužel jak jsem zmínil pojem schizofrenie tak jsem si zavinil sám takovou, dost velkou stigmatizaci bez ohledu na to že jsou dnes moderní léky se o této nemoci se ví stále bohužel tolik málo. Ví se jen to a předpokládá se především to že to je spolu vždy svázané s depresí, apod...vedle narušeného metabolulismu, dědičných předpokladu, oslabené imunity, urazu hlavy atd...tím výčet nekončí. Víš Dane já bych rád připoměl druhým to že jsem si svou nemoc nevybral!! A nedokážu se s ní naučit žít pokud bych se skutečně v budoucnu neuzdravil. To je vše.

,,Je válka,je válka bohužel,a ty anděli boží mě bran a domluv lidem. Je válka,je válka bohužel,a já netoužím abych i já byl vinen." (Mathias Klaudius)

Ty co tu čtou a hodnotí mé příspěvky, bohužel nediskusní příspěvky, se spolu se mnou jak tolik doufám shodnou na tom že většina mích příspěvku až na filmové kritiky a recenzi a posuzování alb Die Toten Hosen (stejně jako překlady jejich textu písní, co jsem tu zanechal), by měli být do jednoho smazány, právě jen filmové recenze a kritiky mě v životě navracejí kousek osobní dustojnosti a hrdosti na sebe, nikoliv však na svůj promarněný a osamělí život, k něčemu co dalece přesahuje (převyšuje) mé osobní zklamání a osobní zoufalstvý nad mím vlastním životem, v tom jsou duležitý a přínosný, když si uvědomím že filmovou kritikou často popisuji skutečné životní osudy druhých lidí, co jsou na tom v životě mnohem huř než osobně já, jako bych sdílel jejich zoufalstvý a katarzi ke snaze o soucit a vzájemné porozumění, at to zní jakkoliv klišovitě a přehnaně, já do filmové kritiky osobně dávám všechno co ve mě je, tím spíše že mě to od srdce (duševně) naplnuje a dalece přesahuje k mé víře a k mému osobnímu přesvědčení (kdy se musím nějak vypořádat s konflikty ve svědomí), až pak když vím že jsem toho svou filmovou kritikou dosáhl mám jistotu, že se druhý lidi budou k mím srdečným myšlenkám rádi ve foru, spíše v blogu vracet. Za to tyhle lidi (čtenáře mích filmových kritik) mám rád a vážím si jich, za to jim i nesmírně děkuji a jsem jim za to vděčný. To však nic nemění na tom že by většina mích příspěvku měla být ve foru smazána, s tím naprosto souhlasím a nemám k tomu žádné výhrady!"

,, Napsat dobrou filmovou kritiku není vůbec snadný, jen si přečtěte nudné a formální, rutinní filmové recenze v největším evropském filmovém měsíčníku Cinema jak jsou neosobní a nekritické, bez jakýchkoliv výhrad k laciné Hollywoodské spotřebně, konzumně nenáročně zábavné produkci, s vysokým drahým rozpočtem...Kdy to druhý lidi konečně pochopí? já jsem měl to štěstí že se mě dostal do rukou dnes už nevycházející filmový měsíčník "Film a Doba", kde jsou filmové kritiky psány a pojaty uplně jinak, ano vím když jde o autorsky umělecké snímky. Mě v něm (v tomhle časopisu), ačkoliv se stále ještě učím psát o filmu z filmových kritik Wimma Wenderse, zaujala stat o jihokorejském filmaří (jihokorejská obdoba takového Davida Finchera) Park Chan-wookovi českého filmového kritika Eugena Lišky ke 2 významným snímkum jihokorejce Park Chan-wooka "OldBoy" a "Nebohá Paní Pomsta". A samozřejmě jihokorejskou kinematografií značně otřásl i filmař kim Ki-duk. Já spíše sleduji artové (autorské) ,,novinky" či lépe řečeno nové artové autorské filmové snímky z produkce ArtCam, která je uvádí na český trh, a samozřejmě sleduji filmy uváděné na CT Art. To je jediný muj přehled o mé cinefilské vášni."

,,Politicky pronásledovaní uprchlíci z Iránu na své cestě do vytoužené Evropy se dostanou do Turecka, kde kontaktují velvyslanectvý OSN pro některé však s naprosto marnou žádostí o udělení politického azylu v Evropě. Čekací doba na udělení politického azylu je dlouhá, a mnohým se uspět nepovede. Nebezpečím pro ně není jen místní policie, ale především tajná íránská policie, která uprchlíky, byt to jsou rodiny s dětmi bez ohledu na to deportuje zpět do vlasti, kde budou dříve nebo později nakonec popraveni. Arash. T.Riahi ve snímku "Ein Augenblick Freihait" ("Na Chvíli Svobodní") si těmito skutečnými událostmi prošel a vytrpěl - filmový snímek věnoval svým sourozencum, a vypráví skutečné životní osudy jak už tu bylo výše zmíněno Iránských rodin s dětmi, zobrazuje dost realisticky (nejspíše si k tomu vybral neherce) v působivých reáliích Iránu a Turecka (tedy žádné kulisy ve filmu) jejich bezmoc, zoufalství avšak i vzájemnou sounáležitost v těžké situaci, a nejde opomenout že filmový snímek je o to více aktuální, nadčasový vzhledem k uprchlické krizi, kterou se v uvozovkách psáno hroutí celá Evropa. Arash. T. Riahi, který natočil jeden z nejlepších evropských filmu poslední doby, ukazuje iránské rodiny s malími dětmi, a vůbec lidi které jsou stejný jako vy nebo já! A zachycuje je s takovou láskou a s takovým uznáním a s porozuměním, že to v dusledku tolik doléhá na filmového diváka, a staví se tím jednoznačně proti rasismu, antisemitismu a xenofobii, a zvláště naturalisticky bez jakkékoliv cenzury vyzívá filmové diváky k soucitu a k porozumění, stejně jako road-movie snímky, které znám od Wimma Wenderse. "Na Chvíli Svobodní" je přínosný a duležitý přesvědčivý film s nádhernými reáliemi Iránu a Turecka s neherci (tedy dle mého) ovšem se smutným koncem, a zároveň s nadějí jen pro některé z uprchlíku. Bez přehnání je to zlom v evropské kinematografii, která má stále filmovým divákum co nabízet, a nesmí se to opomenout. Na tenhle filmový snímek se nikdy nesmí zapomenout! Děkuji upřímně z celého srdce všem co tuhle filmovou recenzi (či kritiku) berou jako tip ke shlédnutí a doufám v to že snímek shlédnete, at tu hodnocení filmu není zcela zbytečně a oceníte ho divácky. Mám silné kritické myšlení, a první co mě napadlo bylo ho zužitkovat teoreticky vědním oborem, kupř. filmovou kritikou! (věnováno mému otci)

,,Až ted se cítím poprvé za život připravený k tomu si od Alberta Camuse přečíst jeho "Deník" a jeho "Eseje". Jsou pro mě tolik duležité a přínosné právě proto, že jsou pro mě srozumitelné a utěchou v mém osobním zoufalstvý, které si prožívám. Jen o Dostojevským už nechci nikdy slišet!"

,,Zase to píšu se slzami v očích!, jako vždy žádná radost, jen kousek hrdosti, zatraceně to se snad nikdy nezmění. Prosím druhé o toleranci a pochopení, vždyt snažím se psát tak aby se druhý k mím srdečným a hlubokým myšlenkám vždy rádi vraceli, děkuji těm co to pochopí." (bohužel ne vždy se mě to povede!)

,,A vždy když mě tečou slzy z očí tak vždy vím že na mě má matka, která zemřela, (jako by to bylo včera, vzpomínky na to jsou stále tak živí a svěží), neustále myslí. A ptám se sám sebe jak ctít v dobrém, v nejlepším její smrt, abych se sám před sebou stydět nemusel. Cítím že je blízko mě neustále (jako anděl) po mém boku, to mě jediné přivede k víře. A stále na anděla po mém boku myslím. Když jednou člověk uvěří víře, už není žádné cesty zpět, a (vím že) matka na mě s obavami stále myslí, kdybych v to nevěřil, a v to nedoufal nedokázal bych dál žít." (věnováno Wimmu Wendersovy a jemu vyjímečnému snímku "Nebe nad Berlínem" o andělech, kteří jsou přítomny vždy všude kolem nás, jen ty nevinný, bez viny a upřímné jsou děti, které je mužou spatřit.)

,,Politicky pronásledovaný uprchlíci z Iránu na cestě do vytoužené Evropy se dostanou do Turecka, kde kontaktují OSN pro některé však s tolik marnou žádostí o udělení politického azylu v Evropě. Nebezpečím pro ně není jen místní policie, ale i tajná iránská vojenská policie v Turecku. Arash. T. Riahi vypraví skutečné životní osudy iránských rodin s dětmi a s upřímností srdečně velkoryse s takovou laskavostí a s téměř dokumentární věrohodností přesvědčivě zachycuje bezmoc, zoufalství a sounáležitost mezilidských vztahu uvnitř rodiny ve snímku, ve společensky politicky kritickém snímku "Ein Augenblick Freihait", který diváka nenechá ke společensky-politickým poměrum na Blízkém Východě chladným, necitelným a lhostejným!"

Rocková hudba Die Toten Hosen a road-movie snímky Wimma Wenderse, to je jediná má představa o Německu, o této zemi, tak jak si ji chci navždy pamatovat, aniž bych měl potřebu se podívat do Dusseldorfu a srovnávat pro mě osobně to nejlepší z Německa (Die Toten Hosen, Wim Wenders, Gotz George) se samotnou skutečností. Uvědomil jsem si že jediná pravda je v tom, je pravda jen o tom jak si člověk co osobně prožívá. A já tohle prožívám velmi upřímně a intenzivně, skoro téměř se ctí, s ctižádostí a s vášní do budoucna. Uvědomil jsem si, že jediná láska a pravda je v tom že nebojím se zemřít dokud jsi tu se mnou (uryvek z textu písně "Alles Wird Voruburgehen" Die Toten Hosen, který se vám vryje do paměti!), v tom je skutečná, upřímná láska a pravda. Člověk se dle mého bojí zemřít když je osamělí, když nemá nikoho koho miluje! To jsem pochopil z textu písně Die Toten Hosen a je to překrásná a zároveň i v lesčems duležitá myšlenka, a sám Wim Wenders svými filmy (s terapeutickým zájmem) vyzívá druhé k soucitu a ke vzájemnému porozumění. Proto jeho filmy jsou výjimečné, že v nich není obsaženo žádné násilí. Tím se neodcizil svému protestantskému křesťanskému přesvědčení, které prochází jeho nejlepšímy filmy. Žádná vydělečně, komerčně konzumní (spotřební) zábava, žádný byznys. A já mám Čechy, především zachovalé hystorické centrum Prahy a Kroměříž nesmírně rád."

,,Doufám že jsem mé příspěvky krom Die Toten Hosen k Schimanskimu a k Wimmu wendersovy a dokonce i k Rammstein patří, proč jsem o tom přesvědčený? Protože Gotz George v roli Schimanskiho a Wim Wenders - to je jediná má představa o Německu, či o Německé kinematografii, jediná má osobní představa kterou o této zemi o Německu mám, i díky poslechu Die Toten Hosen. Myslím že to je skutečně věcný a srozumitelný na závěr. Zmínil jsem tady překlady textu písní Die Toten Hosen do českého jazyka, a myslím že jsem to měl udělat už dávno. Vybral jsem ty písně, které mě textem oslovili. Takhle bych si chtěl tuto zemi navždy pamatovat. Takhle bych ji chtěl znát. Alespon takhle, a ne jinak. Snažil jsem se tu druhé přesvědčit o tom, že Německo není jen Die Toten Hosen s jejich nejlepšími alby především s "Kauf Mich!", s "Auswartsspiel" a s "Unsterblich", ale že je to i kinematografie a že právě k Německé kinematografii patří asi nejvíce Wim Wenders dovolím si říct s filmy "Nebe nad Berlínem", "Země Hojnosti", "Přestřelka v Palermo" a "Nechod Klepat na Dveře" a Gotz George v roli Horsta Schimanskiho s těmi nejlepšímy díly, jakými je "Azyl", "Touha" a "Zločin a Trest". Pak je tu i Arash T. Riahi s výjimečným filmovým snímkem Na Chvíli Svobodní", i to patří právě vedle Wimma Wenderse k milníkum, ke zlomu novodobé Německé kinematografie. Jsem kinoartový cinefil, prošel jsem si v kině sezonně putovním Projektem 100, a nejen tím. A protože je Německo multikulturní zemí, snažím se rozšířit si obzory zejména o Jihokorejské kinematografii, k nimž patří zásadní, velmi důležité osobnosti-filmaři, jakými je Park Chan-wook (se snímkem "OldBoy" a "Nebohá Paní Pomsta") a taktéž zejména Kim Ki-duk (s filmem "3D-Iron" a "Čas", o kterém jsem tu psal). Nevybírám, tedy nezminuji tu jejich filmy náhodně, ale snažím se zmapovat tyto osobnosti, jejich životopis i filmové snímky, které stojí za řeč. Čím více toho víte o jejich životě a o jejich filmech, o to více pak nepřijímáte jejich filmy bez výhrad a nekriticky. S Die Toten Hosen to je stejný, jak jsem se to snažil dokázat hodnocením jejich alb.

Když jsem tu napsal, že Německo mě dalo více než která koliv jiná země mohlo to znít někomu klišovitě, nakolik jsem to neupřesnil, a jen zestručnil. Gotz George v roli neuplatného neformálního komisaře Horsta Schimanskiho v kryminálním cyklu "Schimanski" mě stále mile překvapuje svými věrohodnými a přesvědčivými hereckými výkony, na které dřel celí život, je to znát v jednom z jeho nejlepších a vysoce kvalitních dílu, jakými je "Touha", "Azyl" a "Zločin a Trest", dokážu to posuzovat celkem dobře, protože kriminální cyklus "Schimanski" (nikoliv "Místo Činu") je v těchto výše tu uvedených zmíněných dílech precizně vystavěný na výborných dialogách mezi herci, a především příběh není stavěný na přehnané akci, ale na bezchybném vykreslení charakteru (at už záporného nebo kladného) jednotlivých postav ve filmu, které jsou vedeny ke skutečně dobrým,k citlivým hereckým výkonum. Proto má kryminální cyklus "Schimanski" (nikoliv předešlé "Místo Činu") oprávněně zaujímá své místo v novodobých dějinách německé kinematografie. Není to přehnaný, vždyt díl "Azyl" je ještě dnes natolik stále aktuální o migraci utečencu z Čečensku za získáním politického azylu a povolení k pobytu v Německu, jak se říká, na cestě do Evropy za ,,lepším" životem. díl "Zločin a Trest" střízlivě pojednává filmovému divákovy o možném, o případném riziku korupce v policejních řadách a jejích následcích. Každý z těchto dílu dobře filmovému divákovy poukazuje na některé problémy a nešváry ve společnosti, jakou je rozsáhlá korupce v policejních řadách anebo příchod migrantu z Čečenska za politickým azylem do Německa před válkou a na absenci svědomí převaděču, kteří si jen dobře, jen vysoce přidělávají na jejich osobním zoufalství.
Skutečné zoufalství začíná tam, ze kterého už se nedokážeme (ze svého trápení se) vypovídat a vykřičet se, to je teprve zoufalství, které nikomu si prožít nepřeji, a i když uděláme ve svém životě pro druhé vše, co je v našich silách a v našich možnostech nikdy to k jejich pomoci stačit nebude, alespon tak to osobně vnímám a prožívám já osobně, pak si budeme alespon o to více si vážit a cenit si sami sebe, že jsme to zkusili druhým lidem pomoci. Protože každé naše setkání s druhými lidmi vždy nejlíp prověří naši představu co o sobě současně máme. Kdy se střídají příjemné pocity s těmi nepříjemnými pocity nikoliv k náladě k písni samotné, ale v písni samotné, posudte sami. Jak mám naplnit slova svými činy ohledně pocítění respektu a ucty k čestnému teologovy, k fotografovy a k filmaři Wimmu Wendersovy,který je vyjímečný a ojedinělí tím že v jeho road-movie filmech točící se kolem osy dramatu není přítomné žádné násilí, a děj filmu je vystavěn do detailu tak že směřuje k mezilidskému sblížení a ke vzájemnému porozumění v hledání nového domova a zbytku rodiny, po skončení (terapeutického) filmu točený s natolik terapeutickým zájmem pro diváka se divák nevyhne následku,dusledku, jímž je že se vzájemně přesvědčují druhý lidi svým osobním sebezpitováním nad sebou samím. Mám ted na mysli právě 4 Wendersovy filmy, které znám ze všech jeho filmu už osobně nejlíp. Je to: "Der Himmel uber Berlin", "Land of Plenty","Dont Door Knocking" a "Palermo Shooting" pravděpodobně, tedy nejspíše natočený na motivy "Sedmé Pečeti" švéda Ingmara Bergmana, jehož památce je film taktéž věnován. ,,Krása (pro Kima) začíná tam kde samotný život a mezilidské vztahy (už) nepotřebují žádná slova!" (nad filmem "3D-Iron" jihokorejce Kim ki-duka, ve kterém se Kim filmových diváku ptá jestli je to realita nebo sen), s Kimovým předešlím filmem "Čas" zase diváky zmátl se složitější zápletkou ve filmu než by se podle začátku filmu divákovy zdálo. Všechno začíná idilicky příjemným sexem, poté se partnerský vztah komplikuje žárlivostí ženy na muže, a rozhodne se z toho duvodu podstoupit plastickou operaci obličeje. Zatímco se žena zotavuje, sleduje za zády voyaersky svého bývalého muže jak neuspěšně navazuje vztahy s druhými ženami, když mu sdělí krutou a otřesnou, šokující pravdu a odkryje mu svuj nový obličej muž se rozhodne následně udělat a podstoupit cokoliv (tedy i plastickou operaci), jen aby získal zpět její srdce, lásku a oddanost. Konec filmu je dost nepřehledný, a žena nevydrží už dlouho, 6 měsícu čekat na zotavení svého partnera po plastické operaci, jako musel 6 měsícu čekat on než se mu ozvala. A přitom ho jen za zády tajně sledovala. Zároven je v něm místo pro větší dialog mezi hereckými představiteli. Čímž se však bohužel ani vše neobjasní.

Německo mě dalo více než kterákoliv jiná země, je to nejen ekonomicky, ale jak jsem poznal i kulturně nesmírně vyspělá země. A přesevším nesmírně miluji německý jazyk jako málokdo, pro mě vyjadřuje emoce mnohem lépe a durazněji než čeština! Našel jsem si svým zpusobem respekt, skutečný respekt a uctu k německému filmovému kritikovy a k esejistovy, k fotografovy a k teologovy a k nezávyslému filmaři převážně road-movie snímku Wimma Wenderse (v poslední době jsem měl možnost vydět a docenit jeho nejlepší film "Nebe nad Berlínem", a krom něho jsem se přiklonil k road-movie snímkum "Land of Plenty" a "Palermo Shooting"), celým svým srdcem miluji a stále ještě upřímně obdivuji herecké výkony Gotze Georgeho v kryminálním cyklu "Schimanski" (mám ze všech dílu oblíbené 3, a to "Azyl", "Touha" a "Zločin a Trest"), o kterých nejspíše budu nikoliv už však jsem tolik psát. A samozřejmě jsou tu ještě stále Die Toten Hosen, které mě zajímají a stále oslovují, i když si myslím že po albu "In Aller Stille" už nepřijdou s ničím tak dobrým, jako pro mě bylo a stále je album "Auswartsspiell" a "Kauf Mich!". Stále toužím a marně usiluji o to získat (zakoupit) soundtrack k filmu "Land of Plenty". Takže takové jsou moje priority do budoucna, do příštích dnu a stanoviska v současnosti. Pomuže mě tu někdo odkazem??? Prossssííím (604 891 787)

Tyhle texty písně jsou věnované všem milím milujícím lidem kolem mě, co mají natolik dobré srdce a nemají v něm místo pro předsudky, pro předpojatost, pro lži a nenávyst!! Poslouchám Die Toten Hosen už nějakých 8 let!, a pořád a stále mě jejich poslech něco dává, třeba něco co mě v prožívání tolik chybí! Nechápu celou tu popularitu německých Rammstein, i když jsem jejich album "Mutter" výjimečně rád poslouchal, ale texty jejich písní mě nikdy tolik nezaujali a neoslovyli jak je tomu u Die Toten Hosen, a vlastně mě nikdy pořádně vzato ani nezajímali! Poslech Rammstein muže být pro druhé cestou, něco jako skoro, téměř až hudebním vývojem k poslechu Die Toten Hosen, ano je to od sebe tolik odlišná hudba i texty písní, a pochopil jsem jak poslech Rammstein šíří kolem sebe nic než nevraživost a nenávyst, a především egoismus a cynismus. Vím to, protože jsem byl pod vlivem poslechu Rammstein několik let, možná jen proto že mě tolik zaujala němčina, texty jejich písní mě v nejmenším nezajímali a o Die Toten Hosen jsem v té době vůbec nevěděl, neměl o této kapele ani ponětí. Já osobně jsem přešel od Rammstein k Die Toten Hosen, a dal bych za některé texty písní Die Toten Hosen (jsou to především tyto písně: "Luge","Das Madchein aus Rottwail","Nur zu Besuch","Alles Wird Voruburgehen","Am Ende","Fallen" a "Das Wort zum Sonntag"...) ruku do ohně a neměnil bych je za nic v osobním životě!!! Až četba překladu textu písní Die toten Hosen mě v poslední době otevřela srdce i oči, a dala mě nadějí, víru a vuli k životu. Vuli věřit že se jednoho dne z postschyzofrenní deprese (má současná diagnoza, viz. nějaký ten postprocesuální defekt) zcela plně uzdravím. Trápí mě oslabená vule a vubec nedostatek vule (hypobulie), neprožívání radosti (anhedonie), autoakuzace (sebeobvinování). Byl jsem dobrovolně již po 2! kvůli změně antidepresiv (a celkové upravy medikace) 14 až 17 dní hospitalizován na psychiatrické klinice ve Fakultní Nemocnici v Hradci Králové a jsem do dnešního dne nesmírně vděčný Dr. Maopustovy a Dr.Davidu Bayerovy a mé ošetřující lékařce Zuzaně Kopkové - byl jsem tam s personálem plně spokojený a nemohl jsem si to tam vynachválit!! Časem se budu snažit cestovat do Hradce Králové, do Kroměříže a do Prahy (tyhle 3 místa mám upřímně rád) a seznámit se. Ano rád bych si časem našel přítelkyni, a doufám v to pokaždé když odněkud někam cestuji - je to vždy šance se seznámit i lépe se poznat. Myslím přátelsky. Zdravím Honzu Faltase, Honzo jsi jediný - kdo měl a má takovou duševní pohodu a smysl pro humor! Jsi jediný kdo mě ve FN v HK dokázal upřímně od srdce rozesmát, a trhnul jsi rekord 45 minut! při velké vyzitě, na to se nikdy nezapomene, že nedokázali nejen určit tvou diagnozu, ale po 45 minutách tě stejně nepochopili jak máš co na mysli. To mě dostalo.

český překlad textu písně "Alles Wird Voruburgehen": ,,...a mluví se o osudu. A protože jsi právě štastný, věříš na happy-end. Je pěkné, když říkáš že mě miluješ, i když si o tom myslím své: Všechno pomine. Myslíš si, že žiješ věčně, že jsi tu v bezpečí, se všemi milými přáteli, s milujícími lidmi kolem sebe. Když se země pod tvýma nohama hroutí, není se čeho chytit. At už se pustíš nebo bojuješ, strhne tě to jednoduše sebou. Všechno pomine. Dobré a těžké časy - nezustanou stát. Hrst štěstí nestačí nikdy pro dva, musí se brát co se v životě dostává. Nebojím se zemřít dokud jsi tu se mnou, avšak nechci tě spoutat svou láskou."

Takže ještě bych tu rád naposledy zmínil text k písní "Nur zu Besuch": ,,Kdykoli tě navštívím, cítím se bez hranic. Všechno ostatní je odsud tak daleko. Mám rád ticho tady mezi těmi všemi stromy, jako kdyby doopravdy existoval mír na zemi. Je to krásná cesta, která nenápadně vede k tobě. Ano, mám ji rád, protože pusobí tak světle a přátelsky. Tenkrát by jses nejspíše velmi radovala. Jak se mi daří, tu otázku mi pokládáš pokaždé. Jsem Okay, nechci aby jsis dělala kvuli mě starosti. A tak s tebou mluvím jako pokaždé, jako kdyby to bylo jako předtím, jako bychom měli na vše hodně času. Cítím tě docela blízko sebe, mužu slyšet tvuj hlas ve větru, a jestliže prší, vím že někdy pláčeš, dokud nezasvítí slunce, dokud opět nezasvítí. Přestože si člověk všimne že mu přesto hodně chybíš. A proto mluvím s tebou jako vždy a slibuji ti že jednou budeme mít zase hodně času. Potom se zase shledáme, mužeš se přece starat o to, jestliže chceš, že slunce v ten den také bude na muj hrob svítit - že slunce bude opět svítit..."