-
,,Politicky pronásledovaný uprchlíci z Iránu na cestě do vytoužené Evropy se dostanou do Turecka, kde kontaktují OSN pro některé však s tolik marnou žádostí o udělení politického azylu v Evropě. Nebezpečím pro ně není jen místní policie, ale i tajná iránská vojenská policie v Turecku. Arash. T. Riahi vypraví skutečné životní osudy iránských rodin s dětmi a s upřímností srdečně velkoryse s takovou laskavostí a s téměř dokumentární věrohodností přesvědčivě zachycuje bezmoc, zoufalství a sounáležitost mezilidských vztahu uvnitř rodiny ve snímku, ve společensky politicky kritickém snímku "Ein Augenblick Freihait", který diváka nenechá ke společensky-politickým poměrum na Blízkém Východě chladným, necitelným a lhostejným!"
-
Žádný Goethe nebude, sem by se to nevešlo, a krom toho zas tak vášnivý čtenář a knihomol nejsem! Jak dopadl Vilem Meister a jeho mučedničká... (to by jistě uvítali v islámské mešitě) ale (překlep) učednická léta nevím, a proč bych měl? Goethe moc mluvý, ten hubou drnčí v jednom kuse a nepustí mě ke slovu... Jestli má být tohle jeden z počátku klasického vývojového románu, tak at je... tak by mě pak zajímalo kam se to společensky výchovně vlastně vyvýjí či posune... jinými slovy jistě četba Goetha má nějaký ten společensky výchovný dusledek, který má klasický vývojový román mít, o tom to je a o tom v nejmenším nepochybuji, jenže nešlo by to pro příště zkrátit a zestručnit! Vždyt "Zelený Jindřich" od G. Kellera na tom není o mnoho líp, ale to bych nechal posoudit druhým lidem, já čtu nerad a jen vyjímečně. Jinými slovy mě čtení vubec nebavý a nudí, snad i pro to nemám ted tolik toho za potřebí citovat druhé lidi z nějaké té četby, i když jsem tu citoval a neuváděl zdroj, ze kterého mám ty které informace. Bez toho se citovat druhé lidi skutečně (do slova) nedá!
-
,,A vždy když mě tečou slzy z očí tak vždy vím že na mě má matka, která zemřela, (jako by to bylo včera, vzpomínky na to jsou stále tak živí a svěží), neustále myslí. A ptám se sám sebe jak ctít v dobrém, v nejlepším její smrt, abych se sám před sebou stydět nemusel. Cítím že je blízko mě neustále (jako anděl) po mém boku, to mě jediné přivede k víře. A stále na anděla po mém boku myslím. Když jednou člověk uvěří víře, už není žádné cesty zpět, a (vím že) matka na mě s obavami stále myslí, kdybych v to nevěřil, a v to nedoufal nedokázal bych dál žít." (věnováno Wimmu Wendersovy a jemu vyjímečnému snímku "Nebe nad Berlínem" o andělech, kteří jsou přítomny vždy všude kolem nás, jen ty nevinný, bez viny a upřímné jsou děti, které je mužou spatřit.)
-
,,Na road-movie filmech Wimma Wenderse "Land of Plenty","Dont Door Knocking" či u "Palermo Shooting" je nejlépe vydět jak se překonávají neosobní vztahy a lépe se poznávají, jak má každý z nás blíže a hlouběji k sobě samému - ale Wim Wenders také ukazuje tu skutečnost, že mezilidské vztahy se lépe, nejlépe poznávají cestováním, kterým se člověk zároveň učí lépe poznávat sám sebe. Láska k cestování prochází všemi Wendersovými filmy, proto odtud také název-slovní pojem road-movie snímky. O tom psal - o potřebě a nutnosti cestování - tolik již Goethe ve svém klasickém vývojovém (též i výchovném) románu "Viléma Meistera Léta Učednická a Léta Tovaryšská". Současně s tím se v road-movie filmech Wimma Wenderse divákovy přibližuje životní uroven v té které zemi, kterou Wim procestoval a natáčel onu jedinečnou a neopakovatelnou auru, atmosféru města a místa. At již to byl "Lisabonský příběh" z Portugalska, cestovní dokument "Tokyo Ga" z Japonska, "Palermo Shooting" z Itálie anebo "Land of Plenty" zejména z prostředí Los Angeles. Tím výčet cestovní horečky Wimma Wenderse zdaleka nekončí. Wim Wenders nám, filmovému divákovy ukazuje zcela jiné, odlišné, a to častěji pomalejší životní tempo ve svých filmech (anebo by se také dalo říct pomalejší tempo vyprávění životních osudu, životního příběhu), kde vydíme potřebu a touhu zastavyt se v dnešní uspěchané a zmatené době, kdy je všechno, i natáčení nejen amerických filmu uspěchané a zmatené! Wim Wenders dává, navrací věcem a mezilidským vztahum řád...díky Wimme!!!! (nedopsáno, věnováno Wimmu Wendersovy)
-
Rocková hudba Die Toten Hosen a road-movie snímky Wimma Wenderse, to je jediná má představa o Německu, o této zemi, tak jak si ji chci navždy pamatovat, aniž bych měl potřebu se podívat do Dusseldorfu a srovnávat pro mě osobně to nejlepší z Německa (Die Toten Hosen, Wim Wenders, Gotz George) se samotnou skutečností. Uvědomil jsem si že jediná pravda je v tom, je pravda jen o tom jak si člověk co osobně prožívá. A já tohle prožívám velmi upřímně a intenzivně, skoro téměř se ctí, s ctižádostí a s vášní do budoucna. Uvědomil jsem si, že jediná láska a pravda je v tom že nebojím se zemřít dokud jsi tu se mnou (uryvek z textu písně "Alles Wird Voruburgehen" Die Toten Hosen, který se vám vryje do paměti!), v tom je skutečná, upřímná láska a pravda. Člověk se dle mého bojí zemřít když je osamělí, když nemá nikoho koho miluje! To jsem pochopil z textu písně Die Toten Hosen a je to překrásná a zároveň i v lesčems duležitá myšlenka, a sám Wim Wenders svými filmy (s terapeutickým zájmem) vyzívá druhé k soucitu a ke vzájemnému porozumění. Proto jeho filmy jsou výjimečné, že v nich není obsaženo žádné násilí. Tím se neodcizil svému protestantskému křesťanskému přesvědčení, které prochází jeho nejlepšímy filmy. Žádná vydělečně, komerčně konzumní (spotřební) zábava, žádný byznys. A já mám Čechy, především zachovalé hystorické centrum Prahy a Kroměříž nesmírně rád."
-
Mám slzy očích!,protože chce se mě umřít,jenže ale přitom rychle,bezbolestně a dustojně. Proto jediným východiskem tu muže být eutanázie v Holandsku. Žili bych si dle všeho správně podřezat neuměl,takže bych nevyslovytelně trpěl jak pes,a to nechci. Nejde vůbec o strach z bolesti a z utrpení,spíše o to umět,dokázat zemřít dustojně a smířlivě,dokázat druhým lidem jejich prohřešky odpustit.Každý,anebo alespoň většina lidí si totiž s mnoha svými předsudky myslí či ráda domýšlí,že snad každý schizofrenik je pro společnost nebezpečný člověk (s tím,s takovou stigmatizací duševně nemocných lidí ze svého přesvědčení a po svých zkušenostech) hluboce nesouhlasím! Dle většiny lidí,bohužel k tomu podněcují i masová média dnešní co jiného než konzumní společnosti. Mám motto: Lepší být stokrát duševně nemocným,než se podřizovat,podřídit veřejnému mínění z převažujícího dnešního vlivu bulvárních masových médií,trendem se stalo přijmat masová média naprosto bezvýhradně a nekriticky a divácky je ke všemu podporovat -bulvár-za každým honem za každými senzacemi,narušující soukromí druhých lidí.Ted zpět k věci. Žádný schizofrenik není nebezpečný nijak společnosti,pokud si uvědomuje a připouští svou nemoc a chce se sám dobrovolně bez nátlaku zodpovědně celí svůj život léčit a chce se do příštího dne,do budoucna uzdravit. Což vychází smutná prognóza pohybující se kolem 30 až 40%,prý to má být naděje,já jsem v to přestal doufat,proto u nás již nuspěšně opakovaně žádám o eutanázii! Každý si to muže zkusit si vytrpět bludy a halucinace (tedy pozitivní přiznaky) schizofrenie jako třeba Andreas Frege (Campino) ve filmu Wimma Wenderse "Palermo Shooting"!! A teprve pak pozná co to je pro toho člověka si to zakoušet a prožít stejně jako já. A nestydím se za to,byla to těžká,ale dobrá zkušenost a těžká zkoužka mích vlastních schopností,nakolik jsem je přecenil i kdysi podcenil. O tom tu však mluvyt vůbec nechci,nechci ted otevírat staré rány,jakými si prošel muj idol Andreas Frege (Campino).Neznámn nikoho kdo by si tolik toho v životě vytrpěl jako právě osobně já a Andreas Frege,ve kterém Wim Wenders podává návod k tomu jak se vyrovnat s životní krizí a jak řešit duševní rozpory mezi VIROU v jednoznačnou PRAVDU a LASKOU-právě schopností milovat otevřeně a bez předsudku,pod jednou podmínkou-chtít druhému pozorně naslouchat a snažit se vnímat a pochopit jeho pocity a jeho odlišné hledisko pohledu na věc,tedy mám na srdci jediné-schopnost empatie,schopnost toho být schopný se do druhých lidí umět se osobně nepředpojatě,osobně nezaujatě vcítit! Je cesta k PRAVDĚ a k vzájemnému porozumění!
-
,,Celí svůj život jsem se nejvíce trápil pro PRAVDU o tom,jak se věci v rozpadlé a v nefungující rodině mají,stejně tak jsem se trápil pro PRAVDU o své vlastní osobnosti,o charakteru druhých lidí (hlavně mé matky) a věřil jsem a doufal v ní (v PRAVDU) i za cenu nedostatku či absence,nepřítomnosti anebo což je v dusledku jedno a totéž věřil a doufal jsem v PRAVDU i za cenu uplné ztráty komunikace se svými nejbližšími lidmi,se svými blízkými přáteli-to bylo řekl bych své největší zoufaství,které nezná meze a táhlo se se mnou celá ta léta kdy jsem si v životě procházel depresí,ta touha po PRAVDĚ možná (alespoň v to doufám!) v lesčems snad i utvářela moji nezlomnou vuli k tomu dobrat se jednoho příštího dne jednoznačné PRAVDY,možná v lesčems teprve utvářela i muj charakter mé osobnosti,ale o potřebě tolik MILOVAT druhé lidi bych dnes mluvil raději už spíše více než o hledání PRAVDY! Krom LASKY nezustává nic!" (věnováno mé sestře Monice)
-
Mé osobní hodnocení jen některých alb Die Toten Hosen, které jsem tu téhdy před tím nenapsal, neohodnotil nejlépe: "Damenwahl" (40/50%), "Eine Kleine Bisschen Horrorschau""...(60%), "Auf Dem Kreuzze ins Gluck" (70%) "Kauf Mich!" (100%), "Opium furs Volk" (70/80%), "Unsterblich" (90%), "Auswartsspiel" (100%), "Curruck zum Gluck" (80/90%), "In Aller Stile" (60%), "Ballast der Republik" (70/80%), "Die Roten Rosen - Wir Wartem Aus Chriskind" (70%), "Crashlanding" (60%), "La Hermandad" (60/70%), "Love, Peace and Money" (60%) a jejich debut "Opel Gang" (70%)... a živáky vynechám, protože samozřejmě patří k tomu nejlepšímu, protože melodické zabarvení a durazem (německého jazyka) hlasu Andrease Fregeho vždy vyzní mnohem lépe než na jejich albech, tedy alespon pro mě.
-
Píšu jsem do fora Die Toten Hosen příspěvky (filmové kritiky a eseje věnované Wimmu Wendersovy,nikdy jsem takovou uctu nepoznal jako právě k tomuto nejen filmaři,ale celkově prostě člověkovi,který mě je svým přesvědčením blízký.),rád bych tady ve svém životě po své smrti něco důležitého a hodnotného zanechal,nemám nic krom své víry a svého přesvědčení!! Jsem zoufalí... (nedopsáno) (PLEASE lištičce 604 891 787,anebo jen příteli co je fakt fan do Die TOten Hosen a dá to na sobě v životě i ve foru jednoznačně znát,poznat)
-
Když jsem tu napsal, že Německo mě dalo více než která koliv jiná země mohlo to znít někomu klišovitě, nakolik jsem to neupřesnil, a jen zestručnil. Gotz George v roli neuplatného neformálního komisaře Horsta Schimanskiho v kryminálním cyklu "Schimanski" mě stále mile překvapuje svými věrohodnými a přesvědčivými hereckými výkony, na které dřel celí život, je to znát v jednom z jeho nejlepších a vysoce kvalitních dílu, jakými je "Touha", "Azyl" a "Zločin a Trest", dokážu to posuzovat celkem dobře, protože kriminální cyklus "Schimanski" (nikoliv "Místo Činu") je v těchto výše tu uvedených zmíněných dílech precizně vystavěný na výborných dialogách mezi herci, a především příběh není stavěný na přehnané akci, ale na bezchybném vykreslení charakteru (at už záporného nebo kladného) jednotlivých postav ve filmu, které jsou vedeny ke skutečně dobrým,k citlivým hereckým výkonum. Proto má kryminální cyklus "Schimanski" (nikoliv předešlé "Místo Činu") oprávněně zaujímá své místo v novodobých dějinách německé kinematografie. Není to přehnaný, vždyt díl "Azyl" je ještě dnes natolik stále aktuální o migraci utečencu z Čečensku za získáním politického azylu a povolení k pobytu v Německu, jak se říká, na cestě do Evropy za ,,lepším" životem. díl "Zločin a Trest" střízlivě pojednává filmovému divákovy o možném, o případném riziku korupce v policejních řadách a jejích následcích. Každý z těchto dílu dobře filmovému divákovy poukazuje na některé problémy a nešváry ve společnosti, jakou je rozsáhlá korupce v policejních řadách anebo příchod migrantu z Čečenska za politickým azylem do Německa před válkou a na absenci svědomí převaděču, kteří si jen dobře, jen vysoce přidělávají na jejich osobním zoufalství.
Skutečné zoufalství začíná tam, ze kterého už se nedokážeme (ze svého trápení se) vypovídat a vykřičet se, to je teprve zoufalství, které nikomu si prožít nepřeji, a i když uděláme ve svém životě pro druhé vše, co je v našich silách a v našich možnostech nikdy to k jejich pomoci stačit nebude, alespon tak to osobně vnímám a prožívám já osobně, pak si budeme alespon o to více si vážit a cenit si sami sebe, že jsme to zkusili druhým lidem pomoci. Protože každé naše setkání s druhými lidmi vždy nejlíp prověří naši představu co o sobě současně máme. Kdy se střídají příjemné pocity s těmi nepříjemnými pocity nikoliv k náladě k písni samotné, ale v písni samotné, posudte sami. Jak mám naplnit slova svými činy ohledně pocítění respektu a ucty k čestnému teologovy, k fotografovy a k filmaři Wimmu Wendersovy,který je vyjímečný a ojedinělí tím že v jeho road-movie filmech točící se kolem osy dramatu není přítomné žádné násilí, a děj filmu je vystavěn do detailu tak že směřuje k mezilidskému sblížení a ke vzájemnému porozumění v hledání nového domova a zbytku rodiny, po skončení (terapeutického) filmu točený s natolik terapeutickým zájmem pro diváka se divák nevyhne následku,dusledku, jímž je že se vzájemně přesvědčují druhý lidi svým osobním sebezpitováním nad sebou samím. Mám ted na mysli právě 4 Wendersovy filmy, které znám ze všech jeho filmu už osobně nejlíp. Je to: "Der Himmel uber Berlin", "Land of Plenty","Dont Door Knocking" a "Palermo Shooting" pravděpodobně, tedy nejspíše natočený na motivy "Sedmé Pečeti" švéda Ingmara Bergmana, jehož památce je film taktéž věnován. ,,Krása (pro Kima) začíná tam kde samotný život a mezilidské vztahy (už) nepotřebují žádná slova!" (nad filmem "3D-Iron" jihokorejce Kim ki-duka, ve kterém se Kim filmových diváku ptá jestli je to realita nebo sen), s Kimovým předešlím filmem "Čas" zase diváky zmátl se složitější zápletkou ve filmu než by se podle začátku filmu divákovy zdálo. Všechno začíná idilicky příjemným sexem, poté se partnerský vztah komplikuje žárlivostí ženy na muže, a rozhodne se z toho duvodu podstoupit plastickou operaci obličeje. Zatímco se žena zotavuje, sleduje za zády voyaersky svého bývalého muže jak neuspěšně navazuje vztahy s druhými ženami, když mu sdělí krutou a otřesnou, šokující pravdu a odkryje mu svuj nový obličej muž se rozhodne následně udělat a podstoupit cokoliv (tedy i plastickou operaci), jen aby získal zpět její srdce, lásku a oddanost. Konec filmu je dost nepřehledný, a žena nevydrží už dlouho, 6 měsícu čekat na zotavení svého partnera po plastické operaci, jako musel 6 měsícu čekat on než se mu ozvala. A přitom ho jen za zády tajně sledovala. Zároven je v něm místo pro větší dialog mezi hereckými představiteli. Čímž se však bohužel ani vše neobjasní.
