Diskuze OSOBNOSTI.cz

Wim Wenders v březnu 1983 píše svou esejisticky směrovanou kritiku k filmu "Posledním Rodeo" režiséra Nicholase Raye s podtitulem "Muži v Aréně Rodea: Dychtiví" s odstavcem Uvnitř-venku: ,,Film o stárnutí a touze po mládí a o umírání na tento protiklad. Mnoho Rayových filmu pojednává o tomto i dalším rozporu: o přání zustat doma a zároven příslušet k cizině. V Posledním Rodeu si chtějí dva muži své role vyměnit a nemohou. A kdyby mohli? Pak by toho brzy litovali: oba chtějí hrát jak sebe, tak i toho druhého. Jeden, který má dost ,,života na silnici" a hledá pevné místo (zázemí, domov), a druhý, který se svého pevného místa pro tohle potulování vzdává a postupně tomuto životu stále více propadá. Tak se pozorují a touží stále dychtivěji po tom, čím právě ten druhý pohrdá. Až svou smrtí vystoupí Jeff z této soutěže. To znamená, že přesně vzato umírá právě proto, aby soutěž ukončil. Tak prapodivný jako sama scéna umírání je i prostor, v němž se odehrává.  Zcela zvláštním zpusobem nic nepředstavuje, kromě ,,vnítřního světa", jako kdyby ty čtyři zdi okolo Jeffa už samy byly smrtí. A když pak Wes a Louise vyjdou, ocitnou se doopravdy ve ,,vnějším světě", uplně netknutém tragickou smrtí, ozářeném sluncem. ...Poslední Rodeo je černobílý film, který natočil američan Nicholas Ray v roce 1951 pod názvem "Cowpoke" se Susan Haywardovou, Robertem Mitchumem a Arthurem Kennedym v hlavních rolích. Nakonec byl překřtěn na "This Man Is Mine"... (zdroj: knížní titul Wim Wenders "Dech Andělu", Aurora 1996, je ojedinělím a znamenitým výborem z kritik, eseju a rozhovoru právě s Wimmem Wendersem. Ps. Knížní titul je dnes nenávratně rozebrán)

věnováno Wimmu Wendersovy!: mám několik tajemství, o kterých už nemužu mluvit a které v sobě musím dusit, protože jsou ve společnosti tabu. Mužu jen nastínit čeho se to přibližně týká: jako dítě jsem si prožil a vytrpěl až do své dospělosti domácí násilí, poznal jsem co je dáno v lidské povaze, co to je bít obětí domácího násilí i (její) aktér, spolupodílet se na tom, co je pro mě bolestné a nepříjemné a nepřijatelné. Poznal jsem co to je sadismu. i masochismus v té nejhorší lidské podobě a snažím se to dnes vždy striktně oddělovat a rozlišovat (ačkoliv prý podle psychiatru to není jednoznačně už možné, není totiž jedno bez druhého, je jen sado-masochismus), který se kdysi promítl i do mé několikaleté obliby rockové hudby v německém jazyce s albem "Mutter" od Rammstein a později jsem toužil stále více přecházet do bipolární poruchy (už do těžkých mánio depresivních stavu) s poslechem alba "Auswartsspiel" od Die Toten Hosen, což nebylo pro mě vubec snadné. Přesto souhlasím s Wimmem v tom s tím že "Zlo není v lidech, ale uměrně ve vzdálenosti mezi nimi samími." (V nedostatku vzájemné komunikace s druhými lidmi) a že "Krom lásky už není nic jiného pro co by stálo za to žít" (Wimm je totiž celoživotně hluboce zbožně přesvědčený protestant, lutherán) Moje matka byla lehkomyslná a nezodpovědná, v době těhotenství užívala alkohol, proto bylo u mě v dětství podezření na ADHD (na hyperaktivitu v dětství s poruchou soustředění se a pozornosti). V roce 2008 moje matka zemřela na rakovinu plic ale myslím si, domnívám se že i dlouho chtěla vlastně zemřít, myslím si že ji puklo srdce a nedokázala se už dál dívat na realitu která je. Od svých 15 let trpím paranoidní schizofrenií (paranoia značí obavy, strach, neduvěru, podezíravost...a další příznaky, mezi které patří sluchové halucinace ,,hlasy" a špatná mylná přesvědčení ,,bludy"), dnes přehodnocena na reziduální schizofrenii, trpím též kvuli své celoživotní zkušenosti s domácím násilím post traumatickou stresovou poruchou a panickou poruchou z psychotických schizofrenních atak, upřímně prodělal jsem 3 paranoidně schizofrenní ataky s hlasy se sluchovými halucinacemi a s bludy, tj. s mylným přesvědčením že mě druhý lidé pronásledují a snaží se mě otrávit a zabít. (a skončilo to mou nedobrovolnou ustavní detencí) Tady bych připomněl už Campina právě ve filmu Wimma Wenderse "Palermo Shooting"(2008), který je pro mě příznačný a sleduji v něm jistou paralelu s tím co jsem si do jisté míry svým zpusobem prožíval právě osobně já. Nejvíce jsem v životě brečel při přesvědčení že brzo zemřu, že budu zavražděn a přičemž i že umírám. Vzpomínám si že to bylo při pobytu na ubytovně v Hradci Králové současně při poslechu písní z "Akustického Alba" od ruských Korol i Shut, které se mě tím navždy vryli do srdce a do paměti. Nikdy v životě už nezapomenu na ty obavy a strach z blížící se smrti, které jsem měl, který pláčem a slzami spalovali jak ohen mé srdce.

,,My life was saved by Rock and Roll" (Velvet Underground) tímhle citátem s podtitulem nejprve hudba začíná psát Wim Wenders svuj článek Le Souffle De L'Ange ke svým krátkometrážním filmum k anglo americké rockové hudbě (Wimm si oblíbil kupř. právě Boba Dylana, Jimmiho Hendrixe, Rolling Stone, potom Van Morrisona, Animals, Pretty Things, stejně tak Nicka Cavea, už zmíněné Velvet Underground, Lou Reeda či zejména a především později U2 a nespočet dalších), kterou se nechal Wimm hluboce inspirovat a fascinovat a právě podnítit ke své vášni ,,neustále" cestovat po světě, Evropou počínaje, po Francii, kterou již navštívil především do Rakouska a stejně tak do Portugalska, Japonska, Austrálie a USA. U té cestovatelské vášně, která stála u zrodu jeho prvních road-movie snímku a cestopisných a hudebních dokumentu. I pro mě a pro muj život platí též už slavná věta skupiny Velvet Underground "My life was saved by Rock and Roll". Malé zamyšlení nad Wimmem.

Ptám se sebe kdy se konečně už řádně oficiálně dostanou (k sehnání) na DVD do české distribuce kvalitní filmy Wimma Wenderse "Submergence" ("Až na Dno") a "Všechno je v Pořádku" (nepamatuji si ted z hlavy originální název filmu, pod kterým byl natáčen). Přál bych si tyto filmové snímky skutečně moc vidět a poreferovat, ohodnotit je tu divácky. Recenzovat je tu divácky. Jsem už natolik znechucený a zklamaný převažujícím mainstreamem už naopak jen předražené zábavné té tzv. slavné hollywoodské produkce, vždyt je smutné a pro artové diváky zoufalé že se tyto filmové snímky "Až na Dno" a "Vše Bude v Pořádku" (vlastně neznám ted z hlavy už ani přesný český název) nedostali k uvedení řádně do českých kin! Říkám pryč a konečně k čertu s hollywoodem!! Kde to jsme že v Česku je poptávka jen po mainstreamové filmové produkci, která určuje poměry ve filmové branži a která nade vše rozhoduje pak u diváku. Ano inu když není poptávka na trhu, tak pak není a vlastně nemuže bít už ani nabídka. To je smutnou pravdou!. Jenže to není jen český problém že diváci jsou tupé a slepé a němé mainstreamové ovce, je to celoevropský problém, je to už celosvětový problém. Ptám se kdy se to změní? Zamysleme se laskavě konečně nad tím proč tomu tak je. Já nedávám (na to) ani tak definitivní odpověd, naopak si myslím že spíše se ted už sám sebe správně ptám. Pokládám tu ty správné otázky, at je zodpoví laskavě druhý, mě už to unavuje, kupř. proč už tu není žádná diskuse k Wimmu Wendersovy by mě upřímně zajímalo. Jistě mé komentáře se tu přece ostatními uživateli diskuse vubec nečtou a nehodnotí, píšu je snad do větru nebo sám pro sebe? Píšu je tak trochu už asi jen pro Wimma samotného že?, i když pravděpodobně nemá možnost je číst, inu všechno je to proto pro mě smutný a zoufalí! Stydte se všichni vy lhostejný ignoranti co diskusi k Wimmu Wendersovy tu lhostejně jen přehližíte. Možná za to ,,přece ani" nemužete, vím je to v české povaze bít dnes samolibě lhostejný ke druhým lidem, zvláště k těm kteří jsou už vysoce čestně státně vyznamenáni a vím je dnes tzv. ,,in" bít asociální. To je západním trendem, všechno je dnes přece podle USA jak má bít (že?). Domnívám se proto už že mé komentáře tu jsou naopak velmi už ,,levičácky" prosociální.

Jenom mě u Wimma nejvíce překvapuje skutečnost že na hluboce křestansky věřícího a zbožného člověka ve svém osobním životě sám dvakrát věrný a oddaný své partnerce nijak nebyl. Je několikrát rozvedený a inu jak je vidět protestantské (lutheránské) vyznání a přesvědčení nutně nemusí znamenat partnerskou spokojenost a loajalitu. No Wim asi upřímně melancholik zřejmě narozdíl o de mě už nebude. Wim výborně režíroval videoklipy irských U2 k jejich písním "Stay" (nostalgická připomínka alegorického filmu "Nebe nad Berlínem") a "Ground Beneath Her Feet" (uvodní písen k filmu "Million Dollar Hotel") a pro mě osobně k těžce mánio depresivním písním německých Die Toten Hosen, k jejich lyricky krásné a k příjemné písni "Auflosen" a ke znepokojivé "Warum Werde Ich Nicht Satt" (písen je kritikou dnešního konzumního zpusobu života). Narozdíl od fora Die Toten Hosen, kam jsem doufám psal své těžce ,,melancholické" komentáře uplně definitivně naposledy právě jsem doufám nepíšu naposledy. Wim by si to nezasloužil, když už jakkákoliv diskuse tu k němu uplně bohužel chybí a osobně to těžce nesu. Na osobnostech.cz se už informuje a diskutuje převážně o mainstreamu. Snažím se to raději proto změnit.

Dokument (retrospektiva) o Wimmu Wendersovy "Desperado": podíl na režii má převážně Andreas Frege známější jako Campino, frontman Die Toten Hosen. Neměl jsem možnost vidět a ptám se sám sebe proč právě "Desperado" se vubec řádně nedostal do českých kin ani na DVD oficiálně do české distribuce s českou podporou. Upřímně lituji dnešních poměru show-byznysu a poptávce a zájmu u diváku po laciném a tupém povrchním mainstreamu převážně nesmyslné hollywoodské produkce, kdy se nedostane vubec v českých kinech a v oficiální české distribuci pak umělecky nezávislé kinematografii. Kde to mi češi jsme? Je to zoufalé a bezutěšné, že jsme si zvykli jen na dnešní komerční hollywoodský konzum. Nenávidím Ameriku za to jaký nesmyslný obraz o sobě ve filmech americké produkce vytváří a podává - většina američanu je ve skutečnosti negramotná, falešní namyšlení lidé s přetvářkou v médiích, kdy Amerika se stala nebezpečnou a násilnou zemí, právě proto že legální držení zbraně je v USA téměř bez výjimky dostupné všem dospělím lidem. Myslím slovy amerického režiséra Nicholase Raye že Američané už o Americe ve skutečnosti moc nesní. Nechci bít xenofobní, ale to jaký filmy američané nezodpovědně natáčí nejvíce vypovídá o jejich (o americké) mentalitě. Vím že zkušenost s americkou realitou je ve skutečnosti jiná, vím to právě díky Wimmovy, který o Americe v Německu dlouho snil, a když ji konečně navštívil, byl osobně zklamaný, byl rozčarován a znechucen tím že Amerika i pro Američany přestala bít zemí jakou právě možná kdysi bývala a že sám neměl možnost tam osobně umělecky nezávysle natáčet ,,svuj" autorský film tak jak by si přál. Kdo nečetl jeho mimořádně znamenitou a vyjímečnou esej pod názvem "Americký Sen" (1984) s podtitulem "Nezvěstný", který je osobním manifestem proti egoisticky lhostejné dnešní masové konzumní společnosti v USA, a nekriticky obdivuje Ameriku ten jako by nebyl. Wimm Wenders si přitom až V Americe uvědomil své evropské ,,kořeny" a svou příslušnost právě raději domovské Evropě.

Neviděl tu laskavě prosím někdo od Wimma Wenderse film "Až na Dno"? Uvítal bych právě k tomuto filmu nějaký komentář. Já film neviděl. A přál bych si film moc vidět. Nevíte tu někdo jestli se film "Až na Dno" vubec oficiálně dostal na DVD právě do české distribuce? Nemám přehled, uvítám info....

Dávám přednost těm road-movie filmum, na kterých Wim spolupracoval s Franzem Lustigem, s jedním z nejlepších evropských kameramanu. I jedním z duvodu je to že se oficiálně dostali do české distribuce k zakoupení na DVD. Jsou to road-movie snímky "Land of Plenty" ("Země Hojnosti"), "Dont Come Knocking" ("Nechod Klepat na Dveře") a "Palermo Shooting" ("Přestřelka v Palermo"). Osobně ocenuji, uznávám a miluji Franze Lustiga jako vyjímečně nadaného a ctižádostivého kameramana, který dnes patří ke špičce mezi evropskými kameramany. Právě na těchto filmech Franz Lustig odvedl vynikající práci ve vizuálním ztvárnění těchto filmu. Jsou to mistrovsky ztvárněné záběry kamery kdy divák má plný fyzický pocit a prožitek plné autenticity filmu a toho co dokáže nasnímat samotná kamera, kdy osobně díky Franzu Lustigovy nabývám dojmu že jako divák stojím tzv. za kamerou. Tím přiznávám to že už vubec nemám bohužel osobně přehled o všech filmech a dokumentech Wimma Wenderse (ani bych mít nechtěl), ale mám jako jeho filmový divák zužený rámec osobního přehledu o několika málo jeho filmech, které stojí za to vidět opakovaně, protože přesně takhle si chci Wimma Wenderse jako divák co nejlépe už osobně zapamatovat, přesto je pro mě jako pro diváka velkou a nesmírnou ctí tu o nich referovat. Vydím to jako svou povinnost. Je pro mě celkem zbytečné pečlivě a podrobně popisovat děj filmu, raději se namísto toho zaměřím na intelektuální vnímání autenticity filmu a systematické filozofické hloubání o smyslu, učelu a poslání filmu, kinematografie, kterým je pro sociálně vychovávat a vzdělávat filmového diváka a otevřeně neukazovat už násilí jako pozitivní nebo vítězné jak je tomu převážně ve filmech americko hollywoodské produkce. U Wimma Wenderse je to laskavé, pečlivé a citlivé vzájemné naslouchání si s cílem si navzájem nenásilně porozumět. Neměla by zdaleka už převažovat hollywoodsko americká produkce filmu, ale i ta okolní kinematografie ve světě (v Evropě, v Asii, na Blízkém Východě...) by měla mit svou vlastní odlišnou národní totožnost, svou jedinečnost, svou vlastní odlišnou hodnotu od té Americké. Na to by se nemělo divácky zapomínat. A bohužel je tomu dnes opakem.

Německý nezávislí filmař, velký vášnivý nadšený cestovatel, nejen hudební dokumentarista, univerzitní pedagog, fotograf, teolog, esejista, bývalí filmový kritik a dnes uznávaný producent svých filmu a přesvědčený hluboce věřící protestant (luterán) a stejně tak ambiciozní spisovatel právem zaslouženě ve své zemi obdržel celou řadu vysokých čestných státních vyznamenání jako málokdo. A přesto diskuse tady k němu tolik chybí, dnes je trendem (v) dnešní konzumní společnosti asocialita, egoismus a povrchní tupí mainstream. Na to nelze bít hrdý. Oproti Němcum stále platí že Češi jsou pracovití, ale svi.., co si pomužou až jen téhdy když je nejhuře. Nehlásím se k české špatné natuře, jsem Evropan.

Z filmu Wimma Wenderse "Land of Plenty" ("Země Hojnosti") jsem si oblíbil 3 filmové scény: 1) Když Lana (Michelle Williams) četuje se svým přítelem přes notebook, kamera nám (divákovi) následně dá nahlédnout do spuštěného videa, ve kterém vidíme doprovod učastníku pohřbu civilní oběti války, slyšíme bezutěšný pláč a naříkání ze zoufalství z bezmoci rodinných příbuzných oběti, která je na Blízkém východě, právě v Iráku jen jedním z mnoha civilních obětí války, kdy přes rakev je přehozena stuha s citátem připomínající nám, že ,,Bolest z míru je lepší než agonie z války.". Poté kamera najede na polocelek se záběrem obličeje Lany jak nesmírně zvídavě, ale současně smutně a zklamaně znepokojivě sleduje video v notebooku a z pozadí se teskně, nostalgicky rozlehne rocková hudba Thom and Nackt, právě která její pocity divákovy vyjádří v této situaci lépe než to, co muže zabrat v této události už samotná kamera. 2) Pro mě nejlepší scénou z filmu "Země Hojnosti" je vzájemný rozhovor Michelle Williams v roli Lany a Johna Diehla v roli Poula nad neštastnými událostmi terroristických utoku na Světové Obchodní Středisko v New Yorku z 11.9. v zátiší hřbitova v Troně, kdy každý však mluví sám za sebe právě o svých osobních vzpomínkách, právě ze svého osobního hlediska pohledu na tyto události, jak si je už osobně pamatuje a citlivě a pečlivě přitom naslouchá druhé osobě a snaží se porozumět a právě s Wimmem Wendersem pozorně sledujeme jaké osobní pocity v nich jejich tyto osobní vzpomínky na tyto neštastné a otřesné události vyvolávají a snaží se přitom osobně už přijmout a pochopit osobní pocity a hledisko pohledu na tyto události u druhé osoby a ptát se neustále sám sebe jak právě tyto neštastné otřesné události dnes vlastně vubec ovlivnili už současný, dnešní život v Americe. Aneb kdy Amerika bude opět tou dobrou zemí? To je nápis podél silnice, který míjejí cestou z Trony ve své dodávce za doprovodu písně "Land of Plenty" Leonarda Cohena, který je příslibem štastného konce filmu pro Michelle Williams a Johna Diehla s postupným nacházením své vzájemné mezilidské duvěry a s tím i své životní jistoty v těžké a v nejisté době.