Diskuze OSOBNOSTI.cz

Wimme tak Hořice jsou městem kamenné krásy, na cestě z tvého Dusselldorfu z Německa do Hořic tě bude podél silnice v Hořicích vítat obří kamenný trpaslík, který moc Wimme nepřipomíná už trpaslíka, tak nebud prosimtě osobně zklamaný a překvapený jako většina obyvatel Hořic. Hořický kamenosochař si nejspíše zaimprovizoval. Wimme nechcete nějaké kamenné sochy k vám do Dusselldorfu? Ale ted vážně! Nikdo z těch soch ještě nevytesal pěknou naježenou Hořickou lišku, a že jich tu Wimme máme nadbytek že nevíme co s nimi a kam s nimi, tak nám utíkají z Hořic kam si a ztrácejí se mě před očima za obzorem a kdykoliv se jich zeptám Wimme právě na tebe tak se sami nejvíce ptají na ledacos, nejvíce právě na Andrease Fregeho, na Die Toten Hosen, na jejich pivo koncertní turné, na modní město, kterým je váš Dusselldorf a na přítomnost andělu v nebi nad Dusselldorfem, a ptají se mě jestli tam není v Dusselldorfu z Hořické kamenné krásy náhodou vytesaný (také) Rainer Maria Rilke. A já pokaždé odpovídám že nevím. Vždycky se ptám a zajímám více o slovansky germanisticky nebo russisticky naježené lišky ještě bez liščat v Hořicích, pomocte prosím někdo s těma liškama. Děkuji! Pro ohodnocení komentáře udělám cokoliv, ohodnotte komentář dalším komentářem. Děkuji! Protože každým dnem děkuji za to město kamenné krásy a za lišky v lese za obzorem. Pomocte jsou plachý, ale bystrý, a stále jsou neustále v pozoru naježený. Skoro téměř jako veverky. Jen se drží více při zemi, ještě jsem totiž nevyděl naježenou lišku na stromě. Vy snad ano? No tak vidíte, a pak kdo si tady vymýšlí. Nežertujte o liškách. Děkuji!

Wimme mám tě rád a hluboce si tě vážím nejen profesí jako filmaře a producenta svých filmu, coby i dokumentaristy, fotografa, spisovatele a pedagoga, který má uctu a respekt svých studentu i široké německé veřejnosti! jak o tom svědčí mnoho vysokých čestných státních vyznamenání! Vážím si tě Wimme jako srdečného, laskavého, čestného a nesmírně upřímného i ke všemu dost odvážného pro mě neobyčejného člověka, který se osobnostně všestraně vzdělává a rozvíjí. Wimme ty jeden i ve stáří naježenej lišáku liščatej proslavil jsi nejvíce Dusselldorf, já snad coby neuspěšný spisovatel osobností.cz svým jménem doufám brzo proslavím Hořice v Podkrkonoší svým hluboce zklamaným i ke všemu neštastným životem. Wimme už ty kamenné sochy nemáme v Hořicích kam dávat! Mám k tobě velkou prosbu, nemužeme proto nějaké ty kamenné sochy (třeba kamenného trpaslíka podél cesty u silnice do Hořic, já bych ho nejradši odcizil a přemístil právě někam do Dusselldorfu) věnovat Dusselldorfu? A spisovatelé v Hořicích tu žádní nejsou, žádné už tu nemáme, tak budu a zustanu nejspíše asi Wimme jediný co jsem ještě nenapsal nic co by Wimme upřímně stálo druhým za řeč! Jsem v krizi se životem, proto jsem též i v krizi se psaním, v krizi se vztahy a v krizi s gramatikou též. Jak v dobrým, tak ve špatným. Doufám Wimme že co ve stáří ted sepisuješ snad brzo v nejbližší době vyjde v českém překladu, mám o tobě Wimme 2 knihy a krom toho právě v českém překladu o tobě nic nadále nevyšlo, a to je velká škoda pro tak neobyčejnou a velkou goethovskou osobnost. Vše o čem Wimme točíš své road-movie filmy se hluboce nějak dotýkají (nejen osobně mého) problému vykořeněnosti a ztráty rodiny i domova a hledání své vlastní identity. Takových lidí a vubec filmařu co o tom pojednávají Wimme moc na světě není, rozumím proto tvé jedinečnosti a nenahraditelnosti druhými lidmi ve společnosti! A to doslova vážně! Wimme ještě čteš J.W. Goetha a Alberta Camuse? Já tu jejich četbu bohužel intelektuálně už nedám, snad jen Puškina mám Wimme nesmírně v oblibě. Ale končím svuj komentář raději dříve než z toho bude další ,,má" nevydařená esej. Prosím ptám se nemáte tu někdo lepší komentář? Těžko si totiž mužu něco nárokovat když to nestojí druhým lidem za řeč. Wimme myslím stále na tebe a tvé filmy, mohl by jsi ještě něco natočit.

Ahoj Wimme, zdravím tě, nemám nic jiného a vlastně nic lepšího na práci než snít o pořádně naježených liškách v Hořicích! Snít se o liškách musí!, a jako velmi neuspěšný ,,spisovatel" alespon uspěšně proslavím Hořice v Podkrkonoší. Že jsem tu byl, žil a snil o liškách! Kdesi za obzorem...

Pomalu sám začínám mít více nejednoznačný, resp. ambivalentní vztah k rockové hudbě, at již se jedná o Die Toten Hosen, TV Smith nebo New Model Army či ruské Korol i Shut. Protože je dnes vědecky dokázáno, že právě poslech klasické hudby rozvíjí logické myšlení lépe než jakkoliv už to dokáže intenzivní trénink mozku samotnou matematikou, protože v nás poslech klasické hudby uvádí v hluboký soulad ,,naše" protikladné či protichudné emoce, a tím využívá naši kapacitu mozku lépe. Respektive jinými slovy tím nás učí využívat náš intelekt lépe (ačkoliv už ho s největší jistotou pravděpodobně nijak nezvyšuje, naše mentální schopnosti ovšem ano), než je a muže tomu bít už při tréninku našeho logického myšlení právě samotnou matematikou. Ta je k tomu totiž velmi osobně přecenována! Matematika totiž k tréninku logického myšlení je nedostačující! V praxi nevykazuje žádné vyšší etické (mravní) hodnoty! Poslech klasické hudby, a je i ta která mentálně též vysoce škodí, jako je v případě poslechu Wagnera a pak i právě tvrdé rockové hudby napříč žánry, nemusí nutně nijak zvyšovat náš intelekt, ale učí nás ho využívat lépe a správně, protože harmonizace protikladných emocí (jakými je radost-smutek, hněv-lítost, touha-strach...) směruje náš intelekt už k tomu, co je největším a kladným rysem melancholiku - a to je analiticky už systematicky rozebírat své osobní pocity a bít schopný spoléhat se plně na své osobní pocity při jednání s druhými lidmi v mezilidských vztazích a tím si teprve utvářet svoji nedirektivní (přímo neřízenou), ale naprosto přirozenou autoritu u sebe i druhých lidí nás směřuje k hledání kompromisu. Jinými slovy což je to nejobtížnější, protože nepřijímáme už druhými lidmi direktivní autoritu, ale utváříme si tím hodnoty přirozené autority. Vezmeme-li si skutečnost, kolik je matematicky (a ekonomicky) vysoce vzdělaných lidí právě ve vysoké politice, kteří už vubec neumějí zacházet se svým vysokým intelektem. Jsou v dusledku neupřímný, prolhaný a bezcharakterní a zkorumpovaný a právě mezi vysokými politiky je statisticky dnes psychologicky objektivně dokázáno že je mezi nimi více samolibě a lhostejně egocentrických a anti-sociálních jedincu (dříve tzv. odborně řečeno psychopatu), kteří jednají už bez ohledu na vyšší etické, to je mravní hodnoty svého osobního svědomí! A tím už právě má podnětná a zajímává i přínosná studie ke klasické hudbě tu končí! Jinak osobně ještě zmíním že mám rád smyčce, především cello, housle i klavír, ale ze všeho nejvíce už nechápu a osobně pohrdám už prázdnou vysamplovanou rytmikou u rappu, techna a hip-hopu, ke kterému patří prázdné nic už neřikající dětinské a pubertální žvanění, především už jen osobní drzost, urážky, vulgarity a sexismus, ale stejně tak poslech nejtvrdší rockové hudby napříč žánry, a upřímně i některých písní a alb mích oblíbených rockových interpretu muže mentálně nám více škodit než bít celkově ku prospěchu.

Osobně cituji Wimma z jeho eseje "Americký Sen" (1984): ,,To nové na téhle (rockové) hudbě bylo: čiré potěšení ze života. Nevyžadoval se žádný ,náročný' kulturní prožitek, jenom zcela přítomné, zcela fyzické obyčejné a přímé žití. To pro mne bylo nové. Později se zpívalo v jedné písni od Velvet Underground: ,Rock 'n' Roll has saved my life...' Ani pro mne o tom nemohlo být sporu. A ač to nebyla přímo záchrana života, tedy alespon záchrana PŘED jiným neradostnějším životem. Že tahle hudba přicházela z Ameriky, nebylo po předchozích zkušenostech, jež jsem odtamtud znal, po kreslených seriálech a filmech, nijak udivující. Amerika byla zemí (téhdy nových možností), která mou představu o potěšení teprve jasně definovala. Tam v Americe se zdálo být všechno otevřené. Nejasně jsem věděl: tam nebylo, na rozdíl od poválečného Německa (už neustále) co přede všemi tajit a co skrývat." (sám Wenders tím má především už na mysli rasovou genocidu -vyhlazení židu-, resp. jinými slovy Holocaustu coby zločiny proti lidskosti u fanatického nacismu v Německu) Nakonec právě ona slavná věta Velvet Underground stála u zrodu jeho prvních road-movie snímku a u jeho vášni chtít ,,celosvětově už" cestovat, chtít osobně poznávat i prožívat odlišnou a jinou životní uroven mnoha cizích zemí právě za hranicemi Německa i Evropy. Wim sám to štěstí v životě na rozdíl od druhých lidí měl. (Wim svou osobní esej "Americký Sen" s podtitulem "Nezvěstný" psal v březnu - dubnu roku 1984)

Wimme doufám že mezi liškama najdu vášnivou rockovou fanynku, co má osobně též nejsilnější, ale i ambivalentní, či jak to vlastně správně říct nevím... co má nejednoznačný vztah už k rockové hudbě, co vedle češtiny a angličtiny zejména celím svým srdcem vášnivě miluje a hluboce obdivuje němčinu i ruštinu tolik co já s oblibou klasiky, blues rocku a folk rocku možná i právě někde na hraně punk rocku, co má nesmírně srdečně vášnivě v oblibě tvé filmy, jinými slovy resp. je kinematograficky kinoartově už sama vzdělaná a zvídavá a zejména už (uznává některé) texty písní Die Toten Hosen (jejich jednoznačně nejlepší album "Auswartsspiel"), New Model Army (zmíním mnou oblíbené album "The Ghost of Cain"), TV Smith či ruských Korol i Shut (už právě jednoznačně s "Akustickým Albem" a s "Divadelním Démonem"). Navštívil bych s ní jistě Kroměříž nebo dějinné středisko Prahy, tato místa sám totiž osobně nejvíce miluji a obdivuji. Považuji Kroměříž a Prahu za nejkrásnější romantická místa v Čechách, které jsem kdy navštívil a rád se tam doufám někdy vrátím. Hledám germanistku co ráda vášnivě cestuje, přesto Češku co bude se mnou v ruské ,,kultuře" hledat naše společné slovanské kořeny! Hledám už upřímnou, laskavou a odvážnou, hluboce přemýšlivou, svědomitou, spolehlivou a odpovědnou... slušnou, věrnou, skromnou a obětavou, levicově založenou a anarchisticky smýšlející přítelkyni s sebou na cestu, později snad i partnerku. Téměř ideál už s takovými vysokými nároky, jen čas nám myslím ukáže tu naši společnou správnou cestu. Společné přátelství je tou (jedinou) správnou cestou ke vzájemnému partnerství. Protože mám coby melancholik ve společnosti jen několik málo opravdových přátel, které vybírám ve svém životě už sám opatrně a obezřetně a umím druhé lidi, druhou osobu vyslechnout a to samé právě už (ze všeho) nejvíce osobně očekávám od druhých lidí. Soucit s druhými lidmi mě častěji dohání až k slzám a nevadí mě zustávat v pozadí, nejsem a nebývám nikdy rád středem zájmu pozornosti u lidí ve společnosti. Jsem dost možná právě introvert. Jen jsem osobně vztahy mezi lidmi ve společnosti už hluboce zklamaný, a jsem z toho zoufalí, jsem smutný a neštastný. Vnímám a cítím to tak že zasloužím si v životě konečně něco lepšího. Schází mě v mém hluboce prázdném a v osamělém osobním životě nejvíce už odvaha to ,,chtít" a dokázat změnit. Pomoc mě prosím k tomu naježená lištičko, jsem tu jen pro tebe a čekám tu na tebe! Piš mě lištičko prosím e-mail na dyntarelli@seznam.cz nebo se mě prosím ozvy na mobil na 776 778 044. Je mě 37 let, jsem stále svobodný uplně bez závazku a momentálně jsem z Hořic v Podkrkonoší. Nejsem nikde zaměstnaný, mám přiznaný ID.3. stupně - jinak mojí diagnozou je už reziduální schizofrenie. A vzhled u mě už nijak osobně vubec nerozhoduje, rozhodují jen vzájemné sympatie! Je ti naježená lištičko mezi 30 až 40 lety a jsi také druhými lidmi jen hluboce zklamaná, jsi také smutná, hluboce neštastná a osamělá?... prosím dál už nečekej jsi-li na tom podobně nebo už uplně stejně! MARTIN DYNTAR, Hořice.

menší obsáhlé shrnutí: Ernst Wilhelm (Vilém, Wim) Wenders jak už se domnívám při svém pobytu v Paříži nebyl přijat na akademii malířských umění, tak si osobně alespon přivydělával výpomocí v uměleckém atelieru. A právě při pobytu v Paříži v té době navštěvoval zdejší cinematéku (kino), kde se zrodila jeho největší vášen začít kriticky psát, recenzovat a vubec i esejisticky pojednávat právě o filmech profesí už coby vynikající, vyjímečný, znamenitý, a mimořádně už nadaný a ctižádostivý filmový kritik (to samé pro něj ovšem platí coby pro fotografa, filmaře, dokumentaristu či esejisty a spisovatele) pro listy "Filmkritik", "Suddeutsche Zeitung" a v "Die Zeit" neskutečně osobně vynikal. Je o něm jinak široce známo že nedokončil svá studia medicíny a filozofie (puvodně snil o tom že se stane knězem, což se naplnilo jeho zájmem o teologii). Od roku 1967 do roku 1970 byl studentem mnichovské Vysoké filmové školy. Spolupracoval na svých filmech s celou řadou významných osobností - s rakušanem Peterem Handkem a s nejlepším evropským kameramanem s Franzem Lustigem natočil road-movie snímky "Dont Come Knocking", "Land of Plenty" či "Palermo Shooting", na nichž se kameraman Franz Lustig výrazně nesmírně obrazově podmanivě podílel, které se přinejmenším dostali do oběhu v (jinými slovy díky) oficiální české distribuci na DVD s plnou českou podporou. Při své předešlé návštěvě USA v březnu a v dubnu roku 1984 sepsal ke konzumní společnosti v USA nesmlouvavě osobně kriticky už zaměřenou svou esej pod názvem "Americký Sen" (s podtitulem "Nezvěstný"), ve které si uvědomuje a nachází zároven svou příslušnost domovské Evropě a kterou je možné chápat jako hluboce lidsky a subjektivně emotivně zabarvený protikonzumní manifest s objektivním nadhledem nad problémem sociální nejistoty v Americe a dalšími problémy. V roce 1988 získal čestný doktorát pařížské katolické teologické fakulty a v roce 1995 mu stejné vyznamenání udělila i fakulta ve švýcarském Fribourgu. Při této příležitosti sdělil Wim v odpovědi na jeden dotaz: ,,Věřícím protestantem (též lutheránem) jsem už několik let a pravidelně chodím do kostela." Wim je též univerzitním pedagogem, vyučoval na fotografické škole v Hamburku a pořádá ve světě (zejména právě v Evropě) vernisáže svých fotogafií. Dnes Wim obdržel celou řadu vysokých čestných státních vyznamenání, nebudu uvádět, protože informace o nich je dostupná již na wikipedii. Byl osobně několikrát rozvedený. Na MFF uspěl se snímky jako jsou "Paříž, Texas", alegorické a jinak proslulé "Nebe nad Berlínem" a další. Japonci (režisér) Josudžiro Ozu osobně věnoval svuj cestopisný dokument pod názvem "Tokyo-Ga", svýmu oblíbenému americkému filmaři, jakým je osobně pro něj Nicholas Ray (který umíral) věnoval před jeho nevyhnutelně blížící se smrtí snímek "Nickuv film/Blesk nad Vodou" a především památce Ingmara Bergmana a rusa Andreje Tarkovského v době jejich umrtí věnoval svuj film "Palermo Shooting", který svou problematikou nejvíce připomíná právě už filozoficko - mysteriozní "Sedmou Pečet" Ingmara Bergmana. (pro mě osobně bohužel poněkud ,,nedopsáno" a nedokončeno, především muj obsáhlí text musel bít už nutně předělán a zkrácen)

Pro Wimma Wenderse nejsou peníze jeho životní prioritou, byl a je pod velkým společenským tlakem, hodně se od něho jako od člověka osobně už očekává. Je jako člověk a více intelektuál nesmírně už všestranně vzdělaný a zaměřený, pro němce je to jistě díky mnoha čestným státním vyznamenáním novodobý J.W. Goethe, a to doslova. Málokdo z evropských filmařu a z dnešních němcu už toho dokázal v životě tolik co právě on! Wimme nadále neskutečně hodně partnerské lásky, profesního i životního štěstí a hlavně pevného zdraví ve stáří. Nesmírně mnoho lituji že v českém překladu u nás dosud vubec nevyšlo co Wimm ve stáří ted literárně píše a sepisuje, věnuje se předněji hlavně psaní více než filmařině. Má na to už věk. Od Wimma Wenderse dobře znám jen jeho esej pod názvem "Americký Sen", který je kriticky zaměřený právě k nastupující k jinak dnes přespříliš rozšířené americké masové konzumní společnosti (od) 80. let, ale Wimmovy myšlenky jsou rozhodně osobně už nejvíce přesvědčivé, jsou srdečné a upřímné, hluboké a přesto navzdory tomu už srozumitelné (a to považuji osobně za vyjímečné, málokdo toho je takto schopen), Wimm v kritické eseji totiž kritizuje se svým intelektuálním odstupem a s nadhledem v širším kontextu, pečlivě a citlivě s láskou více k Evropě a s porozuměním právě Americe a jejím těžkým společenským problémum sociální nejistoty. Wimmovy myšlenky z jeho eseje "Americký Sen" a právě hodnoty této eseje jsou v dnešní době Evropě platné a jsou resp. jinými slovy aktuální ještě dnes celé Evropě a její společnosti. Na to se nesmí nikdy už zapomínat!! A je třeba to dnes všem lidem osobně připomínat!! Proto nesmírně díky Wimme!!

Wimme jsem tak neskutečně zoufale moc už hluboce neštastný a příliš osobně jsem bezradný a bezmocný bez už krásně naježené lišky. Štěstí že tu ještě jsem, Wimme jen díky asi právě už tvým filmum! Děkuji ti Wimme za ně svým životem už každým svým dnem!

Co dělá Wim? Už nenatáčí? Ale věnuje se myslím hlavně psaní, menší shrnutí toho nejduležitějšího z jeho rozhovoru s Wolframem Schuttem z 6.listopadu roku 1982: cituji tedy Wimma: ...Ve filmu chce vyprávění vyprovokovat zpětné poznání a pomocí formy uspořádat nepřeberné množství dojmu. Potřeba příběhu znamenala už za Homéra, kterého nyní čtu: slyšet, že lze utvořit souvislosti. Existuje potřeba souvislostí, protože lidé vlastně mnoho souvislého nezažijí. Přitom se ,,dojmy" množí stále silněji, skoro jako při inflaci. Proto si myslím, že se potřeba příběhu bude spíše zvyšovat, protože je v nich někdo, kdo vypravuje, řadí a vnáší tam myšlenku: mužeme ještě zasahovat do vlastního života. A to přece příběhy dělají: potvrzují nám, že jsme kompetentní, že určujeme své životy. -Potvrzují, že jsme něco zažili. - Většina lidí vyprávět své příběhy ale neumí - protože je dost těžké něco vyprávět. To vlastně pokaždé znamená: ,,Neumím ti to pořádně povědět, však víš, co mám na mysli." To znamená, že se vlastně sami ,,dobrovolně" zřekli toho, aby něco skutečně už osobně vyprávěli. (...) Všechno to, co chci vyprávět, jsou maličkosti, at už pojednávají o městech nebo emocích nebo osamělosti a opuštěnosti. Idea, že film by se měl nějak dotýkat života a zkušeností (mých zkušeností jakožto tvurce stejnou měrou jako zkušeností diváku), tato idea - a to mi ten film ozřejmil - je nerozlučně spjata s příběhy. Pro mne nejsou filmy zříkající se už vyprávění příběhu a líčící jen pouhé situace vubec možné. Člověk je prostě na vyprávění příběhu už zvyklí a závislý, muže právě tak přitom sdělit všechno to, o co mu nejvíce v životě jde...(...) Několik týdnu čtu Homéra a nebyl jsem zklamán v naději, že se z něho lze něčeho dopátrat, že příběhy musí být afirmativní - právě už ono afirmativní vyprávění je například momentálně převážně nejvíce u Američanu: ti totiž vypravují už jenom afirmativní formu příběhu, jejich vrcholy, jako určitý druh prázdné zábavy, jako určitý druh ,,vyhlídkových letu". A vyprávění příběhu už pak je u nich jenom pouhým prázdným žvaněním. (psáno pro Frankfurter Rundschau, 6. listopadu 1982) (zdroj: Wim Wenders "Dech Andělu", aurora, 1996)