BUŠEK Karel N. Hořovice (Podbořany) student věznice Praha Pankrác 19.05.1950

Tedy zvyšování produktivity, menší vynakládání práce při rostoucím množství výrobních prostředků se v kapitalismu projevuje jako přetlak dělníků vůči kapitálu, nejistota. Jakoby obyvatelstvo rostlo rychleji.

Marx to shrnuje: "Akumulace bohatství na jednom pólu je tedy zároveň akumulací bídy, útrap práce, otroctví, nevědomosti, zesurovění a morální degradace na opačném pólu, tj. na straně třídy, která vyrábí svůj vlastní výrobek jako kapitál."

Výsledkem je další upevnění kapitalistického vztahu na národní i mezinárodní úrovni.

Vina padá na kapitalismus. V článku pro měsíčník Monthly Review vysvětlují John Bellamy Foster a Brett Clark, že kapitalisté přišli na metodu, jak shromažďovat bohatství na úkor žen. My si myslíme, že i na úkor dětí.

Opřeli se o proces, jenž Marx, Engels a jejich následovníci označili „společenská reprodukce“, jenž odkazuje na potřebu kapitalistů obnovovat svou pracovní sílu. Děti jsou krmivem společenské reprodukce a ženy jsou prostředkem. Autoři statě v Monthly Review, s citováním výsledků výzkumu jiných, vysvětlují, jak se ženy - a děti - stávají zdrojem akumulace, což je úkol, pro který se kapitál zdá být navenek nevhodný. Nakonec společenská reprodukce se liší od produkce komerčně hodnotného zboží, jíž jsou dělníci vykořisťovaní.

Ale kapitalisté jsou vynalézaví, a „tyto oblasti mimo produkci zboží, včetně obnovy (reprodukce) pracovní síly a toho, co si lze přivlastnit z přírody, jsou považovány za »dar zdarma« … kapitálu“ (Marxova slova). Podle autorů kapitál demonstruje „nezbytnou a neustálou snahu překročit nebo přizpůsobit své hranice s ohledem na své vnější výrobní podmínky“. Tímto konáním se neustále snaží ze svého přirozeného společenského prostředí získat co může. V obou situacích to je věcí „faktické loupeže - uzurpování, vyvlastňování, závislosti, zotročení“.

Marilyn Waringová, již citují, si myslí: „Zacházení s matičkou Zemí a zacházení se ženami a dětmi v systému národního HDP mají mnoho základních paralel.“

Zranitelnost dětí z USA byla nedávno na tapetě. Kongres v roce 1997 schválil legislativu k vytvoření Programu dětského zdravotního pojištění (Children’s Health Insurance Program; CHIP).

Pokles míry zisku

Na předchozím výkladu Marx staví v 3. dílu Kapitálu při vysvětlení empiricky pozorovaného poklesu míry zisku, jevu, z kterého Kapitalisté tolik panikaří.

Při vysvětlení tohoto jevu Adam Smith vychází z přebytku kapitálu, David Ricardo pak ze zdražování pracovní síly (ne zlepšení postavení, ale zdražení potravin, ale například doprava). Pro Marxe to není dostatečně úplný obraz, protože nezakládá na trvalých změnách. Obojí je podřízený moment pohybu, kde výše naznačený vzrůst organického složení (hodnoty konstantního kapitálu vůči variabilnímu) fixuje pokles míry zisku a vytváření rezervní armády. Projevují se jako přebytek kapitálu (spekulace, krize) a přebytek obyvatelstva (nezaměstnanost, chudoba).

U kapitálu se setkáváme s převrácením:
Prostředek zhodnocení kapitálu - neomezený rozvoj společenských produktivních sil je v konfliktu s omezeným účelem - zhodnocením kapitálu.

Ale kapitalistický výrobní způsob je prostředkem v historickém úkolu rozvíjení společenské produktivní síly a světového trhu. Rozpor mezi historickým úkolem a příslušným společenským výrobním vztahem, který definuje kapitalistický výrobní způsob.

Prospěch z něho měly ty děti, jejichž rodiče měli příliš vysoký příjem na to, aby dosáhli na dětské přídavky Medicaid, ale ne dost vysoký na to, aby si mohli koupit soukromé zdravotní pojištění. Od roku 2015 spadla míra nepojištěných dětí ve Spojených státech ze 13,9 na 4,5 procenta. CHIP měl být znovu autorizován v září 2017, ale nestalo se tak.

Od tehdy do 22. ledna 2108 se zdálo, že by mohlo zaniknout zdravotní pojištění pro miliony dětí. Onoho dne ale vzešel souhlas s obnovou CHIP, i když jen jakou součást dohody k dočasnému financování federální vládou. Myšlenka, aby ochrana dětského zdraví závisela na vyjednávání o problémech s ním nesouvisejících, naznačuje nejistotu záruk pro přežití dětí ve Spojených státech.

Je jasné, že vyhlídky na blaho amerických dětí jako celku naději na zdravý národ nesplňují. Zdá se, že oficiální činovníci dokážou zabírat finanční zdroje, jež by ve spravedlivé společnosti byly lehce dostupné k ochraně dětí a matek před odvratitelným úmrtím. Je tu ale otázka, jak žijí děti a matky v jiných zemích OECD, všech kapitalistických, že unikají nebezpečí, dopadající na děti a matky ve Spojených státech?

Vicente Navarro, starý výzkumník v oblasti veřejného zdravotnictví a ekonom, naznačuje, že síly dělnické třídy ve Spojených státech jsou slabé na to, aby dokázaly vzdorovat drancování. Podotýká: „Spojené státy, jediná významná kapitalistická země bez vládou zaručené všeobecné zdravotní péče, jsou také jedinou zemí bez sociálně demokratické nebo dělnické strany, jež by sloužila jako politický nástroj dělnické třídy a dalších lidových vrstev. Tyto dvě skutečnosti spolu souvisejí.“

Tyto různé vlivy se jednou uplatňují převážně vedle sebe v prostoru, jindy převážně po sobě v čase; konflikt mezi protichůdnými činiteli se vybíjí periodicky v krizích. Krize jsou vždy jen dočasným násilným řešením existujících rozporů, jsou to násilné výbuchy, které na chvíli obnovují porušenou rovnováhu."
Zpátky k Průmyslu 4.0

Tendence k nahrazení člověka strojem (a ruinování jeho existence) vychází z výrobního způsobu, který tu existuje několik staletí a který se moderním průmyslem v 19. století dostal na sobě odpovídající základy. Je podepřena novými objevy, stále společenštějším charakterem reprodukce (látkové i jiné). Zatímco v Marxově době kapitál plně ovládal relativně úzký výsek výroby, dnes zahrnuje již opravdu všechny sektory společenské reprodukce. To komplikuje celkový pohled. Opravdu dochází k zvyšování produktivity práce nahrazováním lidských sil - nyní včetně těch řídících, intelektuálních.

Pokud jde o potenciál umělé inteligence, je tu zajisté pokrok, ale k vytvoření stroje schopného orientace a poznání na úrovni člověka je řádově stejně daleko jako při první vlně nadšení v šedesátých letech.

HRUŠKA Josef


Praha

podplukovník ČSA

věznice Praha Pankrác

24.05.1949

Navarro si všímá vzájemného porovnávání silných dělnických hnutí v Evropě a relativně malých, zakřiknutých odborových svazů ve Spojených státech.

Všeobecně si všímá, že když sestavíte spektrum kapitalistických zemí a seřadíte je od velmi „přátelských vůči firmám“ (jako Spojené státy) po „přátelské vůči pracujícím“ (jako Švédsko), uvidíte, že kde je kapitalistická třída značně silná, je ubohé pokrytí zdravotnických výhod (ve veřejném i soukromém sektoru), značně nepravidelné pokrytí a velice nízké zdravotní ukazatele. „Což je ve skutečnosti případ USA.“
Autor:
W. T. Whitney (W.T. Whitney Jr. je pediatr na penzi a politický novinář z Maine).

Technologie, které jsou prosazovány německými svazy průmyslníků, nejsou nové. Je větší poptávka po nich (a sypou se peníze do výzkumných pracovišť, "start-upů"), protože existuje relativní přebytek kapitálu (finanční kapitál, který obíhá a hledá ziskové uplatnění) a vyčerpal se extenzivní růst podpořený anexí bývalých socialistických národů.

Z minulosti si můžeme vzít poučení, že je těžké dopředu odhadnout přesný charakter technických změn, které záleží na relativní náročnosti různých postupů a překonávání překážek. Je nutné je analyzovat zcela konkrétně a ne na základě marketingových dojmů.

Ano, v kapitalismu zjevně vyvolá masivní nezaměstnanost, chudobu a nejistotu. Podpoří absolutní růst zisku. Ale také pokles míry zisku. Stane se podnětem, materiální základnou příští krize - umocněnou akumulací dluhů, zbytněním finančního kapitálu.

V budoucí komunistické společnosti tento společenský charakter výroby umožní, aby technologie sloužily ulehčení práce, k co nejefektivnějšímu uspokojení společenských potřeb, zmenšení sféry nutné práce, k rozšíření jeho schopností a možností.

Kdo z vás ctí pravdivé dějiny?

Většinou se nezabývám v praktické politice a ani vlastně nemohu, historickými událostmi, nemám na to čas. Udělám ale pro jednou změnu a to zcela záměrně. Tento týden je plný kulatých výročí a jednoho půlkulatého. Ve chvíli, kdy píšu tento text, je tomu právě 170 let, kdy byl vydán Komunistický manifest. Dílo, které natrvalo ovlivnilo a změnilo pohled na svět a na sociální spravedlnost pro zbytek devatenáctého a celé dvacáté století a je dále myšlenkovým základem pro mnoho lidí, politických stran a hnutí i ve století jednadvacátém.

Naši čeští, pravdou se nezdržující, trochu směšní antikomunisté, budou demonstrovat proti KSČM, která žádné kulaté výročí neslaví, ale protože racionálně jedná o uspořádání poměrů v naší zemi, tak jsou vystrašeni, co kdyby si lidé opět těch 23 stránek přečetli nebo dokonce se jimi inspirovali.

Chci připomenout osud člověka, který se důvodů, pro něž antikomunisté (jinak prý jsou to ryzí demokraté, jen nesnáší jiný názor) svolali demonstraci, nedožil. Dne 23. 2. uplyne 115 let od narození Julia Fučíka, hrdiny protifašistického odboje, popraveného nacisty 8. 9. 1943, novináře, překladatele, literárního a divadelního kritika. Člověka, jehož osud si připomínají ti, kteří bojovali, bojují a jistě i budou dál bojovat za sociální pokrok, za rovnost a spravedlnost proti bezpráví. Nechci dnes ale vzpomínat na život a dílo Julia Fučíka, to je popsáno mnohokrát. Když žádný popis nedosahuje kvality samotného díla. Chci spíše připomenout to, jak odkaz skutečného bojovníka proti fašismu a německému nacionalismu, který za svůj boj zaplatil cenu nejvyšší, byl těmi, kteří přisluhovali nacistům, kteří kolaborovali a udávali, zaprodávali republiku, ale v dalších letech i jejich následovníky, po své smrti urážen, zpochybňován a všemi možnými prostředky ponižován. Ať už to bylo v šedesátých letech nebo po roce 1989.