„Ne, to není možné! Já jsem tak šťastný! Ale to není možné…

Já jsem tak šťastný! Ne, to není možné!“ mluvil Pierre

překotně, líbaje kněžně Marje ruce.

„Jeďte do Petrohradu; to bude lepší. Já vám napíšu,“ řekla

kněžna.

„Do Petrohradu? Jet? Dobrá, tak pojedu. Ale mohu k vám

zítra přijet?“

je a teď se mu znovu jasně připomněly. Když se u oběda dověděl,

že je kněžna Marja v Moskvě a bydlí ve svém neshořelém

domě na Vozdvižence, rozjel se k ní ještě týž večer.

Cestou bez ustání myslel na knížete Andreje, na jejich vzájemné

přátelství, na různá setkání s ním, a zejména na to poslední

– v Borodině.

„No, ty si rozhodně nemusíš nic vyčítat. Dělala jsi a děláš

pro něj všechno, co může nejněžnější matka dělat pro svého

chlapce. Mám z toho samozřejmě radost. Je to skvělý, skvělý

chlapec. Dnes poslouchal Pierra skoro jako smyslů zbavený.

Jen si to představ, když jsme šli k večeři, koukám a on rozdrobil

na malinké kousíčky všechno na stole a hned mi to taky

řekl… Nikdy jsem nezažil, že by byl řekl nepravdu. Je to skvě-

Jednání je u konce. Poslední úloha je dohrána. Herci řekli,

aby se svlékl a smyl barvy a líčidla; už ho nebude třeba.

Uplyne několik let, během nichž tento člověk, osamělý na

svém ostrově, hraje sám před sebou ubohou komedii, intrikuje

a lže, aby ospravedlnil svou činnost, když už je zbytečné se

ospravedlňovat, a ukazuje celému světu, co to vlastně bylo, co

všichni považovali za sílu, dokud to řídila neviditelná ruka.

Abychom si tedy mohli představit člověka podřízeného pouze

zákonu nutnosti, bez svobody, musíme připustit znalost nekonečného

množství prostorových podmínek, nekonečně velkého

časového období a nekonečného řetězu příčin.

Abychom si mohli představit člověka naprosto svobodného,

nepodléhajícího zákonu nutnosti, musíme si ho představit, že je

sám mimo prostor, mimo čas a nezávislý na příčinách.

Jede lokomotiva. Ptáme se, proč se pohybuje. Prostý venkovan

říká: pohání ji čert. Někdo jiný říká, že lokomotiva jede

proto, že se pohybují kola. Třetí tvrdí, že příčinou pohybu je

kouř unášený větrem.

„Jak to?“ zeptala se hraběnka Marja udiveně.

„,Majícímu bude dáno a nemajícímu bude odňato‘, pamatuješ

se? Ona je ten nemající. Proč? To nevím. Možná že není

dost sobecká – nevím, ale jí bude odňato, a skutečně jí bylo

Nestačila to ani doříci, když Pierre vyskočil a s polekanou

tváří ji chytil za ruku.

„Z čeho tak soudíte? Myslíte, že mohu doufat? Myslíte?!“

„Ano, myslím,“ odpověděla kněžna Marja s úsměvem. „Napište

rodičům. A nechte to na mně. Povím jí o tom, až to bude

možné. Měla bych z toho radost. A srdce mi říká, že se to stane.“

O Rostovových slyšel, že jsou v Kostromě, a na Natašu si

vzpomněl jen zřídkakdy. A když si na ni vzpomněl, pak to byla

jen příjemná vzpomínka na něco dávno minulého. Cítil se

osvobozen nejen od požadavků všedního života, nýbrž i od toho

citu, jímž se, jak se mu zdálo, nechal spoutat úmyslně.

Třetí den po svém příjezdu do Moskvy se dověděl od Drubeckých,

že kněžna Marja je v Moskvě. Pierre se v myšlenkách

často zabýval smrtí, utrpením a posledními dny knížete Andre-

Avšak kdybychom kromě toho dokonce připustili, že nejmenší

zbytek svobody se rovná nule a že v některých případech, jako

například v umírajícím člověku, v zárodku a v idiotu, svoboda

není vůbec, popřeli bychom tím sám pojem člověka, který

studujeme, neboť není-li svobody, není ani člověka.

A proto představa o lidské činnosti podléhající pouze zákonu

nutnosti bez nejmenšího zbytečku svobody je stejně nemožná

jako představa o zcela svobodné činnosti člověka.