„Ach, víš, Nicolas, Nikoluška mě tak často trápí,“ řekla hraběnka

Marja. „Je to takový zvláštní chlapec. A bojím se, že se

mu kvůli svým vlastním dětem dost nevěnuji. My všichni máme

děti, všichni máme svou rodinu, jen on nikoho nemá. Je

věčně sám se svými myšlenkami.“

avšak nejenže ji neměla ráda, ale dokonce se často

přistihla, že k ní chová zlé city, a nemohla je přemoci.

Jednou se rozhovořila se svou přítelkyní Natašou o Soně

a o své nespravedlivosti k ní.

„Víš,“ řekla Nataša, „ty hodně čteš bibli. Tam je jedno místo

přímo o Soně.“

tém roce, líčí je mimoděk jako dílo moci a říkají přímo, že toto

tažení je dílem Napoleonovy vůle. Když takto mluví, odporují

kulturní historikové sami sobě a dokazují, že nová síla, kterou

si vymysleli, nevysvětluje historické události a že jediným prostředkem

k pochopení dějin je ona síla, kterou zdánlivě neuznávají.

Pierre vyznal lásku, ale že touží jen po tom.

„Mluvit s ní teď… není možné,“ řekla přesto.

„Ale co mám dělat?“

„Nechte to na mně,“ rozhodla kněžna Marja. „Já vím…“

Pierre se jí díval do očí.

„No… no…?“ pobídl ji nedočkavě.

„Vím, že vás má… že vás bude mít ráda,“ opravila se kněžna

Marja.

Z Pierra měli všichni radost; všichni si přáli se s ním setkat

a vyptávali se ho na to, co viděl. Pierre cítil zvláštní přátelskou

náklonnost ke všem lidem, s nimiž se stýkal; ale mimoděk se

měl přede všemi na pozoru, aby se nějak nezavázal. Na všechny

otázky, které mu dávali, závažné nebo docela malicherné

(ptali se ho, kde bude bydlet, bude-li stavět, kdy jede do Petrohradu

a může-li jim vzít s sebou balíček), odpovídal: ano, možná,

myslím a tak podobně.

Jakkoli bychom prodlužovali časové období od vzniku jevu,

který posuzujeme, až do okamžiku jeho hodnocení, bude

toto období konečné, kdežto čas je nekonečný – a proto ani

v tomto směru nemůže být nikdy úplná nutnost.

3. I kdyby byl řetěz příčin jakéhokoli skutku sebepoznatelnější,

nikdy ho nebudeme znát celý, protože je nekonečný, a zase

nedospějeme k úplné nutnosti.

hraběnka Marja, „ale zapomíná, že máme ještě jiné, bližší

povinnosti, o nichž nás poučil Bůh, a že můžeme dát v sázku

sebe, ale ne děti.“

„No právě, právě, totéž jsem mu říkal i já,“ přerušil ji Nikolaj,

jemuž se skutečně zdálo, že říkal totéž. „Ale oni pořád vedli

svou o lásce k bližnímu a o křesťanství, a to všechno před Nikoluškou,

který za námi vlezl do pracovny a všechno tam

zpřelámal.“

mezi ním a Soňou, přičítal vinu sobě a ji chválil. Prosil kněžnu

Marju, aby byla k jeho sestřenici dobrá a laskavá. Hraběnka

Marja si byla viny svého muže dobře vědoma a cítila se také sama

před Soňou vinna; myslela si, že její jmění mělo na Nikolajovu

volbu vliv, nemohla Soně nic vytknout a přála si ji milovat;

Člověk, který zpustošil Francii, vrací se do ní sám, bez spiknutí,

bez vojáků. Může ho sebrat každý strážník, ale zvláštní

náhodou ho nejen nikdo nesebere, nýbrž ho všichni s nadšením

vítají, ačkoli ještě den předtím ho proklínali a za měsíc ho budou

proklínat zas.

Tohoto člověka je zapotřebí k ospravedlnění posledního společného

jednání.

Avšak i když nemluvíme o vnitřní hodnotě dějin tohoto druhu

(možná že pro někoho nebo na něco je jich zapotřebí), jsou

dějiny kultury, na něž se stále více začínají omezovat všechny

všeobecné dějiny, pozoruhodné tím, že podrobně a vážně rozbírají

všelijaké náboženské, filozofické a politické teorie a učení

jako příčiny událostí, ale pokaždé, jakmile mají popsat nějakou

skutečnou historickou událost, jako například tažení ve dvanác-