„Přemýšlím o tom, co jste mi řekl,“ pravila kněžna Marja.

„Něco vám řeknu. Máte pravdu, že mluvit s ní teď o lásce…“

Kněžna se odmlčela. Chtěla říci, „mluvit s ní teď o lásce je

nemožné“, ale zarazila se, poněvadž už třetí den viděla na Nataše,

najednou celé změněné, že by se nejen neurazila, kdyby jí

Koncem ledna přijel Pierre do Moskvy a ubytoval se v zachovalém

křídle svého domu. Jel na návštěvu ke knížeti

Rastopčinovi a k některým známým, kteří se vrátili do Moskvy,

a tři dny poté se chystal odjet do Petrohradu. Všichni oslavovali

vítězství; ve městě vstávajícím z trosek vše kypělo životem.

„Ano, všimla jsem si,“ přitakala hraběnka Marja.

„Když jsem mu řekl, že povinnost a přísaha stojí nade vším,

začal mi dokazovat bůhvíco. Škoda žes tam nebyla; co bys na

to řekla?“

„Podle mého máš docela pravdu. Také jsem to řekla Nataše.

Pierre tvrdí, že všichni trpí, trápí se, mravně upadají a že je naší

povinností pomoci bližním. Samo sebou, že má pravdu,“ pravila

že se zabývá vážnými věcmi. V zimě, když nebyl na

cestách za hospodářskými záležitostmi, trávil většinu času doma

uprostřed rodiny a vnikal do drobných vztahů mezi matkou

a dětmi. S ženou se sbližoval čím dál tím víc a každý den v ní

objevoval nové duševní poklady.

Od té doby, co se Nikolaj oženil, žila Soňa v domě s nimi.

Nikolaj ještě před svatbou vyprávěl své ženě o všem, co bylo

náporu sil; čekají, že mezi jejich panovníky vypukne válka; situace

se jim zdá neřešitelná. Cítí, že se vzdouvá nějaká vlna, ale

ta se nevalí odtud, odkud ji očekávají. Vzdouvá se táž vlna z téhož

východiska – Paříže. Je to poslední šplouchnutí ze západu;

šplouchnutí, které musí rozřešit zdánlivě neřešitelné diplomatické

potíže a učinit konec válečnému pohybu tohoto období.

že činnost jejich stavu je základem pohybu celého lidstva – právě

tak jako si to přirozeně a se stejným potěšením myslí o sobě

kupci, zemědělci a vojáci (neříká se to jen proto, že kupci a vojáci

nepíší dějiny), a 2. duševní činnost, osvěta, civilizace, kultura,

idea – to vše jsou nejasné, neurčité pojmy, pod jejichž praporem

se dá pohodlně užívat slov ještě nejasnějších, a proto

snadno dosaditelných do všech možných teorií.

vot představit. Neodvažuji se teď požádat o její ruku; ale pomyšlení,

že by možná mohla být mou a že propasu tu možnost…

tu možnost… je to hrozné. Povězte mi, mohu doufat?

Řekněte mi, co mám dělat? Milá kněžno,“ dodal, a když neodpovídala,

dotkl se po chvíli její ruky.

Nataša je k popukání. Drží ho pod pantoflem, ale sotva se začne

mluvit o něčem vážném, nemá ani vlastní slova, používá

výhradně jeho slov,“ dodal, podléhaje neodolatelnému nutkání

posuzovat lidi nejdražší a nejbližší. Zapomínal přitom, že totéž,

co říkal o Nataše, dalo by se slovo od slova říci o něm v poměru

k jeho ženě.

hlavně knihy historické a každý rok si jich objednával za určitou

sumu. Shromažďoval si, jak říkal, knihovnu seriózní literatury

a učinil si pravidlem přečíst všechny knihy, které si koupil.

S důležitou tváří sedával v pracovně nad četbou, již si nejdříve

uložil jako povinnost, ale jež se pro něj později stala obvyklým

zaměstnáním, které mu skýtalo jistý požitek a dodávalo mu vědomí,