kon. Ale nějakou podivnou náhodou to nikdo nevidí. Jeho úloha

není ještě skončena. Člověka, kterého deset let předtím a rok

poté považovali za zločince mimo zákon, posílají na ostrov

vzdálený dva dny cesty od Francie a dávají mu jej v držení

i s gardou a miliony, které mu za cosi platí.

Avšak i když připustíme, že jsou správné všechny chytře vykonstruované

úvahy, jichž je v těchto spisech plno, i když připustíme,

že národy řídí jakási nedefinovatelná síla nazývaná

idejí – zůstává přece jen podstatná otázka dějin bez odpovědi,

neboť se k zmíněné moci vladařů a k vlivu jejich rádců a jiných

osob, což zavedli všeobecní historikové, přidružuje ještě nová

Nataša mu podala ruku a vyšla z pokoje. Kněžna Marja naopak,

místo aby odešla, usedla znovu do křesla a svýma zářivýma,

hlubokýma očima se na něj přísně a zkoumavě zadívala.

Únava, kterou předtím patrně cítila, ji docela přešla. Těžce

a dlouze vzdychla, jako by se chystala k delšímu rozhovoru.

Sotva se Nataša vzdálila, zmizela všechna Pierrova rozpačitost

a stísněnost a vystřídala je vzrušená nálada. Rychle si přisunul

křeslo až ke kněžně Marje.

Byl pyšný na to, že je tak moudrá, dobře si uvědomoval, jak

je v duševním světě proti ní méněcenný, a tím víc se radoval

z toho, že mu se svou ušlechtilou duší nejen patří, ale že je částí

jeho samého.

„Teď. Právě při tom. Marie, nepřipomínej mi to už.“ Znovu

se začervenal. „Dávám ti čestné slovo, že se to už nestane.

A tohle ať mi zůstane navždycky na památku,“ ukázal na rozbitý

prsten.

Od té doby, sotva se mu při jednání se starosty nebo správci

nahrnula krev do obličeje a ruce se začaly zatínat v pěst, otá-

Paříže – krajního cíle – je dosaženo. Napoleonova vláda

i vojsko jsou zničeny. Sám Napoleon už nic neznamená; všechny

jeho činy jsou zcela prokazatelně ubohé a hnusné; ale opět

dochází k nevysvětlitelné náhodě: spojenci nenávidí Napoleona,

v němž vidí příčinu svého neštěstí; zbavený síly a moci,

usvědčený ze zločinů a úkladů, měl by se jim jevit takový, jak

se jim jevil před deseti lety a rok poté – jako zločinec mimo zá-

činnosti a říkají, že tento znak je příčinou. Avšak přes všechnu

jejich snahu dokázat, že příčina události tkví v rozumové činnosti,

lze jen s největší blahovůlí připustit, že rozumová činnost

má něco společného s pohybem národů, a v žádném případě už

nelze připustit, že by rozumová činnost řídila lidské skutky, neboť

jevy jako kruté vraždění za Francouzské revoluce, pramenící

z hlásání rovnosti všech lidí, nebo líté války a popravy, pramenící

z učení o lásce, tomuto tvrzení odporují.

Když kněžna Marja viděla, že to hned tak neskončí, vstala

první, vymluvila se na migrénu a začala se loučit.

„Tak vy tedy zítra jedete do Petrohradu?“ zeptala se.

„Ne, nejedu,“ řekl Pierre udiveně, jako by ho to urazilo.

„Ach tak, do Petrohradu? Zítra; ale neloučím se. Přijedu se zeptat,

co vám tam mám vyřídit.“ Stál před kněžnou Marjou celý

zardělý a neodcházel.

Možná že by se to nemuselo dělat tak puntičkářsky; možná

že je to vůbec zbytečné, uvažoval Nikolaj; ale to neustálé, věčné

duševní napětí, starající se jen o mravní dobro dětí, ho uvádělo

v nadšení. Kdyby si Nikolaj byl s to uvědomit svůj cit,

zjistil by, že hlavním podkladem jeho pevné, něžné a hrdé lásky

k ženě byl vždy pocit údivu nad její duchovností, nad tím jemu

skoro nedostupným, mravně vznešeným světem, v jakém vždy

žila jeho žena.

„Marie,“ řekl tiše, přistoupiv k ní, „už se to víckrát nebude

opakovat: dávám ti své slovo. Nikdy,“ dodal zadrhlým hlasem

jako chlapec, který prosí za odpuštění.

Hraběnce se vyřinul z očí ještě vydatnější proud slz. Vzala

muže za ruku a políbila ji.

„Nicolas, kdy jsi rozbil tu kamej?“ zeptala se, aby změnila

předmět rozhovoru, a prohlížela si jeho ruku, na níž měl prsten

s hlavou Laokoontovou.