když jsem mu pak večer dala lísteček, znovu se žalostně rozplakal

a líbal mě. S ním se dá všechno pořídit laskavostí.“

„Co je to, ten lístek?“ zeptal se Nikolaj.

„Začala jsem dávat starším dětem každý večer lísteček, jak

se chovaly.“

Když ji Nikolaj vzal za ruku, nemohla se již přemoci a rozplakala

se. „Nicolas, viděla jsem… on se provinil, ale ty, proč

ty, Nicolas…!“ a skryla obličej v dlaních.

Nikolaj zmlkl, do krve se začervenal, pustil její ruku a začal

přecházet po pokoji. Pochopil, proč Marie pláče; ale v duchu

s ní hned nemohl souhlasit, že by to, nač byl od dětství zvyklý

a co považoval za zcela normální, bylo špatné.

Vesničané, kteří nemají jasnou představu o příčinách deště,

říkají podle toho, potřebují-li déšť nebo horka: vítr rozehnal

mraky, nebo vítr přihnal mraky. Právě tak to dělají i všeobecní

historikové: někdy, potřebují-li to a hodí-li se to do jejich teorie,

říkají, že moc je výsledkem událostí; jindy zase, potřebují-

-li dokázat opak, říkají, že moc dává vznik událostem.

vejdu dovnitř a nikoho tam neuvidím. Ale ještě nebyl ani

v pokoji, když celou svou bytostí, podle toho, že okamžitě

ztratil svobodu, poznal, že je přítomna. Měla tytéž černé šaty

splývající v měkkých záhybech a byla stejně učesaná jako

včera, ale přesto byla docela jiná. Kdyby byla taková včera,

když vešel do pokoje, ani na okamžik by ji byl nemohl nepoznat.

„4. prosince. Dnes se Andruša (nejstarší syn) nechtěl ráno

obléct a m-lle Louise poslala pro mne. Byl to u něj rozmar

a svéhlavost. Zkusila jsem mu pohrozit, ale to ho ještě víc rozzlobilo.

Rozhodla jsem se tedy ho nechat, začala jsem s chůvou

oblékat ostatní děti a jemu jsem řekla, že ho nemám ráda.

Dlouho mlčel, jako by se tomu divil; ale potom za mnou přiběhl

jenom v košilce a tak se rozplakal, že jsem ho nemohla

uklidnit. Bylo vidět, že ho trápí nejvíc to, že mě zarmoutil;

Hraběnka Marja zvedla hlavu a chtěla něco říci, ale honem

se zase sehnula nad rám a stiskla rty.

„Co je ti? Co je s tebou, miláčku…?“

Nehezká hraběnka Marja vždycky zkrásněla, když plakala.

Nikdy neplakala bolestí nebo zlostí, vždycky jen ze žalu nebo

z lítosti. A když plakala, nabývaly její oči neskonalého půvabu.

že miliony Francouzů se podrobily Bourbonům. A proto

aby vysvětlil, jak z těchto částí vzniklo podrobení milionů, to

jest jak z částí rovnajících se jednomu A vznikla výslednice

rovnající se tisíci A, musí historik připustit opět touž sílu moci,

kterou popírá, a uznat ji za výsledek mnoha sil – to znamená,

že musí připustit nevysvětlenou sílu působící stejným směrem.

A to také všeobecní dějepisci dělají. Proto jsou v rozporu nejen

s monografisty, nýbrž i sami se sebou.

by se v ústech lidí kolem něj ihned neproměnil ve veliký čin.

Největší slavnost, kterou si Němci mohou pro něj vymyslet, je

oslava Jeny a Auerstädtu. Je veliký nejen on sám, nýbrž i jeho

předkové, bratři, jeho pastorkové, jeho švagři. Vše se děje za

tím účelem, aby byl zbaven posledního zbytku rozumu a připraven

ke své strašné úloze. A když je připraven, jsou připraveny

i síly.

a všichni na něj pohlíželi s veselými, rozzářenými tvářemi, jako

by chtěli říci: Á, to je on! Uvidíme, co z toho bude!

Když vcházel do domu kněžny Marji, přepadla Pierra pochybnost,

zda je to vůbec pravda, že tu včera byl a že se setkal

s Natašou a mluvil s ní. Možná že jsem si to vymyslel. Třeba

„Co to píšeš, Marie?“ zeptal se Nikolaj. Hraběnka Marja se

začervenala. Bála se, že to, co psala, její muž nepochopí a neschválí.

Byla by to ráda před ním schovala, ale na druhé straně byla

zase ráda, že ji při tom přistihl a že mu o tom musí říci.

„To je deník, Nicolas,“ řekla a podala mu sešitek popsaný jejím

pevným velkým písmem.

„Deník…?“ opakoval Nikolaj s nádechem ironie a vzal sešitek

do rukou. Stálo tam francouzsky: