Diskuze HudebniSkupiny.cz

,,Tobě jsem umyslně nikdy ublížit nechtěl, a pokud jsem ti nějak ublížil, mrzí mě to, ale sám už se beze mě pravdy nedobereš proč tomu tak bylo, a myslím a doufám že ji (pravdu) znát chceš a potřebuješ! Zamysli se nad tím prosímtě, když ne kvuli mě, tak alespon kvuli naší matce! (která nám zemřela). A jestli dnes na něco oprávněně mužeš mit zlost, pak je to jak doufám jen na nedostatek domluvy mezi námi, nikoliv na mě samotného. Chýbíš mě, a rád bych tě vyděl, mrzí mě a lituji, že jsem měl o tobě špatné mínění, a chci si o tobě udělat lepší usudek, který bys potřeboval i ty o mě! Narozdíl od tebe já na tebe dnes vzpomínám v dobrém, protože pamatuju ty lepší časi co jsme spolu zažili, a jen vzpomínka na ně doufám vzkřísí ty lepší stránky naší povahy pro příští dny, vždyt náš život není určený k prožití si toho aby jsme na sebe byli stále jen naštvaný, a matka by si před svou smrtí nepřála aby jsme navzdory všemu co bylo spolu nadále nemluvyli (nemyslíš?), už kvuli ni se s tebou chci a potřebuji se usmířit." (věnováno mému bratrovy, který chce podle svých slov spálit mosty ke druhým lidem) Jestli tohle nedokážeš pochopit... nedokážeš odpouštět... ublížíš tím nejvíce sám sobě!

,,Já jsem smysl života ztratil! Tím si člověk teprve vytrpí nejvíce! Hledám ve svých myšlenkách opěrný bod, takový ten výchozí bod k diskusi o tom s druhými lidmy a k tomu jak nebýt uplně lhostejný, ale sám nevím kde přesně začít!... jenže...vlastně mužete být v tomto (ne)diskusním foru Die Toten Hosen přímo u toho a sledovat jak si někdy, prostě občas vybýjím zlost psaným slovem (a nicméně nemám z toho nijak velkou radost) a jak se doslova rvu se svými myšlenkamy, jak se rvu s tím aby mě všechno v životě nebylo jedno! Na apatii není lék, člověk musí umět přehodnotit uplně všechno. Uvědomil jsem si že když člověk ztrácí smysl života mění tím (přehodnotí tím) od základu své priority (své životní hodnoty). Ted mě došlo, že co jsem psal k sado-masochismu k lepšímu osobnímu poznání lidské povahy (osobnosti u lidí) k (mému) poslechu německých rammstein by z principu stejně tak dobře platilo o filmech, resp. o milostných dramatech jihokorejce Kim Ki-duka, kdo dobře zná jeho filmy jistě mě dá v lesčems doufám za pravdu (já jsem si nejvíce oblíbyl jeho filmový snímek "Čas"). Mě vlastně jde ted v životě jen o platný princip, možná o vyšší princip. Mě krom principu v životě nezajímá vubec nic, a myslím že je to tu skutečně citelně znát, a i z toho duvodu tu z principu (v uvozovkách řečeno jak Dostojevskij literárně pracuje) tu instinktivně rozmlouvám sám se sebou, čistě se svými vlastnímy osobnímy pocity. Spoléhám se čistě na své instinkty, rozvýjím tu svou vlastní intuici, své podvědomí o stavu věcí, o tom jak se věci mají. Myslím, alespon myslím že tomu tak je. Více k tomu ted říct nemohu."

,,Bez lásky pravda ztrácí význam! Bez lásky člověk s pravdou není nikdy plně spokojený a štastný."

,,Právě na prostém lidu zanechá válka ty nejhlubší a nejušlechtilejší stopy. Kdo ještě v naší době měří velikost lidských srdcí křestanskými měřítky? Měříme ji podle měšce peněz, politické moci, síly - a masy prostých lidí to vědí nejlíp. Pocit nerovnosti člověka zranuje více než cokoliv jného! Není to snad ani závist, spíše jakýsi nesnesitelný pocit společenské a ,mravní' nerovnosti, který prostého člověka tolik zranuje. Nerovnost mezi lidmi nelze v dnešní společnosti odstranit žádným ,právním osvobozováním' ani žádnými zákony. Jediným jejím řešením je válka. Válka povznáší ducha lidu, vštěpuje mu vědomí vlastní dustojnosti, cti a sebeucty. V boji jsou si všichni rovni, válka nečiní rozdílu mezi pánem a jemu poddaným (podřízeným)... - (myšleno ve válce) náš obdiv a naše pochvaly jsou nakonec k nerozeznání od vlastního pohrdání. Z ušlechtilého hrdinství všech se spojují dříve nerovnoprávné společenské vrstvy a stavy..." (Dostojevskij - "Deník Spisovatele'1876 - "O Smlouvě s lidem") K tomu bych svými slovy dodal jediné: je pěkné a zapotřebí citovat, uvádět zdroj a neparafrázovat (U slov k Peteru Handkeovy jsem neuvedl zdroj, ze kterého jsem ke svému vysvětlení jen částečně vyšel - byl to Jaroslav Střítecký, který napsal doslov k "Nežádanému Neštěstí" a tudíž je milé a nijak mě nepřekvapuje, že bych mohl být nařčený a ,obviněný' z parafráze. Ovšem já jsem a mužu být upřímně hrdý jen na ty své příspěvky, kde nikoho necituji!): ,,Panovat druhým lidem v dusledku znamená pohrdat druhými lidmi! Krom toho mám schizofrenii (nejspíše stále lepší než mit epilepsii v případě Dostojevského), jenže mám v poslední době dojem, že se mě nerozpadá jen osobnost, ale co je teprve nejhorší i pravopis! 'Žij nebo se snaž žít tak, abys ničeho v životě nelitoval! Pak teprve budeš umírat dustojně a spokojený.' 'Pokud u sebe a v druhých lidech nehledáš pravdu a pokud už nevěříš v pravdu nemužeš být čestný, nemužeš už jednat se ctí.' (mé usloví a snad mé vlastní první citace!) Přesně to by mohla být vlastní slova Dostojevského, jelikož Dostojevskij byl první (a vedle Alberta Camuse nejspíše poslední) existencialista a dle druhých ,utopista', který si sám v sobě (ve své duši) řešil hluboké rozpory mezi vírou v pravdu - kterou je touha po porozumění sobě samému a skrze to druhým lidem (což mě na rozdíl od Dostojevského a Camuse dovedlo k tomu řešit otázky po smyslu života čistě psychologicky) - a láskou! To jsou 2 rozdílné věci! Myslím, alespon myslím že filmař a fotograf Wim Wenders by se mnou jistě souhlasil. (...),,ale je-li jednou hotová věc, že jsme dobří lidé, pak at se děje cokoli, konec vše špatné napraví. Taková je má víra!" (Dostojevskij) ...což a já k citaci Dostojevského dodávám: ,,...konec vše špatné napraví!" (slovo ,špatné' mě u Dostojevského ke srozumitelnosti textu chybělo) (...),,Kdybych si já ovšem mohl vědomě vybírat, přál bych si jediné - samozřejmě být stasten spíše v tomto okamžiku, dokud existuji, protože pak, až zemřu, bude mi upřímně uplně jedno, co se stane s tzv. naší ,všeobecnou (nejspíše myšleno duchovní) harmonií', zustane-li i po mé smrti anebo zanikne spolu se mnou." (N.N.) (s uctou a s láskou věnováno mému psovi Filipovi)

,,Až ted teprve s odstupem času jsem si uvědomil nakolik vlastně v rockové hudbě nemám rád blues, snad i proto neposlouchám klasický rock... nýbrž punkrock, hard core, heavy metal, ,industriál' apod... nikdy dříve jsem nad tím takhle nepřemýšlel, došlo mě to pozdě!" (k poslechu německých Rammstein, Die Toten Hosen, ruských Korol I Shut a Metaliky, přičemž u těchto kapel jsem se v životě hudebně a žánrově našel) ted k mému poslechu Rammstein: ,,Právě utrpení, které si je prožívané pro (získání si lásky) /ku ženy (nikoliv pro lásku boží!), k podřízenosti ženě (opačnému pohlaví) je tehdy (ta největší) slast. Libost a nelibost jedno je!" (k mému poslechu Rammstein, a vlastně to je odčinění toho, co jsem tu psal v pojmech, konkrétně tedy v pojmu sado-masochismus. Tímhle to konečně upřesním... přesně na tu chvíli jsem dlouho netrpělivě čekal, až to tu budu moci s mími příspěvky skoncovat a svým zpusobem je takto odčinit! Jsem s tím - se svými několika málo příspěvky ve foru DTH - teprve ted spokojený a upřímně na ně hrdý! Stálo to tu doufám za to, a v nejlepším se má skončit...)

,,Chladnokrevné jednání ve svém osobním zájmu (které nás již nijak neodlišuje od zvířat!) je v očích rusu rysem západního kapitalismu! Kvuli těmto lidem není již třeba se nijak trápit, protože nejsou schopný upřímně milovat druhé lidi a obětovat se pro ně, pro druhé, které dokázat to je přitom (to) jediné co nás vede ke své sebekázni a ke svému osobnímu přesvědčení! (...nikoliv již vnější autoritativní mechanismy politických anebo náboženských ideologií!), proto je v očích ,rusu' (Dostojevského) vyšším mravním principem odhodlat se k tomu dokázat takové jedince přísně trestat, co nejpřísněji trestat, a pro ,rusi' to častěji znamená trestat takové jedince (neschopné obětovat se pro druhé) chladnokrevně!" (ke "Zločinu a Trestu" Dostojevského, k upřesnění toho co jsem tu již dost povrchně a frázovitě napsal - že v mém srdci má místo ruština, což má, ale bylo třeba to tu srozumitelně ještě teprve upřesnit! Je to pro mě více než jen jazyk, který miluji mnohem více než němčinu - je totiž na druhou stranu i melodičtější v rockové hudbě krom jiného tu uvedeného a přesně tohle to tu jak doufám dokazuje - že v mém srdci má místo ruština!)

Některé vynikající záběry a nájezdy kamerou v "Palermo Shooting" (nesmíme opomenout že Franz Lustig je dnes skutečně jeden z nejlepších evropských kameramanu!), jenže ty záběry kamerou (v "Palermo Shooting") by mohli (tím spíše by měli) být mnohem delší, a jak je u Wimma Wenderse už zvykem rocková hudba má tu opět v nás vyvolávat a připomínat stesk, co nejsilněji si prožitý stesk z odcizení se druhým lidem právě z nedostatku své domluvy (komunikace) s druhými lidmi ve společnosti, kterým právě v dusledku toho již (pak) nejsme schopni, již nedokážeme nijak osobně porozumět! Jediným řešením jak je tomu zvykem v každém dramatu je tu i v tématice road-movie si prožité zpitování nad sebou samím (že by katarze?) (ke shlédnutí "Palermo Shooting" Wimma Wenderse). Muže skutečně vubec anonymní sex s odstupem času zustat bez jakkýchkoliv osobních závazku?!! (ke shlédnutí filmu/milostného dramatu "Intimita" Patrice Chereaua, jehož předlohou či skutečnou inspirací by jistě mohlo být "Poslední Tango v Paříži" Bernarda Bertolucciho) A musím k tomu ještě svými slovy dodat, že tím nejhorším co muže v životě být (přijít) je (to) trápit se pro druhé lidi (na kterých mě osobně záleží) zbytečně! Řekl bych, že rakušan Peter Handke (jinak blízký přítel Wimma Wenderse!) píše o schopnosti popsat (vyjádřit) svuj osobní prožitek dané situace co nejpřesněji a co nejobjektyvněji! Řekl bych k tomu jediné, že tohle v dnešní literatuře je naprosto ojedinělí, a právě co je vyjímečné je jeho schopnost ve svých literárních dílech (jakým je "Krátký Dopis na Dlouhou Rozloučenou" či v "Nežádaném Neštěstí") otevřeně ukázat (zveřejnovat) společensky již zafixované jazykové (mechanismy) stereotipy našeho vlastního sebeodcizení se v dnešní hyper konzumní společnosti ovládané masovými médii zustává stále ještě (s odstupem doby navzdory času) aktuální a nadčasové, na příkladu svého osobního pokrytectvý otevřeně ukázané v užívání svých osobních předsudku ke druhým lidem! Peter Handke navazuje na tradici klasického vývojového (či též společensky výchovného!) románu v německy psané literatuře, Handke navazuje na tradici literárních děl německého génia J.W. Goetha ("Viléma Meistera Léta Učednická"), K.P. Moritze ("Anton Raiser") či švýcara Gottfrieda Kellera ("Zelený Jindřich") Co mám ted na srdci je skutečnost, že Peter Handke literárně nejlépe popisuje postupné změny ve vnímání sebe samého...(vývoje vnímání, které tolik společensky potřebně a nezbytně v nás vyžaduje cestování!)... jako čistě svuj osobní prožitek katarze (očista od mravní viny, resp. očista od všeho špatného, očista kupř. od špatného svědomí apod.), kterému se následně nevyhnutelně, fatálně a zákonitě podřizuje otázka právní viny! Právě ta (právní vina z porušení zákona) je nyní lépe, tedy objektyvně posouzena a přehodnocena prožitkem mravní viny - prožitkem své osobní katarze, tedy zpitováním právě nad sebou samím!, a která sebou nese změnu svých osobních či životních priorit, prostě přímo změnu svých životních hodnot! Podmínkou k tomu, tedy předpokladem k dosažení své osobní katarze je cestování!, je unik ze společensky politických poměru, v nichž člověk vyrustal a žil! Právě to si ze všeho nejvíce uvědomuje jak právě Peter Handke, tak i západoněmecký filmař Wim Wenders ("Paříž,Texas","Lisabonský Příběh","Alice ve Městech", "Falešný Pohyb","Země Hojnosti","Palermo Shooting" apod.). K dospění ke svému vlastnímu k osobnímu přesvědčení o tom co je (v nás) teprve skutečně (nakonec samo o sobě) společensky již potřebné, společensky prospěšné, společensky nezbytné a správné! (ted k tomu nemužu najít ty správná slova, takže se omezím na zestručnění!) Zápasíš do poslední chvíle o to, do jaké míry vlastně mužeš či nemužeš (či právě) dokážeš být nezaujatý svými osobnímy pocity či pocity druhých lidí! Je to těžký boj se svými osobnímy vášněmi! (k mému poslechu Die Toten Hosen)

INTUICE nám dává ruskou povahu - člověk pro pravdu o sobě snese a vydrží v životě vše! (nikdy nezapomenu jak o ní mluvyl Bruce Lee v době kdy navštěvoval filozofické přednášky jako o záhadné vnítřní či životní síle/energii, která ho bez ohledu na druhé lidi žene neustále vpřed ke své duševní výkonnosti a ke své osobní vyrovnanosti...) Tím to tu pro mě končí!

Filmovými diváky opomenuté a filmovou kritikou přehlížené nedoceněné melodrama "Vanishing Son" (v Tv bylo uváděno pod názvem "Ztracený Syn") mě přišlo v podobě filmu až teprve přece jen nakonec lepší (3 díly) než v seriálové podobě, která mě první divácky tolik zaujala jako nic jiného v té době, protože po odchodu z kina ze shlédnutí kvalitou sporného, rozporuplného protikonzumního manifestu Generace X režiséra Davida Finchera "The Fight Club" o schýze se ve mě cosi zlomilo k cinefilské vášni a bylo potřeba a nezbytné najít od toho ten správný kritický odstup, správný kritický nadhled - viz. nejedná se o drama, ale o společensky-psychologicky stavěný thriller filmaře, který sám natáčel reklamy a videoklipy - odtud ta perfektně zvládaná vizuální estetika celého filmu, což se o hereckých výkonech příliš říct nedá! Zpět k melodramatu "Vanishing Son". Jedná se o nízkorozpočtový filmový snímek s vyjímečnými (s naprosto věrohodnými a se spolehlivými) hereckými výkony (posuzuju-li Russella Wonga a Chi Muoi-lo v hlavní herecké roli), standartní statická kamera s minimem zbytečných pohybu (bohužel jsem nijak divácky již nedohledal kdo ji má na starost), podmanivá hudba, autentický filmový scénář ze života a ta nejlepší, přímo ukázková situace (řešení) melodramatického konfliktu (k vyřešení si mezilidského vztahu) shlédněte na YOU-TUBE pod názvem "Vanishing Son 3 - Chi Muoi-lo". Fakt to skvěle doporučuji, pak to tu mužete ohodnotit. Za sebemenší zájem předem dík.

2 čínský přistěhovalci s uděleným s doslova vynuceným politickým azylem v USA (protože v Číně se zučastnili studentských protestu na náměstí Tchien an Men, které skončilo nechvalným masakrem), 2 ruzné povahy/charaktery - jeden z nich gangster (Chi Muoi-lo), který naději na lepší život v cizí zemi (v USA) ztrácí (vzdal) ze svého (...jak milostného, tak i z...) rozčarování svých předešlích očekávání od demokraticky vyspělé země jakou USA mají být. 2 z nich nadaný houslista (Russell Wong) s nesmírnou uctou ke svobodě, která se jim v jejich rodné zemi (v Číně) nedostávala a shodou okolností je na utěku před policií kvuli dodržení 1 slibu svému otci, který jim nedlouho poté, po udělení politického azylu v USA zemřel. 1 je spojuje - přísná (neo)konfuciánská výchova v jejich rodné zemi (v Číně), v cizí zemi (v USA) je všude na každém kroku doprovází jen a nic než jen rasismus, chudoba a bída, a rozčarování svých předešlích očekávání mají společné - Arash T.Riahi řeší podobné dilema v "Ein Augenblick Freihait" ("Na Chvíli Svobodní"). To nutí k zamyšlení a k přemýšlení, to v nás zanechá hlubokou stopu... 1 z nich (Russell Wong) je na utěku před policií, protože je donucený svědčit proti svému bratrovy, který se dal v USA ke gangsterum jako jejich osobní strážce/bodyguard (který jsou ve střetu s čínskou mafií - s Triádami...), a svému otci před jeho smrtí slíbyl že se v USA o svého mladšího bratra finančně postará navzdory tomu (či navzdory všemu) jakou má k němu (Chi Muoi-lo) zášt a výčitky... navzdory rasismu, chudobě a bídě v USA (Russell Wong) s neokonfuciánskou etikou (kodexem své osobní cti) mezilidského jednání si jako potulný houslista na své cestě za prací s ubytováním si nehledá nic než svuj duševní klid, mír a svou duševní vyrovnanost na své cestě po USA "Vanishing Son" (melodrama, ze kterého by bylo upřímně skvělé road movie, které je podtextem celého filmového děje, kde člověk čelí jak násilí tak mnoha výčitkám a zášti svých nejbližších a je nucený -násilí- ho řešit). Nakolik mě tohle osobně ovlivnilo je pro mě do dnes nezodpovězenou otázkou! Každopádně jsem to tu opomenul, tak se k tomu po mnoha letech ted rád vracím!