-
V 90. letech byli na vrcholu. Album "Kauf Mich!" (1993) s nesmrtelným hitem "Alles Aus Liebe" a album "Opium Furs Volk" (1996) třeba s písní "Bonnie und Clide" a pak další vrchol s albem "Auswartsspiel" (2002). To už nikdy nebude. Takový uspěch už nikdy mit nebudou. Snad i proto je na místě říct dobré staré časy! Takové časy už nepřijdou. Přesto rád se stále vracím k těmto jejich 3 právě hudebním album. Nikdy mě neomrzí.
-
Přeji všechno nejlepší k narozeninám Frege, hodně pevného zdraví, štěstí a lásky přeji, a doufám že po "Laune der Natur" (2017) přijde ještě další stejně dobré anebo ještě lepší hudební album s Die Toten Hosen. Snad že "Laune der Natur" nebylo doufám uplně posledním albem Die Toten Hosen.
-
"Tage Wie Diese", "Unter den Wolken", "Kamikaze", dobré písně, krásný text, to vyjímečné na téhle hudbě je euforie a silný až fyzický prožitek emocí (to vždy patří k rockové hudbě), kdy jste k slzám dojati radostí téhdy když jste štěstím bez sebe stejně jako když už pláčete občas lítostí, tahle hudba vám vždy připomene že mezi tím je velice tenká hranice. Srdečně miluji písně a texty písní Die Toten Hosen navždy!!! Není už lepší rockové hudby, naopak tak jsem si rockovou hudbu vždy představoval.
-
Všechno nejlepší k tvým narozeninám Frege, hlavně dobré vztahy v rodině a v kapele a hodně spokojenosti, štěstí a lásky i více pevného zdraví a další skvělé album Die Toten Hosen. Je na čase nahrát a vydat s kapelou další hudební album.
-
Vnitřně i duševně Campinovi celí život něco chybí - kus sebe sama a jejich hudební kapela je pro ně možná i více než jejich partnerské vztahy a jejich rodina, celí život se učí nejlíp navzájem sami od sebe co je to být dobrý spolehlivý, oddaný a zodpovědný přítel snad proto že přátelé jsou také rodina, kterou si sami v životě neustále vybýráme a jednou vybereme. Tyhle němci jsou jedinečný a nenahraditelný tím že za všech podmínek a za všech okolností drží v životě stále nejlíp při sobě, jsou si navzájem oddáni na život a na smrt a v textech svých písní to odrážejí co to všechno v životě stojí a co vše se tomu musí v životě dokázat obětovat - někdy i partnerské vztahy a svou vlastní rodinu pro svou kapelu a hudební tvorbu, pro své v minulosti tolik neustále sebezničující rekordní koncertování nejen v Německu a v Evropě, jsou nesmírně populární právě v Argentině, kam se neustále rádi vracejí a právě na Kubě vubec v životě konečně nahráli své vubec nejlepší album "Auswartsspiel" z let 2002, na něm si pro mě prožili a zrekapitulovali uplně snad vše nejlepší i nejhorší ve svém životě. A dnešní rappeři už neví hodnotově o skutečném a dobrém přátelství už snad téměř vubec nic. Závěrem Campino snad už prožívá stejně jako já své slzy (velice přiměřeně) i svou radost líp než dnes druhý lidi, který se za své emoce stydí a vidí v tom i slabost, prožívá to současně už ze všeho ve společnosti a bylo tomu snad v jejich hudební tvorbě v letech 1993 až 2012 a muže o tom druhým lidem vyprávět a poučovat je a radit jim v životě v textech písní Die Toten Hosen proč tomu tak je a bylo. Campino je sám o sobě hluboce empatický a nesmírně (prostě hluboce) chápaví člověk, který má u mě hudební sluch, proto své a lidské emoce osobně vnímá a prožívá tolik celistvě lépe než druhý lidi a chápe je v rockové hudbě prostě jinak a lépe, a nepřeháním, tyhle němci se dnes prostě snaží hrát swingově do jazzu i klasiky, i do popu a jde jim (šlo jim to) to na "Alles Ohne Strom", pro mě trochu hudebně a žánrově už velkolepě grandiozně moc hudebně žánrově nakonec přeplácané, mám raději jejich koncert v akustickém podání z Wiener Burgtheater z roku 2005 a rád se k němu posluchačsky vracím. Prostě tyhle němci se ze všech svých sil neustále ještě snaží aby jejich fenomenální texty jejich písní v jejich hudbě za každou cenu nakonec zlidověly, proto snad také nesmírně velice rádi ve svém repertoáru svých písní na koncertech hrají neustále jedno a totéž stále dokola že tím posluchačsky už přicházejí témeř uplně o vše, nudí tím své rockové fandy a jeden z duvodu proč mě jejich rockové koncertní vystupování v minulosti nikdy osobně nepřekvapilo a nudilo až na jednu výjimku a tou je jejich akustický koncert z Vídně z roku 2005 měl rozumně ten dosud nejlepší nejrozumnější výběr jejich písní. A dnes nedokážu pomalu říct, jejich hudební kariéra dnes pomalu vyhasíná, je v té největší nejistotě. A závěrem Campino přijímal v minulosti podpruměrné herecké příležitosti, podpruměrné herecké nabídky, život mu herecky změnil až jeho přítel Wim Wenders svým milostným mysterozním road-movie snímkem "Palermo Shooting" byla jeho jedinečná a nenahraditelná už ta jeho dosud největší herecká příležitost (jeho největší herecká role) a vím že Campino se mu poté svým režijním podílem na dokumentární retrospektivě právě o Wimmu Wendersovy odvděčil, cítil za to Wimmovi svou hlubokou vděčnost a vrátil mu jí v životě. Vizuálně ty nejlepší ty nejsugestivnější klipy k písním Die Toten Hosen jsou pro mě do dnešního dne právě klip k písni "Kamikaze" a k "Altes Fieber", tak má přesně vypadat vysoce hudebně kvalitní ,,mainstream", tak má vypadat kvalitní ,,pop", ačkoliv jejich hudba ani jedním z toho vubec není. Mužete to tu dopsat svým zpusobem za mě i vy sami, já bych raději zemřel za to co osobně prožívám s jejich hudbou a díky jejich hudbě, prostě co natolik upřímně cítím k jejich hudbě, k textum jejich písní Die Toten Hosen je pro mě v životě už osobně nejvíce, je to pro mě tolik duvěrně už intimně nesdělitelné a nikdy nepopsatelné. Cítím v sobě tu nesmírnou a hlubokou už nikdy (nikým) nepopsatelnou vděčnost právě díky jejich hudbě. Děkuji prostě dnes neskutečně moc za vše že jsem s nimi mohl být u toho všeho v jejich životě. MARTIN DYNTAR
-
"Altes Fieber" a "Kamikaze" jsou nejlepší videoklipy této kapeli právě k těmto 2 písním, možná mají i lepší písně jako jsou kupř. v minulosti "Deutsch in Willkomen", "Alles Wird Voruburgehen", "Was Zahlt" nebo "Paradies", ale nikoliv už lepší videoklipy jako jsou právě k těmto 2 písním "Altes Fieber" a "Kamikaze". Vizuálně velice zdařilá a sugestivní podívaná, pro mě v obrazovém ztvárnění dokonalé. Prostě německá preciznost se odráží i v rockové hudbě Die Toten Hosen, In Extremo nebo Rammstein, takové preciznosti a takové kvality jaké dle mé češi už sami zdaleka dnes nedosahují. Vše se u nás podřizuje kromě takových poctivých hudebních interpretu jakými jsou Tomáš Ortel a písničkář Michal Prokop a na výjimky snad i Daniel Landa příliš lacinému pro americkému, rádoby americkému konzumu, vše se podřizuje mainstreamovému zábavnému byznysu jak v hudbě tak ve filmech české produkce, kdy převažující poptávka určuje také pak smutnou nabídku na trhu, ale ne pro všechny. Miluji a obdivuji proto u nás vyjímečné písně "Defenestrace" Tomáše Ortela a "Snad Nám Děti Prominou" Michala Prokopa s velmi hlubokým a s pravdivým textem. A Slováci mají zase pro změnu svého Ondřeje Duricu nejen s vyjímečným protestsongem "Písen pro Slovensko", Durica je pro mě novodobý slovenský Karel Kryl. V mnoha věcech v textech svých písní má častěji sám pravdu, jen to nikdo nechce slišet. Bohužel. Dnes je bohužel pro mladé marihuanáky doba rytmického dunění a prázdného žvanění bez emocí v rappu a v hip-hopu, a nejlíp v kombinaci s technem. Ubohé!!! A velice žalostný podřadný ubohý hudební vkus.
-
Vybavuji si ješte ted živě před očima filmové scény znásilnění snoubenky
Shelly Webster a vraždy Erica Dravena z jinak pruměrného filmu "Vrána", které mě duševně trýznili k
slzám a právě v dusledku místy podprahových záběru tolik vysoce
sugestivní videoklipové estetiky ze záběru kamery, která dominuje celému
tomuto filmu a myslím z mé strany docela i zajímavý psychologický rozbor jinak
tolik nesmyslného akčního filmu. Takže má filmová kritika, jinak mé
kritické psychologické zhodnocení tohoto filmu, na které jsem hrdý: ,,Brandon Lee, který byl udajně neštastnou náhodou zastřelený
během natáčení tohoto filmu, coby bývalá rocková hvězda Eric Draven, se s
shodou velmi záhadných a tajemných, už nevysvětlitelných okolností mstí fanaticky anarchistickým těžkým
narkomanum za brutální a chladnokrevnou vraždu své snoubenky Shelly
Webster, které se dopustili bez jakkéhokoliv pocitu své mravní viny, s
jejíž smrtí však ztratil smysl svého života, je naprosto apatický
poznamenaný s hluboce post traumatickou stresovou poruchou u sebe
samého. Otřesné, hluboce traumatizující jeho osobní vzpomínky na její
brutální znásilnění a na její smrt se u něho snoubí s těmi
nejkrásnějšími chvílemi svého prožitého života. Mstí se plně oprávněně
jen téhdy, protože už právě sám u viníku smrti, zákeřné vraždy své
snoubenky již nenachází žádný jejich prožitek mravní viny, žádnou jejich
lítost. O to více ho pak jeho otřesné vzpomínky neustále přepadají,
duševně trýzní a z jeho post traumatické stresové poruchy podněcují pak k
tomu, aby se za jejich chladnokrevnou vraždu pomstil již ze své osobní
apatie z umrtí své snoubenky, snad aby byl teprve schopný vyrovnat se
tak nakonec u sebe se svým pocitem vlastní viny za tuto situaci, které
nejspíše nemohl už sám nijak zabránit." -
"Froschkonig" (nepřesně "Žabí Princ"), krásná, ale smutná písen z alba "Opium furs Volk". Vycházím z Google překladu na offic. stránkách Die Toten Hosen, který je nepřesný, o to je těžší se pak správně zorientovat v textu písně. Ta písen je hodně o zklamání se v druhém partnerovy, když nenajdete toho pravého partnera, je o nenaplněné lásce, o rozčarování a o vystřízlivění ze svých předešlích očekávání o druhém partnerovy, kdy jste od něj očekávali oddanost a věrnost, která je melancholikum vlastní, ale současně v textu písně mě překvapují slova o tom, že ničeho skutečně nelituji ve smyslu toho, že jsem udělal pro partnerský vztah ze své strany všechno co šlo, udělal jsem pro druhého partnera maximum a prožil jsem krásné chvíle plné přece i radosti a krátkého štěstí, ničeho nelituji, že bych snad mohl říci prožil jsem krásný vztah, o tom ta písen je, vztah je plný bolesti a zklamání, že nemuže pokračovat dál, ta písen je asi řekl bych nejspíš o rozchodu s druhým partnerem a když se s druhým partnerem rozejdete, bolí to. V písni je to znát. Die Toten Hosen mají hodně písní o neštastné lásce. Náročnější text písně k zamyšlení a k rozebrání má pro mě písen "Alles Wird Voreburgehen", o které(m) nejsem moc připravený psát.
-
"1000 Nadeln" (1000 Jehel"), tenhle text písně je mi vlastní a mluví mě ze srdce přímo z duše, je o bezradnosti, o zoufalství, které nebere konce a o osobní životní beznaději, když si nevíte už rady, kdy vám druhý lidi nechtějí či neumějí už pomoci, a když voláte o pomoc, obtěžujete a rušíte jen ostatní, každý vám jen dobře radí, ale nikdo vám upřímně neřekne pravdu proč?, vemte si raději prášky, aby jste mohli fungovat dál, ale nikdo na druhou stranu nechce být na vašem místě a cítit se ve vaší kuži, protože by to nesnesl, posloucháte zbytečné a jednoduché rady, které vás doženou jen ještě k většímu zoufalství, rady odborníku-psychiatru, který vás osobně neznají, ale ví co je pro vás v životě vždy nejlepší - jen prášky a zase jen prášky a nic jiného, dají Vám nálepku a stigma ve společnosti, když začnete otevřeně mluvit, jaké to asi je když nenajdete dost schopného a skutečně dobrého psychologa, který by vám dokázal odpovědět a pomoci! A přemýšlíte také o sebevraždě a máte k ní blízko. Někdy se mě uleví, že tenhle muj stav zná i Campino svými texty písní a zatímco písně jako "Luge" nebo "Froschkonig" vás vždy dojmou hluboce k slzám, pokud ty písně alespon už tedy posloucháte dostatečně nahlas, tahle písen "1000 Nadeln" svou silnou melodií má k tomu také blízko, jen by mohla být o něco delší a mimo jiné ten text písně "1000 Nadeln" končí špatně, sebevraždou!... ke konci písně zaslechnete výstřel. A krom toho text písně "Sein oder Nichtsein" je o nezdařeném pokusu o sebevraždu!...
zanechal jsem jinak na osobnostech.cz v diskuzním foru po sobě slovní salát a rozporuplné a uražlivé komentáře a špatnou pověst k tomu, ale chtěl bych dostat ještě šanci to napravit a změnit k lepšímu.
-
Jedna z nejkrásnějších, z nejsmutnějších písní je právě méně známá písen "Urlaubsgrusse". Poslouchám ji v poslední době od Die Toten Hosen hodně, je ještě lepší než "Nur zu Besuch". Pomáhá mě bojovat s vnítřními démony, které mě sužují - s hlubokou samotou, s izolací, se smutkem, s lítostí co bylo, a s vnítřní prázdnotou, s vyprahlostí srdce, s lhostejností, s netečností, s apatií a se zmatkem co je spíše ted. Těžké najít řád. Jak je krásné a duležité umět se dojmout k slzám a vědět z čeho... text písně "Am Ende", který znám, to vystihuje snad nejlíp, a pak "Nur Zu Besuch", "Alles Wird Voreburgehen", "Fallen"... není od Die Toten Hosen krásnějších písní a i ten občas hluboký pesimismus k tomu tak nějak vždy i patří. Snad protože jsem taky melancholik a ve znamení rak stejně jako Campino, ale narozdíl od něj narozdíl od tíhy tvrdých drog, kokainu anebo heroinu či alkoholismu, které ho sužovali ke mě patřil kdysi možná ještě těžký boj s duševním onemocněním paranoidní schizofrenií, který jsem vzdal a zbylo jen hluboké trápení, protože už nedokážu bojovat s tím s čím bojovat ani nelze - se schizofrenií, s duševním onemocněním, protože žádná rodina není a přátelé už také nejsou, ale text písně "Urlaubsgrusse" od Die Toten Hosen mě dnes alespon připomíná, že rakovina plic, na kterou v roce 2008 zemřela má matka, byla vlastně taky těžký boj, který už sama nevyhrála. Jsem na tom podobně, odchází mě mysl, nedokážu psát a srdce nic necítí, a když občas jo pak je jen další ataka, která znamená něco ještě prožívám a cítím. Velice smutný a neštastný. A také bezradný a zoufalí, jsem v boji s duševním onemocněním zvané schizofrenie. A také všechny ty mé stále opakovaně už nesmyslně dlouhé a nevěcné, nemístné, nevhodné a malicherné, a ke všemu ještě tolik zmatené i urážlivé komentáře na osobnostech, které bych tu nejradši smazal a nikdy neviděl, se kterými jsem jen tolik marnil čas. A nelze je tu po sobě bohužel smazat. Mám je tu stále na očích. Tu tíhu osobní malichernosti a také všeho zmatku a její stálé připomínky, ale hlavně nevěcnosti a nevhodnosti toho jaké komentáře by tu neměli být a pokud ano, měli by být rozhodně už smazány. Stále je to ještě prosba.
