Diskuze OSOBNOSTI.cz

Wimme vím že to tu po mně nepřečtes, presto tvé filmy maji společensky výchovný dusledek a vysoce moralne-etický kodex. Mluvym o křesťanském road movie LAND OF PLENTY a o mysteriózním PALERMO SHOOTING, které osobně považuji za velky ne-li největší přínos světové kinematografii. Wimme miluji nadevše ostatní tyto jak jinak než křesťanské road-movie. Zustanou v me paměti a v mem srdci v mem povědomí už navždy. Díky nim nikdy na tebe nezapomenu Wimme. Hodně pevného zdraví, hodně tvůrčího spisovatelskeho úsilí a vypětí, hodně lasky a štěstí v osobním živote a co nejméně trápení a starosti a problémů ti Wimme v osobmim živote přeji - Já Martin Dyntar z České Republiky. Vim že to muže znit klisovite, ale je to Wimme od srdce upřímné. Nezapomenu na to a obdivuji jakým citlivým a profesionálním způsobem vedeš hlavní herce k zrm nejlepším výkonům právě v road movie LAND OF PLENTY a v mysteriózním PALERMO SHOOTING. Právě hlavní herci Michelle Williams a John Diehl v LAND OF PLENTY stejne jako Campino a Giovanna Mezzogiorno v mysteriózním PALERMO SHOOTING zaslouží velke ocenění a uznání. A nejen oni, i nejlepší evropský kameraman Franz Lustig zejména díky dvěma těmto již zminenym road movie filmum.

"Krom lásky není už nic pro co by stálo za to žít." (Wim Wenders)

Velká škoda že Wimovy Wendersovy česká média nevěnují větší zájem a pozornost, Wim by si to rozhodně zasloužil stejně jako i nějakou tu diskusi k němu. Docházejí mě tu slova... už ani nevím co dál tady psát.

Příčiny násilí v nás samích - strach, který nemá vytyčené jasné hranice, nedostatek všímavosti, lásky a naslouchání si, nedostatek či absence vcítění, pozornosti a laskavosti, a emocionální msta!! Wim Wenders je svými filmy velmi pro společenský, Wim svými filmy, cestopisnými či hudebními dokumenty své filmové diváky pro sociálně vzdělává a vychovává, v tom je ctižádostivý, jedinečný, vyjímečný a nenahraditelný jinými, zvláště pak americkými filmaři. A také je v tom bohužel nedoceněný. Dnešní filmový diváci jsou slepé a tupé němé mainstreamové ovce vedené převážně americkou a Hollywoodskou filmovou produkcí, takový diváci nejsou pro sociální, jsou typicky pro trend americké konzumní společnosti, chtějí si osobně co nejlíp užívat a bavit se a nepřemýšlet už nad společenskými problémy druhých lidí, které se jich také dříve nebo později dotýkají. A co znamená ono slovo bít pro sociální? Levicově smýšlet, nemyslet a nestarat se jen sám o sebe. Myslet také na druhé lidi, přemýšlet o jejich pocitech, o jejich současné životní situaci, zkrátka přemýšlet o jejich životě. A to Wim Wenders svými filmy a dokumenty přesně dělá a kdo vubec ze současných druhořadých amerických filmařu něco takového muže o sobě otevřeně s jistotou říct?!!! Pro američany bohužel je a bude filmová zábava a finanční zisk nade vše!!! Nad životy druhých lidí!! Američani v tom jdou tím nejhorším příkladem ostatním, představují dnes špatný vzor pro Evropské filmaře!! Odsuzuju pro americkou konzumní společnost k tomu nejhoršímu zániku pro společenského chování lidí, americká konzumní společnost představuje to skutečné a největší ZLO které muže bít!!

Věnuji zdarma knihu "Dech Andělu" o Wimu Wendersovy, dobrý stav, vyšlo 1996 u nakl. Aurora, výbor z kritik, eseju a rozhovoru s Wimem Wendersem... Trutnov. Pište mě e-mail na martindyntarr@seznam.cz

Cituji ted možná trochu nepřesne Wimma Wenderse: ,, Evropske filmy jsou tradične zcela velmi přesne. Dej filmu se odehrává na určitém miste a filmy jsou natočeny vždy v určitém jazyce. Dej většiny právě amerických filmů se odehrává na neupresnenych mistech. Jejich jediným cílem a posláním už je líbit se za každou cenu (a Já k tomu dodávám) nenáročnym filmovým divákům, přičemž už není nijak důležite to kde je samotný příběh situován, umístěn. A ja se právě už domnívám že je pro mlade lidi (diváky) dobre, aby si konečne už uvědomili to že filmy nejenže mohou bit přesne, konkrétní a že nejen mohou, ale naopak by už měli vyprávět a pojednávat o skutečných mistech, odkud pocházejí a kde žijí druhý lidi jak už je tomu v mich filmech a dokumentech. (Hodně zvláštní a nepresna citace)

Sleduji ted ZEMĚ HOJNOSTI, pro mne nejlepší film Němce Wimma Wenderse. Muj nejoblíbenější. Mám z toho filmu alespoň na krátkou chvíli ten nejlepší pocit toho že život muže bit krásný a že stojí za to pro druhé žit. Kéž by ten pocit ve mne přetrval i po skončení tohoto filmu navždy. Je to nenásilne křesťanské road-movie o hledání svých rodinných příbuzných, je to film o hledání nového domova a s tím i své životní jistoty. Je to film o soucitu s druhými lidmi, je to film o vzájemném porozumění si svým nelehkym, obtížným a u srdce tíživym pocitům, je to film o již zmiňene životní jistotě s nalézáním a s objevováním své rodiny a domova, a s tím i vzájemné důvěry a životní jistoty. Je to film o nevyrcenych, o zatajovanych a o v sobe samém potlačenych dávných traumatech z války (ve Vietnamu), které se nevrátili zpět s teroristickými utoky na světové obchodní středisko z 11.zari, za kterými je nezdrava podeziravost a paranoia. Je to film o Americe, o stavu teto země po 11.zari po teroristickém útoku na New York. Film diváka zaujme pohyblivou a beztiznou kamerou v rukou Franze Lustiga a smutkem a steskem nostalgií krásně procitenou a dojemnou hudbou Thoma and Nackt a upřímným, důvěryhodným a přesvědčivým křesťanským kázáním zdejšího faráře. Michelle Williams a John Diehl v hlavních rolích.

Sleduji ted ZEMĚ HOJNOSTI, pro mě je to nejlepší film němce Wimma
Wenderse. Muj nejoblíbenější, mám z toho filmu alespon na krátkou chvíli
dobrý pocit že život muže být někdy a občas krásný a že stojí za to pro
druhé žít. Kéž by ten dobrý a krásný pocit z filmu ve mě samém přetrval
i po skončení filmu Wimma Wenderse ZEMĚ HOJNOSTI.

Je to nenásilné
křestanské ROAD-MOVIE o hledání svých léty ztracených rodinných
příbuzných, je to road-movie film o empatii (o vcítění se a o soucitu) s
druhými lidmi, je to film o vzájemném porozumění si svým osobním
pocitum (častěji nelehkým a tíživým u srdce jako jsou uzkosti a
deprese), je to film o životní jistotě s nalézáním a s objevováním
rodiny a domova, je to film o nevyřčených, o zatajovaných a o v sobě
samém potlačených traumatech z války (za kterými je nezdravá
podezíravost), je to film o AMERICE, o jejím stavu této země a
společnosti po 11. září po terroristickém utoku na světové obchodní
středisko na New York. O tom jak se tato země a její společnost
proměnila, změnila díky převažujícímu vlivu masových médií na politickou
zakázku v podezíravou a v nenávystnou vuči islámskému vyznání a v
antisemitistickou a ve xenofobní vuči jakkýmkoliv už pak odlišným
etnikám. Také je to o tom že americkou vládu v nejmenším už vubec
nezajímá chudoba a bída a bezdomovectví nezaměstnaných chudých lidí v
Americe (jak je nejlíp vydět ve filmu) zejména a především v okolí Los
Angeles i jinde, ale americkou vládu zajímá už jen válka v Iráku. A Wim
Wenders to oprávněně kritizuje s odstupem a s nadhledem, bez nenávysti s
láskou a s porozuměním stávající obtížné (krizové) situaci.

Film
diváka zaujme beztížnou pohyblivou kamerou Franze Lustiga (mimo jiné
jednoho z nejlepších a z nejocenovanějších evropských kameramanu - viz.
obrazové ztvárnění kupř. road-movie snímku "Palermo Shooting" či "Dont
Come Knocking") a smutkem a steskem (nostalgií) krásně procítěnou a
dojemnou hudbou THOMA (zpěváka a člena Radiohead) a natolik už upřímným,
duvěryhodným a natolik už přesvědčivým křestanským kázáním zdejšího
faráře. Co k tomu více dodat? Michelle Williams je puvabná a krásná,
vstřícná a laskavá a empatická lištička, zatímco John Diehl je zatrpklý a
krajně neduvěřivý a krajně podezíravý. Ve konci filmu zazní i
optimistická písen "Land of Plenty" Leonarda Cohena a k závěrečným
titulkám zazní smutná "The Letters" též Leonarda Cohena a Sharon
Robinson, které je krásným a nadějným příslibem zakončení filmu ZEMĚ
HOJNOSTI o tom že slunce bude opět zítra zářit nad Amerikou každý den a
pravda bude v Americe každým dnem. 

Hodně často pláču a prolévám
slzy nad tímto filmem, pláču nad ní (nad Michelle Williams), nad její
nevinností a puvabem, nad její laskavostí, odvahou a upřímností, nad
jejím šarmem a nad jejím kouzlem osobnosti, nad její krásou a tím jak
sama dokáže druhé lidi věrohodně přesvědčit. 

Pro mě je to krásná
chvilková uleva a očista od všeho špatného co jsem v životě prožil.
Protože není to jen pouhý film, je to sám ŽIVOT ztvárněný Wimmem
Wendersem, dobrým a čestným člověkem, který toho (díky svému cestování a
zájmu o křestanství a teologii a univerzitní pedagogii) o životě ví
tolik že z jeho road-movie a nejen road-movie filmu se člověk muže lépe
učit o sobě samém. Muže už skrze jeho filmy WIMMA WENDERSE lépe poznávat
sám sebe. To je vyjímečné a mimořádné. Díky Wimme!! V tom tě natolik
ocenuji, obdivuji tě Wimme a uznávám tě Wimme a takhle si tě chci
především díky tomuto filmu ZEMĚ HOJNOSTI v životě i nejlíp zapamatovat
jako dobrého, srdečného a čestného člověka. Děkuji Wimme, je to pro mě
ctí vydět a snažit se pochopit tvé filmy. Děkuji ti za to Wimme!!

"Ein Augenblick Freihait" ("Na Chvíli Svobodní" 2008) íránského
režiséra Arashe T. Riahio s věrohodně pusobivou kamerou (kameramana)
Michaela Riebla. Arash Riahi, který nejspíše pravděpodobně sám uspěšně
získal politický azyl v Rakousku nakonec tento koprodukční film
(Turecko-Rakousko-Francie) věnoval svým sourozencum Armanovy a Azadeh.

Moc
krásný a hluboce dojemný film o empatii migrantu z Iránu (jednotlivcu i
rodin s dětmi), o vcítění se do trápení se druhých lidí a film o
soucitu s druhými lidmi, s rodinou s dětmi, film o vzájemné
sounáležitosti rodiny s dětmi a přátel až film o (vzájemné) loajální
oddanosti rodin s dětmi a přátel, film o naději na nový a lepší život
uprchlíku z Iránu unikající před náboženským islámským fanatismem a před
terrorismem samozvané Islámské Republiky cestující nejdříve a nejblíže
do Turecka k udělení víza od OSN potřebné k vycestování do Evropy, ale
také film o bezmoci a beznaději (zejména a především dětí i dospělích)
věci kolem sebe ve společnosti změnit k lepšímu. 

Film o té
bezmoci až beznaději hrstky lidí (zejména dětí), která lítostí filmových
diváku nad nimi samími je nakonec dříve nebo později hluboce dojme k
slzám, doufám v to že tak jak jsem nad filmem intenzivně proléval slzy
já sám vcítěním se do filmových postav (nejspíše a pravděpodobně
ztvárněné z řad nehercu) do jejich pocitu a prožitku emocí a touhy, mím
soucítěním s tím co si sami v té které situaci prožívají a po čem
současně nejvíce touží, intenzivně nad tím prolévám slzy jak mou lítostí
jich samích tak i jindy místy silným radostným nadšením (už z
nečekaného) ze štastného konce pro některé migranty a jejich rodiny s
dětmi či pro některé dospělé jednotlivce. Jiní jsou deportováni zpět do
své vlasti (do Iránu) a tam jsou poté pravděpodobně už nejspíše bez
jakkéhokoliv řádného a spravedlivého soudního procesu nekompromisně
popraveni jak film divákum ukazuje k samotnému začátku a ke konci
filmu. 

(věnováno o de mě tomuto íránskému filmaři Arashe T. Riahi
a jeho kameramanovy Michaelu Riebla, s věnováním sepsal Martin Dyntar)

,,Kupř. soucit,vzájemné porozumění a uznání sebe sama je typické pro
road-movie snímky "Land of Plenty" a "Palermo Shooting" Wimma Wenderse
při hledání svého zázemí,domova či zbytku rodiny! Film "Land of Plenty"
pro mě samého má 2 roviny: V první rovině se s láskou a s porozuměním
něštastným událostem teroristického utoku na USA na World Trade Centrum z
11.září kritizují současné společensky-politické poměry v této
zemi,všudepřítomná a každodenní podezřívavost,xenofobie,antisemitismus a
paranoia jak již tu bylo zmíněno v současné Americe. 2 rovina je
složitější - film nevyzdvihuje a neheroizuje násilí,bojuje se tu namísto
násilí slovy,(nenásilným) přesvědčováním (bez potřeby manipulace druhé
osoby ve svůj prospěch) a křestanským pokáním (zpytováním svého
svědomí). Zatímco empatická misionářka Lana (Michelle Williams) září
takovou prostotou,srdečnou vlídností,vstřícností a velkorysostí avšak
především nevinností,že se jí kamera v rukou Franze Lustiga (mimo jiné
jednoho z vůbec nejlepších evropských kameramanu) nemůže pro diváka,
proto to nostalgií (viz. Nostalghia,v českém překladu touha,teskná
touha,stesk,rozlítostnování,ztesknělý,ztesklivělý) doprovází pusobivě
náladová rocková hudba v doprovodu Thom and Nackt,zatímco její strýc
(John Diehl),válečný navrátilec (veterán) z Vietnamu,kterého z dalekých
končin Palestiny přijela zpět do USA hledat,je opakem,je přesným opakem
jejího charakteru. Klíčové pro určení či změnu jeho charakteru je touha a
vlastně potřeba a nutnost prožít si své válečné trauma (traumatický
zážitek z války) znovu a lépe,uzavřít ho,dokončit ho...hledá se vždy s
nezbytným časovým odstupem se svým cestováním pravda o svých
citech,hledá se porozumění svým citum a vůbec vzato mezilidským vztahum v
obtížné,v těžké životní situaci vždy v nezbytném časovém horizontu
třeba i 20 či 30 let i déle se tak vytváří jakési bezčasí pro žal a
stesk,kdy (kterým) se tvaruje a dovršuje se tu lidský charakter,ona
Goethovská potřeba cestování jako slovní obměny pro lepší a definitivní
poznání sebe sama,nastavuje se tu filmovému divákovy otázka pravdy a
domova. Díky Wimme!!!" (věnováno Wimmu Wendersovy)