Diskuze OSOBNOSTI.cz

"Ein Augenblick Freihait" ("Na Chvíli Svobodní" 2008) íránského
režiséra Arashe T. Riahio s věrohodně pusobivou kamerou (kameramana)
Michaela Riebla. Arash Riahi, který nejspíše pravděpodobně sám uspěšně
získal politický azyl v Rakousku nakonec tento koprodukční film
(Turecko-Rakousko-Francie) věnoval svým sourozencum Armanovy a Azadeh.

Moc
krásný a hluboce dojemný film o empatii migrantu z Iránu (jednotlivcu i
rodin s dětmi), o vcítění se do trápení se druhých lidí a film o
soucitu s druhými lidmi, s rodinou s dětmi, film o vzájemné
sounáležitosti rodiny s dětmi a přátel až film o (vzájemné) loajální
oddanosti rodin s dětmi a přátel, film o naději na nový a lepší život
uprchlíku z Iránu unikající před náboženským islámským fanatismem a před
terrorismem samozvané Islámské Republiky cestující nejdříve a nejblíže
do Turecka k udělení víza od OSN potřebné k vycestování do Evropy, ale
také film o bezmoci a beznaději (zejména a především dětí i dospělích)
věci kolem sebe ve společnosti změnit k lepšímu. 

Film o té
bezmoci až beznaději hrstky lidí (zejména dětí), která lítostí filmových
diváku nad nimi samími je nakonec dříve nebo později hluboce dojme k
slzám, doufám v to že tak jak jsem nad filmem intenzivně proléval slzy
já sám vcítěním se do filmových postav (nejspíše a pravděpodobně
ztvárněné z řad nehercu) do jejich pocitu a prožitku emocí a touhy, mím
soucítěním s tím co si sami v té které situaci prožívají a po čem
současně nejvíce touží, intenzivně nad tím prolévám slzy jak mou lítostí
jich samích tak i jindy místy silným radostným nadšením (už z
nečekaného) ze štastného konce pro některé migranty a jejich rodiny s
dětmi či pro některé dospělé jednotlivce. Jiní jsou deportováni zpět do
své vlasti (do Iránu) a tam jsou poté pravděpodobně už nejspíše bez
jakkéhokoliv řádného a spravedlivého soudního procesu nekompromisně
popraveni jak film divákum ukazuje k samotnému začátku a ke konci
filmu. 

(věnováno o de mě tomuto íránskému filmaři Arashe T. Riahi
a jeho kameramanovy Michaelu Riebla, s věnováním sepsal Martin Dyntar)

,,Kupř. soucit,vzájemné porozumění a uznání sebe sama je typické pro
road-movie snímky "Land of Plenty" a "Palermo Shooting" Wimma Wenderse
při hledání svého zázemí,domova či zbytku rodiny! Film "Land of Plenty"
pro mě samého má 2 roviny: V první rovině se s láskou a s porozuměním
něštastným událostem teroristického utoku na USA na World Trade Centrum z
11.září kritizují současné společensky-politické poměry v této
zemi,všudepřítomná a každodenní podezřívavost,xenofobie,antisemitismus a
paranoia jak již tu bylo zmíněno v současné Americe. 2 rovina je
složitější - film nevyzdvihuje a neheroizuje násilí,bojuje se tu namísto
násilí slovy,(nenásilným) přesvědčováním (bez potřeby manipulace druhé
osoby ve svůj prospěch) a křestanským pokáním (zpytováním svého
svědomí). Zatímco empatická misionářka Lana (Michelle Williams) září
takovou prostotou,srdečnou vlídností,vstřícností a velkorysostí avšak
především nevinností,že se jí kamera v rukou Franze Lustiga (mimo jiné
jednoho z vůbec nejlepších evropských kameramanu) nemůže pro diváka,
proto to nostalgií (viz. Nostalghia,v českém překladu touha,teskná
touha,stesk,rozlítostnování,ztesknělý,ztesklivělý) doprovází pusobivě
náladová rocková hudba v doprovodu Thom and Nackt,zatímco její strýc
(John Diehl),válečný navrátilec (veterán) z Vietnamu,kterého z dalekých
končin Palestiny přijela zpět do USA hledat,je opakem,je přesným opakem
jejího charakteru. Klíčové pro určení či změnu jeho charakteru je touha a
vlastně potřeba a nutnost prožít si své válečné trauma (traumatický
zážitek z války) znovu a lépe,uzavřít ho,dokončit ho...hledá se vždy s
nezbytným časovým odstupem se svým cestováním pravda o svých
citech,hledá se porozumění svým citum a vůbec vzato mezilidským vztahum v
obtížné,v těžké životní situaci vždy v nezbytném časovém horizontu
třeba i 20 či 30 let i déle se tak vytváří jakési bezčasí pro žal a
stesk,kdy (kterým) se tvaruje a dovršuje se tu lidský charakter,ona
Goethovská potřeba cestování jako slovní obměny pro lepší a definitivní
poznání sebe sama,nastavuje se tu filmovému divákovy otázka pravdy a
domova. Díky Wimme!!!" (věnováno Wimmu Wendersovy)

Osobně nejvíce miluji a nejvíce divácky ocenuji jeho pozdní filmovou tvorbu, z té za jeho nejlepší filmy považuji především práci s jeho dvorním s vubec nejlepším evropským kameramanem s Franzem Lustigem, jedná se o 2 road-movie snímky o "Land of Plenty" (2003) a "Palermo Shooting" (2008), je mě jen moc líto že právě s tímto už znamenitým a s vyjímečným kameramanem ve svém oboru s Franzem Lustigem Wim už nenatočil více skvělích filmu (krom snad ještě post westernové road-movie "Dont Come Knocking")! To mě skutečně divácky bolí. Právě kameraman Franz Lustig byl ve svém oboru naprosto jedinečný a nikým druhým nenahraditelný. Pak divácky miluji i snímek "Submergence" a "Every Things Will Be Fine", to jsou pro mě ty 4 nejlepší filmy už z Wimovy pozdní filmové tvorby. Osobně neznám jeho lepší filmy a právě proto si chci Wima ve svém srdci navždy právě s těmito filmy tolik živě uchovat, přesně právě takhle ho chci divácky režisérsky znát a právě takhle si ho chci navždy osobně divácky živě připomínat a zapamatovat s těmito 4 právě pro mě jeho vubec už nejlepšími filmy, které mohl kdy natočit!! Rozhodně mě už osobně divácky i po dejme tomu pak už 1000 shlédnutí neomrzí už nikdy tyto 4 jeho nejlepší filmy. Tím jsem si už osobně i divácky naprosto jistý!

,,Na road-movie filmech Wimma Wenderse "Land
of Plenty","Dont Door Knocking" či u "Palermo Shooting" je nejlépe vydět
jak se překonávají neosobní vztahy a lépe se poznávají, jak má každý z
nás blíže a hlouběji k sobě samému - ale Wim Wenders také ukazuje tu
skutečnost, že mezilidské vztahy se lépe, nejlépe poznávají cestováním,
kterým se člověk zároveň učí lépe poznávat sám sebe. Láska k cestování
prochází všemi Wendersovými filmy, proto odtud také název-slovní pojem
road-movie snímky. O tom psal - o potřebě a nutnosti cestování - tolik
již Goethe ve svém klasickém vývojovém (též i výchovném) románu "Viléma
Meistera Léta Učednická a Léta Tovaryšská". Současně s tím se v
road-movie filmech Wimma Wenderse divákovy přibližuje životní uroven v
té které zemi, kterou Wim procestoval a natáčel onu jedinečnou a
neopakovatelnou auru, atmosféru města a místa. At již to byl "Lisabonský
příběh" z Portugalska, cestovní dokument "Tokyo Ga" z Japonska,
"Palermo Shooting" z Itálie anebo "Land of Plenty" zejména z prostředí
Los Angeles. Tím výčet cestovní horečky Wimma Wenderse zdaleka nekončí.
Wim Wenders nám, filmovému divákovy ukazuje zcela jiné, odlišné, a to
častěji pomalejší životní tempo ve svých filmech (anebo by se také dalo
říct pomalejší tempo vyprávění životních osudu, životního příběhu), kde
vydíme potřebu a touhu zastavyt se v dnešní uspěchané a zmatené době,
kdy je všechno, i natáčení nejen amerických filmu uspěchané a zmatené!
Wim Wenders dává, navrací věcem a mezilidským vztahum řád...díky
Wimme!!!! (nedopsáno, věnováno Wimmu Wendersovy)

Němci si cení odvážných a statečných jedinců, v tom je základ osobniho úspěchu v zivote v Německé společnosti. To ví jistě každý kdo Německo navštívil. Zatímco v České společnosti se vyžaduje bezmezna slepa az agresivní poslušnost a podřízenost vuci autoritám. To je důsledkem totalitního režimu komunismu v Česku. Díky Wimme za tvoji odvahu a statečnost!!

Blíží se mu narozeniny, přeji mu už ted vše nejlepší k jeho narozeninám, hlavně hodně pevného zdraví, lásky, klidu a štěstí.

citát o duvěře, přátelství a lásce: "Duvěra,
to je to jediné co vám člověk muže dát. Láska, to je to
když člověk muže být už plně sám sebou před druhým člověkem a nemusí mít už žádné přetvářky ani masky, ani si
už dávat pozor na to co druhým lidem říká. Chovat se mezi sebou
nezištně a bezelstně jako malé děti, ale přitom milovat se svědomitě a zodpovědně pak jako už právě dospělí mezi sebou.
Přátelství, to je to co by se nemělo nikdy už využívat.
Přátelé jsou rodina, kterou si jednou vybereme. Mnohem častěji však
většinou
bohužel přicházejí už lidé, kteří si na naše přátelé jen uspěšně
hrají. Sebeláska, to je to co
většina lidí už nemá, ale v životě potkáte jednou vždy nějakého člověka,
který vám dá tolik, že si dokážete věřit a milovat pak i sami sebe..." (věnováno Wimu Wendersovy, bohužel si to Wim nepřečte, ale moc si ho lidsky vážím, mám k němu silný respekt)

cituji sám Wimma Wenderse: "Zlo není v lidech, ale uměrně ve vzdálenosti mezi nimi samími" -vždy a většinou je to největší Zlo které na sobě nevědomky pácháme a které se tolik pak záměrně šíří v nedostatku už přímé, otevřené a v upřímně duvěrné vzájemné komunikaci, a zvláště pak v komunikaci tabuizované společností!! - tedy že je něco dogmaticky již předem dáno a už se o tom dál otevřeně nemluví a není potřeba o tom nadále pak otevřeně s druhými lidmi mluvit!! A to je vždy špatně!! Tato dogmata v nás častěji vytváří právě totiž náboženství a politika, proto je třeba je umět oddělit či rozlišit od našeho soukromého života, protože politika jak se vyjádřil kdysi právě WIMM WENDERS nepatří do našeho soukromého života!! Vlastně ta potřeba samotné prevence se dál jakoby ve společnosti vytrácí, a tím není možná pak ani učinnost a právní podloženost samotné represe!! A to protože prevence je vždy učinější a cenější než samotná represe, kdy postih trestem častěji už neřeší samotnou příčinu problému bohužel nikoho nezajímá - vydíme to v médiích přece totiž každodenně zase a znovu, kdy za právní vinu odsouzený člověk před soudem ke všemu nehorázně a bez jakkýchkoliv obav lže, zamlčuje svuj prohřešek či svoji vinu a častěji své právní viny vubec přitom nelituje a spíše rezignuje, a to protože mu jednoduše už není dána společností a justicí možnost vyrovnat se s mravní vinou svobodně po svém ku prospěchu celé společnosti jak sám teprve viník uzná za vhodné, třeba už samotnou svou obětavostí se pro druhé potřebné lidi na okraji společnosti na svobodě!! (jsem jinými slovy řečeno resp. pro alternativní trest, když už na něj dojde!!), kteří každým dnem strádají a trpí (viz. muj odkaz na rusa Dostojevského a na jeho fenomenální dílo "Zločin a Trest") Samotná represe totiž ještě nevede k nápravě člověka, zvláště tam kde je absence jakkékoliv prevence!! To je třeba si teprve uvědomit!! Existuje pro tento muj osobní předpoklad vedle Dostojevského jistě mnoho policejních a soudních dukazu - a když ne to tak studie knihy forenzní psycholožky Julie Shawové pod názvem "Zlo" aneb věda o temných stránkách lidství to plně potvrzuje - je coby jinak poučnou, zajímavou, přínosnou a duležitou osobní studií - forenzní psycholožka Julie Shawová nám v této knize nastavuje zrcadlo nás samích co nechceme o sobě už sami častěji vědět a slišet!! - že zlí dokážeme bít bez rodílu všichni!! Bohužel!! Osobní předsudky jsou ke druhým lidem ve společnosti přitom tak snadné, tak snadné téhdy kdy nám jsou informace zprostředkované pouze masovými médii aniž by jsme si pravdu ověřili sami, a když tu možnost či čas na to už nemáme, tak předem rezignujeme, ano tak to předem vzdáme!! - at pak za nás tedy rozhoduje většinová ona pro americká konzumní společnost. A to osobně já si už vubec nepřejii!! Je tady muzikant Tomáš Ortel upozornující texty písní Ortelu na bezpráví druhých obyčejných lidí páchané vysokou politikou... (nedopsáno) a přeci jen to nedokončené zakončím krásným citátem Alberta Camuse o tom že "V lásce je čest, když ta se ztratí láska bez osobní cti není nic!!" Děkuji Wimme!!, puvodně se totiž tento muj komentář měl týkat více tebe!!

Bývalí filmový kritik, kameraman, scénarista, režisér, nezávislý producent, fotograf, dokumentarista, esejista, spisovatel, univerzitní pedagog, teolog a vášnivý cestovatel, za své filmy posbíral řadu ocenění na MFF a získal čestné státní vyznamenání.

Procházel jsem se téhdy v Praze opuštěnými a ztichlími ulicemi
třpitící se v záři světel pouličního osvětlení a měl jsem v sobě, ve
svém srdci příjemný pocit lehkosti že jsem ted najednou bez tíhy
nedostatku věcí a druhých lidí v osobním životě, a neměl jsem ve svém
srdci už žádné své osobní obavy, žádný strach, věděl jsem že jsem svým
zpusobem přístupný a otevřený druhým lidem, že jim naslouchám mnohem
lépe a pozorněji co říkají a co ve svém osobním životě chtějí a co o de
mě samého sami očekávají. 

Vzpoměl jsem si téhdy na jeden krásný
citát filmaře Wimma Wenderse, který řekl že sami poznáme jestli z nás
město energii vysává anebo nám energii dává a tlačí nás dopředu (podobné
je to s rockovou hudbou). To jediné mě je v téhle chvíli srozumitelný.
Toho si nesmírně vážím. 

Všechno kolem sebe v Praze vnímám
uvolněněji, pozorněji a soustředěněji a osobně už nepředpojatě(ji),
prostě už osobně nezaujatě, že všechno kolem sebe vydím přesně tak, jako
kdybych po dlouhé době znovu otevřel oči a zapoměl už na to jaké to je,
mit radost z viděného, a zpřihlížení dění kole sebe a konečně nic už
osobně žádným svým názorem nehodnotit, prostě na osobní názor konečně
zapomenout a dokázat být ke všemu a ke druhým lidem (objektyvní)
nepředpojatý, tedy bez předsudku. 

Tenhle dojem se mě pokaždé
vracel ještě mnohem silněji při procházkách centrem Prahy, kdy jsem se
nedokázal vubec už rozhodnout kam jít dříve, a jak jsem bezmyšlenkovytě a
bezcílně, ale přesto (navzdory tomu) nesmírně zvídavě, s nesmírným a s
nekonečným steskem po domově a stejně tak s nesmírnou zvídavostí jsem
bloudil v davu mezi druhými lidmy do chvíle, než jsem pak za setmění
došel na Karluv most sledovat živnost a talent, vyjímečné nadání
pouličních umělcu v neustálém, v neustávajícím proudu davu lidí se změtí
příjemně a vstřícně nadšených hlasu a odeznívajících kroku v
ohlušujícím šumu proudu řeky Vltavy.

 Jak spolu už všechno v té
chvíli, v té uvolněné atmosféře všechno příjemně souznělo, pohlédnout na
vášnivý a teskně naříkavý let racku nad hladinou Vltavy a na oslnující
pestrou barevnou záři třpitivých paprsku světel pouličního osvětlení v
dálce, jak se odráží na vodní hladině a jak příliš naléhají na mé oči a
hraji si s mím zrakem, a jak se toho všeho a té krásy už osobně nemužu
spokojeně nasytit, jako by ji nikdy nebylo v životě a přes den dost, tam
končila unava sebe sama z nedostatku a ztrácel jsem přehled o čase.
Toužil jsem po přítomnosti a po osobní blízkosti druhých lidí, po
velkorysosti, přátelstvý, duvěry a spolehlivosti druhých lidí! V té
hojnosti všeho, v tom dostatku a v nadbytku člověk už nepoznal unavu,
jako bych ji v centru Prahy nikdy neznal, nikdy nepoznal.

 Je to velmi shodné a doslova stejné jako s rockovou hudbou.

 Mám
z prožité procházky centrem Prahy na jazyku a na srdci slova jakým je
osamělost, nerozhodnost, bezradnost, zoufalstvý, bezmyšlenkovytost,
bezcílnost, osobně už co nejduvěrnější naléhavost, smutek, stesk,
bezutěšnost, nesmírná zvídavost, očekávání, příslib, uvolněnost a
lehkost, spontánnost, rozptýlená pozornost, nepřítomnost strachu a svých
osobních obav ve svém srdci, svěžest a čerstvost, osobní
nepředpojatost, tedy přesněji osobní nezaujatost, svoboda solidarita,
jednodduše už žádná tíha nedostatku něčeho ve svém osobním životě, pocit
nadbytku a právě ten samotný nadbytek věcí a druhých lidí při procházce
v centru Prahy na dosah ruky mě nesmírně motivoval a těšil jako nic
jiného co jsem poznal v životě, jedině s nadbytkem s ním jsem si po
dlouhé době (pravydelně jsem plánoval Prahu jednou do měsíce) prožíval
znovu, opět jakoby poprvé v životě nadšení a radost ze života a zapoměl
jsem uplně na to, jaké to je mit z něčeho nebo z někoho v životě svou
skutečnou radost a hrdost. 

(věnováno Wimmu Wendersovy)