Byla-li cílem evropských válek na počátku tohoto století velikost

Ruska, nemohlo být tohoto cíle dosaženo bez všech předešlých

válek a bez francouzského vpádu. Byla-li cílem velikost

Francie, nemohlo být tohoto cíle dosaženo bez revoluce

„Ne, pane Dessalesi, požádám tetičku, abych mohl zůstat,“

odpovídal také šeptem Nikoluška Bolkonskij.

„Tetičko, dovolte mi tu zůstat,“ řekl nahlas a přistoupil k tetě.

V obličeji se mu zračila úpěnlivá prosba, vzrušení a nadšení.

Hraběnka Marja se na něj podívala a obrátila se k Pierrovi.

„Když jste tu vy, nemůže se odtrhnout,“ poznamenala.

budete vzpomínat s radostí, neboť sebezapření, v jakém teď

žijete…“

„Nepřijímám vaši pochvalu,“ přerušil ji rychle, „naopak, neustále

si vyčítám… Ale to je nezajímavé a neveselé téma k rozhovoru.“

A znovu vypadal tak odměřeně a chladně jako dříve. Avšak

kněžna v něm již spatřila toho člověka, kterého znala a milovala,

a mluvila teď jen s tím člověkem.

k němuž směřují národy i všechno lidstvo.

Všechna díla novodobých historiků, od Gibbona po Buckla,

bez ohledu na zdánlivé rozpory a zdánlivou novotu jejich názorů

vycházejí v podstatě z těchto dvou nutných tezí.

všichni domnívali, že jsme tak nešťastní – a já bych dal nevímco

za to, kdyby se ten čas mohl vrátit… Ale vrátit se nedá.“

Když to říkal, dívala se mu kněžna svým zářivým pohledem

přímo do očí, jako by se snažila pochopit tajný smysl jeho slov,

jenž by jí objasnil, co k ní cítí.

„Ach ano,“ vzdychla, „ale vy nemáte proč litovat minulosti,

hrabě. Chápu-li váš nynější život správně, pak na něj vždy

měnící podle vyprávění sledovala Pierra, ani na okamžik z něj

nespouštěla oči a zřejmě s ním prožívala všecko, co vyprávěl.

Nejen její pohled, ale i její výkřiky a krátké otázky, které mu

dávala, dokazovaly Pierrovi, že z celého jeho vyprávění chápala

právě to, co chtěl říci. Bylo vidět, že chápala nejenom to, co

vyprávěl, nýbrž i to, co by byl chtěl, ale nemohl slovy vyjádřit.

O své příhodě s děckem a ženou, při jejichž obraně byl zatčen,

hovořil Pierre takto:

něčemu neobvyklému. Jedině stará hraběnka, která mateřským

instinktem vycítila, že všechny Natašiny výstřelky pramenily

z potřeby mít rodinu, mít muže (jak kdysi ani ne tak ze žertu jako

doopravdy křičela v Otradném) – jen matka se divila překvapení

lidí, kteří Natašu nechápali, a opakovala, že vždycky

věděla, že Nataša bude vzornou ženou a matkou.

„Jenže svou lásku k muži a dětem přepíná,“ říkávala hraběnka,

„že je to až hloupé.“

Připustíme-li, jako to dělají dějepisci, že velicí lidé vedou

lidstvo za jistými cíli, které záleží buď ve velikosti Ruska

nebo Francie, nebo v evropské rovnováze, nebo v rozšíření revolučních

myšlenek, nebo v obecném pokroku, nebo v čemkoli

jiném, pak se tyto historické jevy nedají vysvětlit bez pojmů

náhoda a génius.

Brzy poté se přišly děti loučit. Se všemi se políbily, vychovatelé

a vychovatelky se poroučeli a odešli. Zůstali jen Dessales

se svým svěřencem. Vychovatel šeptem vybízel chlapce,

aby šel dolů.

Nová historická věda zavrhla starou víru, aniž na její místo

postavila nový názor, ale logika situace donutila historiky, domněle

zavrhnuvší božskou moc vládců a fátum antických národů,

dojít jinou cestou k témuž závěru; k přiznání, 1. že národy

jsou vedeny vynikajícími jedinci a 2. že existuje určitý cíl