bezděčné, jednoduché a zcela přirozené otázky, jež si klade

člověk, když se setká s památkami a vyprávěním o minulém

období pohybu.

Vysvětlení těchto otázek hledáme v historické vědě, jejímž

cílem je poznání národů a lidstva.

Kdyby historiografie podržela starý názor, řekla by: bohové,

chtějíce odměnit nebo potrestat svůj národ, dali Napoleonovi

Vykládal teď o svých dobrodružstvích tak, jak na ně ještě nevzpomínal.

Jako by ve všem, co prožil, viděl nový význam.

Teď, když to vyprávěl Nataše, pociťoval vzácnou rozkoš, jakou

dávají ženy, když poslouchají mužovo vyprávění – ne chytré

bývala zpěvem ani toaletami, ani přemýšlením o tom, co řekne,

bylo, že na to vůbec neměla čas.

Je známo, že člověk má schopnost pohroužit se cele do jedné

věci, jakkoli by se tato věc mohla zdát malichernou. A je známo,

že neexistuje věc dosti malicherná, aby se, soustředíme-li

na ni veškerou pozornost, nerozrostla do nekonečna.

Slova náhoda a génius neznamenají nic konkrétního, a proto

nemohou být přesně definována. Tato slova znamenají jenom

jistý stupeň chápání jevů. Nevím, proč dochází k takovému

a takovému jevu: myslím si, že to nemohu vědět; proto to nechci

vědět a říkám – náhoda. Vidím sílu vyvíjející činnost neúměrnou

obvyklým lidským vlastnostem; nevím, proč se tak

děje, a říkám – génius.

z něj oči. Nikolaj s Děnisovem vstávali, dávali si přinést dýmky,

kouřili, brali si čaj od Soni, která pohasle a strnule seděla

u samovaru, a kladli Pierrovi otázky. Kudrnatý neduživý chlapec

seděl se zářícíma očima v koutku, nikým nepozorován,

a jen otáčel kučeravou hlavu na tenkém krku, který mu vystupoval

z rozhaleného límečku, v tu stranu, kde byl Pierre. Chvílemi

sebou trhal a něco si pro sebe šeptal, jako by prožíval jakýsi

nový, silný pocit.

já jsem bohatá… Ano, jen proto… Ale kdyby toho nebylo…

A když vzpomínala na jeho dřívější něhu a dívala se teď na

jeho dobrou a smutnou tvář, pochopila náhle příčinu jeho

chladu.

V tomto dvacetiletém období zůstává ohromné množství polí

nezoráno; domy jsou páleny; obchod mění svůj směr; miliony

lidí chudnou, bohatnou, stěhují se a miliony lidí – křesťanů

vyznávajících zákon lásky k bližnímu – se zabíjejí navzájem.

Co to vše znamená? Jak k tomu došlo? Co přimělo tyto lidi,

aby pálili domy a zabíjeli své bližní? Co bylo příčinou těchto

událostí? Jaká síla dohnala lidi k takovému počínání? To jsou

„Ne, nedovedete si představit, čemu jsem se od toho negramotného

člověka, prosťáčka, naučil.“

„Jen to řekněte,“ pobídla ho Nataša. „Kde je teď?“

„Zabili ho skoro před mýma očima.“

A Pierre se jal vyprávět o posledních dnech jejich ústupu,

o Karatajevově nemoci (hlas se mu neustále chvěl) a o jeho

smrti.

Cítila, že pouto mezi ní a jejím mužem netkví v těch poetických

citech, které ho k ní přivábily, nýbrž v něčem jiném, neurčitém,

ale pevném, jako bylo spojení její vlastní duše s tělem.

Natáčet si lokýnky, oblékat si róby plné volánů a zpívat písně

jen proto, aby vábila vlastního muže, zdálo by se jí stejně podivné

jako krášlit se, aby byla spokojená sama se sebou. Krášlit

se, aby se líbila jiným, bylo by jí možná příjemné – to nevěděla

–, ale nebylo na to prostě kdy. Hlavní příčinou, proč se neza-

cesty k jejímu rozšíření.

Proč se to stalo tak, a ne jinak?

Protože se to tak stalo. „Náhoda vytvořila situaci; génius jí

využil,“ říká historiografie.

Ale co je náhoda? Co je to génius?