Řeči a úvahy o ženských právech, o vztazích mezi manželi,

o jejich svobodě a vzájemných právech se tenkrát sice ještě nenazývaly

otázkami jako dnes, ale byly právě takové, jaké jsou

dnes; avšak tyto otázky Natašu nejen nezajímaly – ona je prostě

nechápala. Tyto otázky si i tehdy, stejně jako dnes, kladli

pouze lidé, kteří vidí v manželství jen rozkoš, již si manželé navzájem

dávají, tedy jen počátek manželství, a nikoli celý jeho

význam, který je v rodině.

Ale stačí, aby si berani pouze přestali myslet, že všechno, co

se s nimi děje, děje se k dosažení jejich beraních cílů, stačí, aby

připustili, že to, co se s nimi děje, může mít i cíle pro ně nepochopitelné

– a uvidí hned jednotu a důslednost v tom, co se děje

s beranem na krmníku. I když nebudou vědět, kvůli čemu ho

krmili, budou alespoň vědět, že nic z toho, co se s ním stalo, se

nestalo jen tak, a nebudou už potřebovat ani pojem náhoda, ani

pojem génius.

„Dřív musel být člověk Němec, a teď aby tančil s Tatarinovou

a s madame Krüdnerovou, četl… Eckardhausena a spol.

Ech, pustil bych na ně zase toho našeho chlapíka Bonaparta!

Ten by jim vytloukl hlouposti z hlavy. To už přestává všecko,

dát vojáku Schwarzovi Semjonovský pluk!“ křičel.

V očích i v hlase se jí chvěly slzy. „Poznala jsem v životě tak

málo štěstí, že je pro mne každá ztráta těžká… Promiňte mi,

sbohem.“ Najednou se rozplakala a zamířila ke dveřím.

„Kněžno! Počkejte, proboha!“ zvolal Nikolaj, aby ji zastavil.

„Kněžno!“

Ohlédla se. Několik vteřin si mlčky hleděli do očí a cosi dalekého

a nemožného se náhle stalo blízkým, možným a nevyhnutelným…

moc a řídili jeho vůli tak, aby dosáhli svých božských cílů.

A odpověď by byla úplná a jasná. Bylo možné věřit nebo nevěřit

v božské poslání Napoleonovo; a pro toho, kdo by v ně věřil,

bylo by v dějinách této doby vše jasné a prosté všech nesrovnalostí.

Avšak nová historická věda nemůže takto odpovídat. Věda

neuznává názor starých národů na přímé zasahování božstva do

lidských záležitostí, a proto musí dát jinou odpověď.

ženy, které se při poslouchání snaží zapamatovat, co se jim vypráví,

aby rozšířily svůj duševní obzor a při první příležitosti

vyprávění opakovaly, nebo se snaží je přizpůsobit své potřebě

a co nejdříve vyslovit moudré řeči vyrobené ve vlastním duševním

hospodářstvíčku; byla to rozkoš, kterou skýtají pravé ženy,

obdařené schopností vybírat a vpíjet do sebe všechno nejlepší

z mužova projevu. Nataša, aniž si to uvědomovala, byla vtělená

Věc, do níž se cele pohroužila Nataša, byla rodina, totiž muž,

jehož bylo třeba vést tak, aby patřil beze zbytku jen jí a domu,

a děti, které bylo třeba nosit, rodit, krmit a vychovávat.

A čím víc vnikala – nikoli rozumem, ale celou duší, celou

svou bytostí – do této věci, tím víc se jí rozrůstala pod rukama

a tím slabší a ubožejší se jí zdály její síly, takže se neustále soustřeďovala

na jedno a totéž, a přece nestačila udělat všechno, co

považovala za nutné.

Stádu beranů se beran, kterého ovčák zahání každý večer do

zvláštního chlívku na výkrm a který je proto dvakrát tak tlustý

než ostatní, musí zdát géniem. A okolnost, že se každý večer

stále stejný beran dostane nikoli do společného ovčína, nýbrž

do zvláštního chlívku k ovsu a že se právě tento stále stejný be

ran, zarostlý tukem, zabíjí potom na maso, tato okolnost se musí

zdát překvapujícím spojením geniality a celé řady neobyčejných

náhod.

Rozmluva se točila kolem současných klepů z nejvyšších

vládních kruhů, v nichž většina lidí obvykle vidí nejdůležitější

zájem vnitřní politiky. Děnisov, který byl nespokojený s vládou

pro své neúspěchy ve službě, poslouchal s radostí o všech hloupostech,

které se teď podle jeho mínění děly v Petrohradě, a komentoval

Pierrova slova silnými, ostrými výrazy.

„Proč, hrabě, proč?“ najednou bezděky skoro vykřikla a pokročila

k němu. „Proč, povězte mi? Musíte mi to říct.“ Nikolaj

mlčel. „Neznám, hrabě, vaše proč,“ pokračovala kněžna Marja.

„Ale je mi těžko, já… Přiznávám se vám k tomu. Chcete mě

pro to své proč připravit o bývalé přátelství. A to mě bolí.“