Ach, promiňte,“ pronesla, jako by se probudila ze sna. „Vy

už jedete, hrabě; tak sbohem. A co poduška pro hraběnku?“

„Počkejte, hned ji přinesu,“ nabídla se m-lle Bourienne a vyšla

z pokoje.

Oba mlčeli a tu a tam na sebe pohlédli.

„Vidíte, kněžno,“ řekl konečně Nikolaj se smutným úsměvem,

„zdá se to nedávno, a přece už tolik vody uteklo od té doby,

co jsme se viděli poprvé v Bogučarově. Tenkrát jsme se

Zpočátku vyprávěl s mírnou ironií, s jakou se teď díval na lidi

a hlavně sám na sebe; ale potom, když dospěl k líčení hrůz

a utrpení, které viděl, dal se bezděčně unést a začal mluvit s potlačovaným

vzrušením člověka, jenž ve vzpomínkách prožívá

silné dojmy.

Kněžna Marja se s tichým úsměvem dívala střídavě na Pierra

a na Natašu. V celém tom vyprávění viděla jen Pierra a jeho

dobrotu. Nataša si opřela hlavu do dlaní a s tváří neustále se

něčemu neobvyklému. Jedině stará hraběnka, která mateřským

instinktem vycítila, že všechny Natašiny výstřelky pramenily

z potřeby mít rodinu, mít muže (jak kdysi ani ne tak ze žertu jako

doopravdy křičela v Otradném) – jen matka se divila překvapení

lidí, kteří Natašu nechápali, a opakovala, že vždycky

věděla, že Nataša bude vzornou ženou a matkou.

„Jenže svou lásku k muži a dětem přepíná,“ říkávala hraběnka,

„že je to až hloupé.“

vlastnostmi, nebo prostě lidi nejrůznějších vlastností, od panovníků

až po žurnalisty, kteří ovládají masy. Staré, bohům libé

cíle národa židovského, řeckého a římského, považované starými

národy za cíle pohybu lidstva, nahradila nová historie cíli

vlastními – blahem francouzského, německého a anglického

národa a ve vrcholné abstrakci blahem civilizace všeho lidstva,

jímž se obvykle rozumějí národy zabírající maličký severozápadní

koutek velkého světadílu.

hle

líto a maně ho napadlo, že příčinou toho smutku, který se jí

objevil na tváři, je možná on sám. Měl chuť jí pomoci a říci jí

něco milého, ale nebyl schopen si něco vymyslet.

„Sbohem, kněžno,“ řekl. Vzpamatovala se, zrudla a těžce si

povzdychla.

Večeře byla u konce a Pierre, jenž zprvu odmítal vypravovat

o svém zajetí, se ponenáhlu rozpovídal.

„Ale vy jste přece zůstal, abyste zabil Napoleona, že?“ zeptala

se ho Nataša a pousmála se. „Tenkrát jsem to uhodla,

když jsme vás potkali u Sucharevovy věže, pamatujete?“

Pierre přiznal, že je to pravda, a od této chvíle, veden postupně

otázkami kněžny Marji a hlavně Nataši, dal se do podrobného

líčení svých dobrodružství.

jest u Nikolaje. Ve společnosti vídali mladou hraběnku Bezuchovovou

málokdy a ti, kdo se s ní setkali, nebyli jí nadšeni.

Nebyla ani milá, ani příjemná. Ne že by byla Nataša milovala

samotu (nevěděla, má-li ji ráda nebo ne, a spíš se jí zdálo, že

ne), ale když nosila, rodila a krmila děti a účastnila se každé

minuty života svého muže, nemohla vyhovět všem těmto požadavkům

jinak, než že se zřekla společnosti. Všichni, kdo znali

Natašu před svatbou, divili se změně, která se s ní stala, jako

který by mu dali dnešní obviňovatelé. Dejme tomu, že by tento

program byl možný, že by existoval a že by Alexander podle

něj jednal. Co by se pak stalo s činností všech těch lidí, kteří

jednali proti tehdejšímu vládnoucímu směru, s činností, která

byla podle mínění historiků dobrá a prospěšná? Této činnosti

by nebylo; nebylo by života, nebylo by nic.

Kdybychom připustili, že lidský život může být řízen rozumem,

popřeli bychom možnost života vůbec.