a jak řeknu ráz, dva, tři, stoupni si sem. Podíváme

se ti na zoubek,“ bylo slyšet Pierrův hlas; zavládlo ticho. „Tři!“

V pokoji se zvedl nadšený křik dětských hlasů.

„Dvě, dvě!“ volaly děti.

Byly to dvě punčochy, které podle tajemství jen jí známého

Anna Makarovna pletla na jehlicích najednou a které vždy před

dětmi slavnostně vytahovala jednu z druhé, když byly hotové.

Nová historická věda zavrhla ve své teorii obě tyto teze.

Zdálo by se, že zavrhnuvši víru starých národů v podřízenost

lidí bohům a v předurčený cíl, k němuž jsou národy vedeny, neměla

by nová věda zkoumat projevy moci, nýbrž příčiny jejího

vzniku. Ona to však neudělala. Teoreticky sice zavrhla názory

starých historiků, ale v praxi se jimi řídí. Místo lidí obdařených

božskou mocí a vedených přímo vůlí božstva vyzdvihuje nová

historiografie buď hrdiny nadané neobyčejnými, nadlidskými

Nikolaj se na ni podíval, a aby se mohl tvářit, jako by její

roztržitost nepozoroval, prohodil několik slov s m-lle Bourienne

a pak znovu pohlédl na kněžnu. Seděla stále stejně nepohnutě

a na jejím jemném obličeji se zračilo utrpení. Bylo mu jí náhle

„A je to pravda, že jste se setkal a mluvil s Napoleonem, jak

nám vyprávěli?“ ptala se dál kněžna Marja.

Pierre se zasmál.

„Ani jednou, nikdy. Vždycky si všichni myslí, že být v zajetí

znamená být na návštěvě u Napoleona. Nejenže jsem ho neviděl,

ale ani jsem o něm neslyšel. Byl jsem v mnohem horší společnosti.“

Andreje (s mužem o něm nikdy nemluvila, neboť se domnívala,

že na památku knížete Andreje žárlí), a jen velmi

málokdy, když ji něco náhodou přivedlo ke zpěvu, jehož po

svatbě docela zanechala. A v těch vzácných chvílích, kdy se ten

dřívější oheň zažíhal v jejím rozvitém krásném těle, byla ještě

přitažlivější než kdysi.

Od té doby, co se vdala, žila Nataša střídavě s mužem

v Moskvě, v Petrohradě, na vesnici u Moskvy nebo u matky, to

Avšak dejme tomu, že takzvaná věda má možnost vyrovnat

všechny rozpory a že má na historické osobnosti a události nějaké

neměnné měřítko dobra a zla.

Dejme tomu, že Alexander mohl udělat všechno jinak. Dejme

tomu, že – podle předpisu těch, kdo ho obviňují, těch, kdo

si udělali ze znalosti konečného cíle lidského pohybu zaměstnání

– mohl panovat podle programu národnosti, svobody, rovnosti

a pokroku (nic novějšího, zdá se, není), podle programu,

předsíně, slyším Andrušu, jak se něčemu řehtá – tak tedy je

všechno v pořádku…“

„To znám, tenhle pocit znám,“ přisvědčil Nikolaj. „Já tam

nesmím, ty punčochy – to je překvapení pro mne.“

Pierre přišel mezi děti a hlasitý smích a výkřiky ještě zesílily.

„Tak, Anno Makarovno,“ bylo slyšet jeho hlas, „pojď sem, doprostředka,

Na otázky, jakým způsobem tito jednotlivci působili na národy,

aby se podřizovaly jejich vůli, a čím byla tato jejich vůle řízena,

historikové odpovídali: na první otázku – že je to vůle

božstva, která podřizuje národy vůli vyvoleného jedince; na

druhou otázku – že je to zase totéž božstvo, které vede vůli vyvoleného

k předurčenému cíli.

A tak byly tyto otázky vysvětlovány vírou v přímé zasahování

božstva do lidských záležitostí.

ten neustále planoucí oheň života, který patřil k jejím největším

půvabům. Často bylo vidět jen tvář a tělo, kdežto duši nebylo

vidět vůbec. Na pohled to byla jen silná, krásná a plodná samice.

Dřívější oheň se v ní teď rozhoříval jen zřídka. Stávalo se to

pouze tehdy, když se, jako právě teď, vrátil muž, když se uzdravovalo

dítě nebo když s hraběnkou Marjou vzpomínala na knížete

Kněžna se s pomocí m-lle Bourienne zhostila rozhovoru velmi

dobře; ale v poslední chvíli, když Nikolaj už vstával, náhle

ji tak unavilo mluvit o tom, co ji nezajímalo, a tak ji zaujala

myšlenka, proč jen jí je v životě dáno tak málo radosti, že v návalu

roztržitosti upřela své zářivé oči před sebe a nehybně seděla

nepozorujíc, že se už zvedl.