ten tón cosi zakrýval. Toto cosi musí zjistit; cítila, že do

té doby nebude moci být klidná.

Uprostřed zimy seděla v učebně a dohlížela na synovcovy

úlohy, když jí přišli ohlásit Rostovovu návštěvu. Pevně odhodlána

neprozradit své tajemství a nedat najevo svůj zmatek, zavolala

m-lle Bourienne a šla s ní do salonu.

od mládí zabývá vědou, to jest čtením knížek a přednášek

a opisováním těch knížek a přednášek do jednoho sešitu.

Avšak vyjdeme-li z předpokladu, že se Alexander před padesáti

lety ve svém názoru na blaho národů mýlil, musíme chtěj

nechtěj předpokládat, že se po nějaké době ukáže, že i historik,

který kritizoval Alexandra, se ve svém názoru na to, co je blaho

lidstva, také mýlil. Tento předpoklad je tím přirozenější a nutnější,

že při studiu vývoje dějin vidíme, že s každým rokem

nadšeni. A Nikoluška najednou pocítil, jak se mu hruď svírá

vzlyky, a rozplakal se.

„Není vám dobře?“ ozval se Dessalesův hlas.

„Ne,“ odpověděl Nikoluška a lehl si na polštář. On je hodný

a dobrý, mám ho rád, pomyslel si o Dessalesovi. Ale strýček

Pierre! Jaký je to báječný člověk! A co otec? Otec! Otec! Ano,

udělám všechno, aby i on byl se mnou spokojený…

Hraběnka Marja zůstala v hudebním pokoji.

„Nikdy, nikdy bych nebyla věřila,“ zašeptala si pro sebe, „že

bych mohla být takhle šťastná.“ Obličej se jí rozjasnil úsměvem;

ale v témž okamžiku si povzdychla a v jejím hlubokém

pohledu se objevil tichý smutek. Jako by kromě toho štěstí, které

právě pociťovala, bylo ještě jiné štěstí, jehož není možno dosáhnout

v tomto životě a na něž si bezděky v té chvíli vzpomněla

Avšak tyto úvahy ji nemohly uklidnit: když vzpomínala na

svou návštěvu, trápil ji cit podobný lítosti. Ačkoli se pevně rozhodla

k Rostovům už nejezdit a na všechno zapomenout, cítila

neustále, že je tu cosi nejasného. A když se ptala sama sebe, co

to je, co ji trápí, musela si přiznat, že je to její vztah k Rostovovi.

Jeho chladný, zdvořilý tón nevyvěral z jeho citů k ní (to věděla),

„Ne,“ odpověděl Pierre, který zřejmě neshledával nic nevhodného

ve výkladu, který dala kněžna Marja jeho zmínce

o svobodě. „Dověděl jsem se o tom v Orlu a dovedete si asi

představit, jak mě to ohromilo. Nebyli jsme vzorní manželé,“

řekl rychle, pohlédl na Natašu a všiml si, že zvědavě čeká, jak se

vyjádří o své ženě. „Ale její smrt mě strašně překvapila. Když

se dva lidé hádají, jsou vinni vždy oba. A vlastní vina se stává

podvodů, lichocení, sebeklamů, od moci neodlučitelných,

osobnost cítící na sobě v každém okamžiku svého života odpovědnost

za vše, co se odehrává v Evropě, a přitom osobnost nevymyšlená,

živá, s osobními zvyky a vášněmi, jaké má každý

člověk usilující o dobro, krásu a pravdu – že tedy tato osobnost

ne že by nebyla ctnostná (to jí historikové nevytýkají), ale neměla

na blaho lidstva stejné názory jako dnes profesor, který se

si spálil ruku. Proč by se to nemohlo stát i v mém životě?

Vím, chtějí, abych se učil. A já se budu učit. Ale jednou přestanu;

a pak to udělám. Prosím Boha jen o jediné; aby se mi přihodilo

to, co lidem Plutarchovým, a já udělám totéž co oni. Udělám

to lépe. Všichni mě poznají, zamilují si mě a budou mnou

vidět její nadšení a jak za to okamžitě dostal, že se tak opozdil.

– No, pojďme rychle, pojďme! Rozlučte se konečně!“ řekla

a s úsměvem pohlédla na holčičku tulící se k otci. Nikolaj vykročil

a dceru vedl za ruku.