přijetí, kterého se jí dostalo od Nikolaje, řekla si kněžna Marja,

že měla pravdu, když nechtěla jet na návštěvu k Rostovům

první.

Nic jiného jsem ani nečekala, říkala si, berouc na pomoc

svou hrdost. Nic mi do něj není, chtěla jsem jen vidět starou paní,

která ke mně vždycky byla hodná a které jsem za mnohé zavázána.

„A stavíte?“

„Ano, Saveljič chce.“

„Řekněte mi, vy jste nevěděl o hraběnčině smrti, když jste

zůstal v Moskvě?“ zeptala se kněžna Marja a hned se začervenala,

neboť se přistihla, že když navázala svou otázku na jeho

slova o svobodě, připisuje jim význam, jaký možná ani neměla.

jako byla Svatá aliance, obnovení Polska, reakce dvacátých let?

V čem je podstata těchto výtek?

V tom, že taková historická osobnost, jakou byl Alexander I.,

osobnost stojící na nejvyšším možném stupni lidské moci, jakoby

v ohnisku historických paprsků, které se na ni soustřeďují,

osobnost, která více než kdokoli na světě podléhá vlivu intrik,

Otec, přemýšlel. Otec (ačkoli byly v domě dvě zdařilé podobizny,

Nikoluška si nikdy nepředstavoval otce v lidské podobě),

otec byl u mne a hladil mě. Souhlasil se mnou, souhlasil se

strýčkem Pierrem. Ať řekne cokoli, udělám to. Mucius Scaevola

kolem místnosti. Celý udýchaný si rychle sundal rozesmátou

holčičku z ramene a přitiskl si ji na prsa. Jeho poskoky

mu připomněly tanec, a když se tak díval na tu dětskou kulatou

a šťastnou tvářičku, myslel na to, jaká bude, až ji jako starý pán

začne vozit do společnosti a až ji – tak jako kdysi jeho nebožtík

otec tančíval s dcerou Danilu Kupora – provede při mazurce.

„Je to on, Nicolas,“ řekla několik minut poté hraběnka Marja,

když se vrátila do pokojíčku. „Teď naše Nataša ožila. Měl bys

„Vždyť já pojedu, když chcete.“

„Mně na tom nezáleží: přeji si to kvůli tobě.“

Nikolaj vzdychal, hryzl si knír a začal vykládat karty, aby

odvedl matčinu pozornost jinam.

Druhého, třetího a čtvrtého dne se opakovala stejná rozmluva.

Po své návštěvě u Rostovů a po tom neočekávaně chladném

Ačkoli ženiny dluhy a nutnost stavět změnily stav jeho jmění,

Pierre stále ještě mluvil o tom, že je třikrát bohatší.

„Co jsem získal nade všechnu pochybnost,“ pokračoval, „to

je svoboda,“ začal již vážně, ale rozmyslel si to, neboť si uvědomil,

že to je příliš egoistický předmět rozhovoru.

Co znamenají tyto výtky?

Což snad tytéž činy, za které dějepisci Alexandra I. chválí –

jako byly liberální počátky jeho panování, boj s Napoleonem,

neústupnost, kterou projevil v roce 1812, tažení v roce třináctém

– nevyplývají z týchž podmínek rodu, výchovy a života,

jež učinily Alexandrovu osobnost tím, čím byla, z týchž podmínek,

z nichž vyplývají i činy, za které ho dějepisci odsuzují –

– a otec neměl podobu a tvar, ale existoval, a když ho Nikoluška

spatřil, pocítil, jak slábne láskou: cítil, že nemá sílu, že je

bez kostí a zcela vyčerpaný. Otec ho hladil a litoval. Ale strýc

Nikolaj Iljič se k nim blížil víc a víc. Nikolušky se zmocnila

hrůza a probudil se.

„Ano, ale co se dá dělat a… Snažím se, abych to na sobě nedal

znát.“

Vtom se u vchodu a v předsíni ozvaly zvuky kroků, jako by

někdo přijel.

„Někdo přijel.“

„To bude určitě Pierre. Půjdu se podívat,“ řekla hraběnka

Marja a vyšla z pokoje.

Když tu nebyla, dovolil si Nikolaj prohánět se s dcerou poklusem