„Jak to, vždyť jsi sám řekl, že ji nechceš ani vidět. Je to velmi

hodná dívka a vždycky se ti líbila; a teď si najednou postavíš

hlavu. Přede mnou se všechno tají.“

„Ale vůbec ne, maminko.“

„Kdybych tě prosila o něco nepříjemného, neřeknu; ale

vždyť tě prosím, abys jel oplatit návštěvu. To přece vyžaduje

slušnost… Prosila jsem tě, ale teď už se do toho nepletu, když

máš před matkou tajemství.“

Nataša se usmála a chtěla něco říci.

„Nám vypravovali,“ skočila jí do řeči kněžna Marja, „že jste

v Moskvě přišel o dva miliony. Je to pravda?“

„A přitom jsem teď třikrát bohatší než dřív,“ řekl Pierre.

když podporoval Golicyna a mysticismus a později Šiškova

a Fotije. Udělal chybu, že zasahoval do vedení armády v poli,

že rozpustil Semjonovský pluk a tak dále.“

Dalo by se popsat deset listů papíru při výpočtu všech výtek,

jež mu činí historikové na základě znalostí, které mají o lidském

blahu.

„Co jste to udělali?“ řekl a ukázal na polámaný pečetní vosk

a péra. „Měl jsem vás rád, ale Arakčejev mi poručil a já zabiju

prvního, kdo z vás se pohne kupředu.“ Nikoluška se ohlédl po

Pierrovi, ale Pierre už tam nebyl. Pierre byl otec – kníže Andrej

spát,‘ a ona mi na to řekne: ,Ne, směje se.‘ A má pravdu,“ vykládala

hraběnka Marja se šťastným úsměvem.

„Ano! Ano!“ A Nikolaj vzal dceru na svou svalnatou ruku,

vysoko ji zvedl, posadil si ji na rameno, přidržel jí nožičky

a začal s ní chodit po pokoji. Otec i dcera se tvářili stejně nesmyslně

blaženě.

„Ale víš, možná že jsi nespravedlivý. Máš příliš rád tuhle,“

zašeptala hraběnka Marja francouzsky.

„Ale já o to vůbec nestojím, maminko.“

„Dříve jsi ji chtěl vidět, a teď – já o to nestojím. Já tě, můj

milý, opravdu nechápu. Pořád se nudíš, a najednou nechceš nikoho

vidět.“

„Ale já jsem neříkal, že se nudím.“

„Ano,“ odpověděl Pierre se svým mírně ironickým úsměvem,

který ho teď neopouštěl. „Dokonce i mně vyprávějí o takových

divech, že se mi o nich ani ve snu nezdálo. Pozvala mě

Marja Abramovna a všichni mi tam líčili, co se mi stalo nebo

mělo stát. Stěpan Stěpanyč mě také poučil, jak mám vyprávět.

Vůbec jsem si všiml, že být zajímavým člověkem je velmi pohodlné

(já jsem teď zajímavý člověk): všichni mě zvou a vypravují

mi o mně.“

Pierrem v čele obrovského vojska. Toto vojsko tvořilo bílé

šikmé čáry, které naplňovaly vzduch podobně jako podzimní

babí léto, jež Dessales nazýval Madoniny nitě. Před nimi byla

sláva, stejná jako ty nitky, jen o něco hutnější. On s Pierrem se

blížili lehce a radostně stále blíž a blíž k cíli. Náhle nitě, které je

nesly, začaly slábnout a cuchaly se. Bylo jim těžko. A před nimi

stanul strýček Nikolaj Iljič ve výhrůžné, přísné póze.

„Měl udělat to a to. V tomto případě se zachoval správně,

v onom špatně. Velmi dobře si vedl na počátku svého panování

a během roku 1812; ale udělal chybu, když dal konstituci Polsku,

když založil Svatou alianci, když dal moc Arakčejevovi,

spát,‘ a ona mi na to řekne: ,Ne, směje se.‘ A má pravdu,“ vykládala

hraběnka Marja se šťastným úsměvem.

„Ano! Ano!“ A Nikolaj vzal dceru na svou svalnatou ruku,

vysoko ji zvedl, posadil si ji na rameno, přidržel jí nožičky

a začal s ní chodit po pokoji. Otec i dcera se tvářili stejně nesmyslně

blaženě.

„Ale víš, možná že jsi nespravedlivý. Máš příliš rád tuhle,“

zašeptala hraběnka Marja francouzsky.