a zvlášť obřadně a suše ji šel vyprovodit do předsíně. Na její

poznámku o hraběnčině zdraví neodpověděl ani slovem. Co je

vám do toho? Nechte mě na pokoji, říkal jeho pohled.

„Co sem leze? Co od nás chce? Nemůžu tyhle slečinky

a všechny ty zdvořilůstky ani cítit!“ řekl nahlas před Soňou,

když kněžnin kočár odjel od domu, jako by už nemohl přemoci

svou rozmrzelost.

vážném a důvěrném rozhovoru. Pokračovat v předešlé rozmluvě

není možné; mluvit o malichernostech je člověku trapné

a mlčet je nepříjemné, protože všichni chtějí hovořit a mlčením

jako by se přetvařovali. Mlčky přistoupili ke stolu. Lokajové

„Ale nic, to nestojí za to,“ Nataša se ještě víc rozzářila

v úsměvu, „chtěla jsem jen povídat o Péťovi; dnes přišla chůva,

aby si ho ode mne vzala, a on se usmál, zamhouřil oči a přitiskl

se ke mně – asi si myslel, že se schoval. Je hrozně milý. Už křičí.

Tak sbohem!“ A odešla z pokoje.

Historické moře neproudilo v přílivu a odlivu od jednoho

břehu k druhému jako dříve; klokotalo v hlubinách. Historické

osobnosti nebyly unášeny vlnami od jednoho břehu k druhému

jako dříve: kroužily teď, jak se zdálo, na jednom místě. Historické

osobnosti, které dříve vyjadřovaly pohyb mas v čele vojsk

nařizováním válek, tažení a bitev, vyjadřovaly nyní ten pohyb

politickými a diplomatickými úvahami, zákony a traktáty…

„Ne, tak jsem to nemyslela; ale rozumím ti. Tak se na mne

nezlobíš?“

První jí vyšel vstříc Nikolaj, poněvadž hraběnka mohla přecházet

jen po pokoji. Kněžna Marja čekala, že uvidí na jeho obličeji

výraz radosti, ale sotva ji Nikolaj spatřil, zatvářil se tak,

jak ho ještě nikdy neviděla – chladně, odměřeně a hrdě. Zeptal

se jí na zdraví, doprovodil ji k matce, poseděl s nimi pět minut

a odešel z pokoje.

Když kněžna vyšla od hraběnky, Nikolaj se k ní opět připojil

Pierra uvedli do velké osvětlené jídelny; za několik minut se

ozvaly kroky a kněžna s Natašou vešly do místnosti. Nataša

byla klidná, i když jí na tváři ustrnul strohý výraz bez úsměvu.

Všichni tři byli poněkud nesví, jak to obyčejně bývá po

„Chtěl jsem říct, že všechny myšlenky, které mají obrovské

následky, jsou vždycky prosté. Celá má myšlenka záleží v tom,

že jsou-li spolu spjati lidé hříšní a tvoří sílu, musí lidé čestní

učinit totéž. Vždyť to je tak prosté.“

„Ano.“

„A co tys chtěla říci?“

„Ale nic, hloupost.“

„Jen to řekni.“

V prvém případě bylo nutné zříci se vědomí nehybnosti

v prostoru a uznat pohyb, který necítíme; v tomto druhém případě

je právě tak nutné se zříci svobody, kterou si uvědomujeme,

a uznat závislost, kterou necítíme.

Ačkoli se povrch historického moře zdál nehybný, lidstvo se

hýbalo stejně nepřetržitě jako čas. Tvořily se různé lidské svazky

a zase zanikaly; uzrávaly příčiny vzniku a rozkladu států

a stěhování národů.