„Zdá se mi, že mě nemůžeš mít rád, že jsem tak ošklivá…

vždycky… a teď teprve… v tomhle sta…“

„Ty jsi ale směšná! Člověk není milý, protože je krásný, ale

krásný, protože je milý. To jen Malvíny a jiné miluje někdo

proto, že jsou krásné; ale cožpak svou ženu miluju? Nemiluju,

ale tak… nevím, jak bych ti to řekl. Když tu nejsi nebo když se

takhle rozkmotříme, nestojím za nic a nejsem s to nic udělat.

Copak miluju třeba svůj prst? Nemiluju, ale zkus mi ho uříznout…“

myslela na své přátelské, skoro příbuzenské vztahy k celé jejich

rodině, považovala za svou povinnost jet k nim na návštěvu.

Ale při pomyšlení na svůj vztah k Nikolajovi ve Voroněži se toho

lekala. Přemohla se však a za několik týdnů po svém příjezdu

do města přece jen jela Rostovovy navštívit.

„Ne, co jsi chtěla ty! Mluv, mluv.“

„Ne, jen to řekni ty, já jen takovou hloupost,“ pravila Nataša.

Pierre pověděl, co nakousl. Bylo to pokračování samolibých

úvah o úspěchu, jaký měl v Petrohradě. V té chvíli se mu zdálo,

že je povolán dát nový směr celé ruské společnosti a všemu

světu.

nomii nový názor pravil: „Je sice pravda, že necítíme pohyb

Země, avšak připustíme-li, že je nehybná, dospějeme k nesmyslu,

kdežto připustíme-li její pohyb, který necítíme, dospějeme

k zákonům,“ – tak v historiografii nový názor praví: „Je

sice pravda, že necítíme svou závislost, avšak připustíme-li, že

jsme svobodní, dospějeme k nesmyslu, kdežto připustíme-li

svou závislost na vnějším světě, na čase a příčinách, dospějeme

k zákonům.“

Od roku 1812 uplynulo sedm let. Rozbouřené historické

moře Evropy ulehlo do svých břehů. Zdánlivě bylo klidné,

ale tajemné síly hýbající lidstvem (tajemné proto, že neznáme

zákony, které jeho pohyb určují) pokračovaly ve své činnosti.

„Nedovedeš si představit, jak bývám nešťastná a osamělá,

když jsi takový. Pořád se mi zdá…“

„Marie, tak už dost, to jsou hlouposti. Že se nestydíš,“ řekl jí

vesele.

Začátkem zimy přijela do Moskvy kněžna Marja. Z městských

klepů se dozvěděla o situaci, v jaké se octli Rostovovi,

i o tom, „jak se syn obětoval pro matku“ – jak se říkalo po

městě.

Od něj jsem nic jiného ani neočekávala, řekla si kněžna Marja

a s radostí cítila, že to ještě utvrzuje její lásku k němu. Když

na něj Nikoluškova tvář, podobná otci, tak, že chlapce políbil,

a spěšně vytáhnuv kapesník, odešel k oknu. Chtěl se s kněžnou

Marjou rozloučit, ale ona ho zadržela.

„Ne, my někdy s Natašou nespíme až do tří hodin; prosím

vás, poseďte s námi ještě. Dám prostřít k večeři. Jděte dolů, přijdeme

hned.“

Než Pierre vyšel z pokoje, řekla mu ještě:

„Takhle o něm mluvila poprvé.“

Na několik vteřin se odmlčeli. Potom se náhle oba zároveň

k sobě obrátili a začali mluvit, Pierre samolibě a se zaujetím

pro věc, Nataša s tichým, šťastným úsměvem. Oba se zarazili

a dávali si navzájem přednost.