„Natašo, prosila jsem tě, abys o tom nemluvila. Raději mluvme

o tobě.“

Chvíli mlčely.

„Ale proč zrovna do Petrohradu!“ zvolala náhle Nataša a sama

si hned odpověděla: „Ne, ne, musí to tak být… Viď, Marie?

Musí to být…“

Za dveřmi se ozval Dessalesův hlas tázající se, může-li se

Nikoluška přijít rozloučit.

„Ano, a to je všechno, všechno…,“ řekla Nataša. Rychle

vstala, a právě když Nikoluška vcházel, rozběhla se ke dveřím

krytým záclonou, narazila do nich hlavou, zasténala napůl z bolesti,

napůl ze žalu, a vyběhla z pokoje.

Právě tak jako to svého času dělal Voltaire, i nyní nepovolaní

obhájci zákona nutnosti používají tohoto zákona jako zbraně

proti náboženství; zatím však – právě tak jako učení Koperníkovo

v astronomii – zákon nutnosti v dějinách nejen neničí, ale

dokonce zpevňuje půdu, na níž jsou vybudovány státní a církevní

instituce.

Pořád o totéž,“ řekl Pierre s úsměvem, „žárli…“

„Neříkej to, nesnáším to,“ vykřikla Nataša. A v očích jí zasvítil

studený, zlý blesk. „Viděls ji?“ zeptala se po chvíli mlčení.

„Ne, a i kdybych ji byl viděl, nepoznal bych ji.“

Mlčeli.

Z této situace neviděl žádné východisko. Byla mu protivná

myšlenka na svatbu s bohatou dědičkou, kterou mu doporučovaly

jeho příbuzné. Na druhé východisko z této situace – na

matčinu smrt – nikdy ani nepomyslel. Po ničem netoužil, v nic

nedoufal; a v hloubi duše pociťoval chmurnou, asketickou rozkoš

Pojď dál, Mášo,“ zavolal na ženu. Hraběnka Marja vešla do

pokoje a usedla vedle muže.

„Neviděla jsem, že běží za mnou,“ řekla nesměle. „Chtěla

jsem jen tak…

Tak proč pláčeš? Jsem šťastná s tebou,“ řekla kněžna Marja,

která za ty slzy docela Nataše odpustila její radost.

„Nebude to brzy, až někdy. Představ si, jaké to bude štěstí, až

budu jeho ženou a ty si vezmeš Nicolase.“

Toto mučivé a přitom radostné vyprávění Nataša zřejmě potřebovala.

Při řeči mísila malicherné podrobnosti s intimními

důvěrnostmi a zdálo se, že nikdy nebude moci skončit. Několikrát

opakovala totéž.

Lidem, kteří bojovali s rodící se pravdou přírodní filozofie,

se zdálo, že kdyby tuto pravdu uznali, zničila by se víra v Boha,

ve stvoření oblohy, v zázrak Josue, syna Nun. Stoupencům

zákonů Koperníkových a Newtonových, například Voltairovi,

se zdálo, že astronomické zákony potírají náboženství, a užíval

jako zbraně proti němu zákona přitažlivosti.

„To je hloupost,“ řekla najednou Nataša, „že líbánky a největší

štěstí jsou v první době. Naopak, teď je to nejlepší. Jen

kdybys tolik nejezdil pryč. Pamatuješ, jak jsme se hádali?

A vždycky jsem za to mohla já. Vždycky já. Ale oč jsme se to

hádali, to už se ani nepamatuji.“