A zatím se stará historiografie studuje dál spolu se zákony statistiky,

zeměpisu, politické ekonomie, srovnávacího jazykozpytu

a geologie, které jsou v přímém rozporu s jejími zásadami.

Dlouho a houževnatě se vedl v přírodní filozofii boj mezi

starým a novým názorem. Teologie střežila starý názor a obviňovala

nový, že potírá Zjevení. Ale když zvítězila pravda, zařídila

se teologie právě tak pevně na nové půdě.

„Strašně tě miluji!“ zvolala náhle Nataša. „Strašně. Strašně!“

„Ne, neschválil by to,“ řekl Pierre po chvíli přemýšlení. „Co

by schválil, to je náš rodinný život. Tolik si přál vidět ve všem

krásu, štěstí, spokojenost a já bych mu s radostí ukázal nás. Ty

říkáš – odloučení. Ale nebudeš mi věřit, jak zvláštní cit k tobě

mám po takovém odloučení…“

její rozmary a utajené nepřátelství a pomáhala Nikolajovi skrývat

před starou hraběnkou nouzi, v níž se octli. Nikolaj se cítil

Soně zavázán neskonalou vděčností za všechno, co dělala pro

jeho matku, obdivoval se její trpělivosti a oddanosti, ale snažil

se jí vyhýbat.

Jako by jí v duchu vyčítal, že je příliš dokonalá a že se jí nedá

nic vytknout. Měla všechno, čeho si na lidech vážíme; měla

však málo toho, co by mohlo vyvolat lásku. Cítil, že čím víc si

„Ani na okamžik nedají pokoj. Marie, to jsi ty? Proč jsi ho

sem přivedla?“

„Šla jsem se jen podívat… Neviděla jsem ho, promiň…“

Nikolaj si odkašlal a zmlkl. Hraběnka Marja odešla ode dveří

a doprovodila syna do dětského pokoje. Za chvíli přicupitala

maličká černooká tříletá Nataša, otcův miláček, která se od bra-

Když se kněžna Marja po svém nočním rozhovoru s Pierrem

vrátila do svého pokoje, čekala na ni Nataša na prahu.

„Řekl to? Ano? Řekl ti to?“ opakovala. A na tváři se jí usídlil

radostný výraz, který však zároveň vzbuzoval soucit a prosil za

odpuštění pro tu radost.

„Chtěla jsem poslouchat u dveří; ale věděla jsem, že mi to

povíš.“

Nataša sebou trhla. Svraštila tvář a na okamžik sklopila oči.

Chvíli váhala, má-li mluvit, nebo ne.

„Ano, bylo to štěstí,“ řekla posléze tichým prsním hlasem,

„pro mne to zcela určitě bylo štěstí.“ Odmlčela se. „A on… on

říkal, že si to přál, právě ve chvíli, kdy jsem k němu přišla…“

Hlas jí selhal. Začervenala se, sevřela ruce na kolenou a najednou,

jako by se násilím přemohla, začala rychle vyprávět:

Bylo možné vyvrátit nové zákony a ponechat v platnosti starý

názor na dějiny, ale nebylo, jak se zdá, možné pokračovat

ve studiu historických událostí jako produktu svobodné vůle

lidí, aniž byly tyto nové zákony vyvráceny. Neboť byl-li ustaven

takový a takový způsob vlády nebo došlo-li k takovým

a takovým pohybům národa následkem takových a takových

zeměpisných, národopisných a hospodářských podmínek, pak

nemůže být vůle lidí.

„Víš, nač myslím?“ zeptala se. „Na Platona Karatajeva. Co

on? Schválil by, co děláš teď?“

Pierre se té otázce nijak nedivil. Pochopil myšlenkový pochod

své ženy.

„Platon Karatajev?“ opakoval a zamyslel se, zřejmě se upřímně

snažil představit si Karatajevův názor na tuto věc. „Nepochopil

by to, ostatně možná že ano.“

matku tak, aby nezpozorovala, že jsou chudí. Hraběnka si nedovedla

představit život bez přepychu, na nějž byla zvyklá od

dětství, a nechápajíc, jak je to pro syna těžké, neustále žádala

hned kočár (který neměli), aby mohla poslat pro známou,

hned drahé jídlo pro sebe a víno pro syna, hned peníze, aby

Natašu, Soňu nebo samého Nikolaje mohla překvapit nějakým

dárečkem.

Soňa vedla domácnost, pečovala o tetu, předčítala jí, snášela

„Tatínku, maminka tu stojí.“

Hraběnka Marja zbledla leknutím a pohrozila synovi. Ten

ztichl a minutu pak bylo ticho, pro hraběnku hrozivé. Pak se za

dveřmi ozvalo nové hekání, pohyb a Nikolajův nespokojený

hlas řekl: