Vrátit se k armádě, kde byl na řadě na místo velitele pluku,

jakmile se nějaké uvolní, nemohl, protože matka teď lpěla na

synovi jako na posledním smyslu života; a proto, ačkoli neměl

chuť zůstávat v Moskvě uprostřed lidí, kteří ho znali dříve, a ačkoli

cítil odpor k civilní službě, přijal místo v úřadě, svlékl milovanou

uniformu a ubytoval se s matkou a Soňou v maličkém

bytě na Sivcovém Vražku.

„Drahá Marie, myslím, že spí; je unavený,“ řekla jí Soňa ve

velkém hudebním pokoji (hraběnce Marje se zdálo, že ji potkává

všude). „Aby ho Andruša nevzbudil.“

Hraběnka se ohlédla, spatřila za sebou Andrušu a pocítila, že

má Soňa pravdu, ale právě proto se začervenala a bylo vidět, že

stěží potlačuje nějaké příkré slovo. Nic neřekla, ale aby Soňu

neposlechla, dala Andrušovi znamení, že může jít za ní, ale nesmí

štěstí vypluly na povrch a žádaly ukojení. Hned od toho prvního

večera Nataša jako by zapomněla, co prožila. Od té doby si

ani jednou nepostěžovala na svůj osud, nepromluvila slovo

o minulosti a nebála se již dělat veselé plány do budoucnosti.

Mluvila o Pierrovi málo, ale když se o něm zmínila kněžna

Marja, v očích se jí zažehl dávno pohaslý třpyt a rty jí zvlnil

zvláštní úsměv.

zároveň cítil, že zmizela i všechna jeho dřívější svoboda. Cítil,

že nad každým jeho slovem, nad každým jeho činem stojí nyní

soudce, jehož mínění je mu dražší nad soudy všech ostatních lidí

na světě. Když teď mluvil, představoval si přitom dojem, jaký

jeho slova udělají na Natašu. Ne že by byl mluvil naschvál

věci, které by se jí mohly líbit; ale ať mluvil co mluvil, posuzoval

sám sebe z jejího hlediska.

a vyjádřil vlastnost společnou všem tělesům, od nekonečně velkých

po nekonečně malá. Totéž dělají přírodní vědy: ponechávají

stranou otázku o příčině a hledají zákony. Stejnou cestou

jde i historiografie. A zabývá-li se dějepis studiem pohybu národů

a lidstva, a nikoli popisováním epizod ze života lidí, musí

zanechat pojmu příčin a hledat zákony společné všem navzájem

si rovným a nerozlučně spjatým nekonečně malým prvkům

svobody.

„Ach, to je škoda, že jsem neviděla, jak ses setkal s dětmi,“

pravila Nataša. „Která z nich měla největší radost? Jistě Líza?“

„Ano,“ odpověděl Pierre a pokračoval v tom, co zajímalo jeho.

„Nikolaj říká, že nemáme přemýšlet. Ale já nemůžu nepřemýšlet.

A to ani nemluvím o tom, jak jsem v Petrohradě cítil

Ani jedna z Nikolajových spekulací se nepodařila, majetek

byl prodán v dražbě za poloviční cenu a polovina dluhů zůstávala

nezaplacena. Nikolaj přijal třicet tisíc, které mu nabídl

švagr Bezuchov, aby zaplatil alespoň ty, které považoval za

skutečné, peněžité dluhy. A aby za zbývající dluhy nebyl vsazen

do vězení, jak mu vyhrožovali věřitelé, začal opět sloužit.

Děti jely na židlích do Moskvy a pozvaly ji, aby jela s nimi.

Sedla si a hrála si s nimi, ale myšlenka na muže a na jeho bezdůvodný

hněv ji trápila dál. Zvedla se a s námahou šla po špičkách

do malého pokojíku.

Možná že nespí; promluvím si s ním o tom, uvažovala. Andruška,

nejstarší synek ji napodobil a šel po špičkách za ní. Hraběnka

Marja si toho nevšimla.

Hned ten večer, kdy Nataša po Pierrově odjezdu řekla s radostným

a posměšným úsměvem kněžně Marje, že je, jako

by vyšel z lázně, a že má i takový krátký kabátek a je ostříhaný,

hned v té chvíli se probudilo v její duši cosi, o čem sama

nevěděla, cosi zasutého, ale nepřemožitelného.

Všechno – obličej, chůze, pohled, hlas – všechno se na ní náhle

změnilo. Aniž se toho sama nadála, síla života a naděje na

Nataša ji ani nenechala domluvit a opět tázavě pohlédla na

Pierra. „Proto,“ vysvětloval, „že jen člověk, který věří v existenci

Boha, jenž řídí naše skutky, může snést takovou ztrátu,

jako je její… a vaše.“

Nataša už otvírala ústa, aby něco řekla, ale náhle se zarazila.

Pierre se od ní honem odvrátil a zeptal se kněžny Marji na poslední

dny knížete Andreje. Jeho rozpaky skoro zmizely; ale