Marje, šel do malého pokojíka a ulehl na pohovku.

Tak je to vždycky, myslela si hraběnka Marja. Mluví se všemi,

jen ne se mnou. Vidím, vidím, že jsem mu protivná.

A zvlášť v tomhle stavu. Podívala se na své vystouplé břicho

a do zrcadla na svůj žlutý, bledý a přepadlý obličej s očima ještě

většíma než jindy.

Pierrovo poblouznění záleželo v tom, že nehledal jako dříve

osobní důvody, které nazýval lidskými ctnostmi, k tomu, aby

lidi miloval; jeho srdce přetékalo láskou a on miloval lidi bezdůvodně

– a teprve dodatečně nacházel důvody, pro které byli

hodni lásky.

Jen když tuto svobodu nekonečně omezíme, to jest budeme-li

ji rozebírat jako nekonečně malou veličinu, přesvědčíme se

o naprosté nepoznatelnosti příčin; a tu si historiografie, místo

aby hledala příčiny, vezme za úkol hledat zákony.

S hledáním těchto zákonů bylo započato již dávno a nový

způsob myšlení, který si musí historiografie osvojit, vzniká

současně se zánikem staré historiografie, jež zaniká, neustále

rozmělňujíc příčiny jevů.

Marie je tak báječná! A jak rozumí dětem! Jako by viděla

jen jejich duši. Včera například začal Mítěnka zlobit a postavil

si hlavu…“

„Ten je tak podobný otci!“ přerušil ji Pierre.

Nataša pochopila, proč udělal tu poznámku o podobnosti

Mítěnky Nikolajovi: byla mu nepříjemná vzpomínka na hádku

se švagrem a chtěl znát její názor na věc.

Není rodiny, aby neměla své hoře,“ obrátil se Pierre k Nataše.

„Víte, bylo to právě ten den, co nás osvobodili. Viděl jsem

ho. Byl to skvělý chlapec!“

Nataša se na něj podívala a oči se jí místo odpovědi jen široce

rozevřely a jasněji zazářily.

již zcela jasný a všechny ohromila obrovská položka, kterou

tvořily malé dloužky, o nichž nikdo neměl ani tušení. Dluhů

bylo dvakrát tolik co majetku.

Příbuzní a přátelé Nikolajovi radili, aby se zřekl dědictví.

Avšak v odmítnutí dědictví viděl Nikolaj projev výčitky otcově

památce, a proto o tom nechtěl ani slyšet a přijal dědictví

i s povinností zaplatit dluhy.

i mezi nimi byly chvíle, kdy si nerozuměli. Někdy, obvykle po

nejšťastnějších obdobích, se jich zmocnil pocit odcizenosti

a nepřátelství; bývalo to nejčastěji v době, kdy byla hraběnka

Marja v jiném stavu. Nyní byla právě taková doba.

„Nu, messieurs et mesdames,“ řekl Nikolaj hlasitě a jakoby

vesele (hraběnce Marje se zdálo, že to dělá schválně, aby ji urazil),

„jsem od šesti hodin na nohou. Zítra to musím přetrpět, ale

teď si půjdu odpočinout.“ A aniž řekl jediné slovo hraběnce

Možná, myslíval si, že jsem tehdy lidem připadal divný

a směšný. Ale já jsem nebyl tak poblázněný, jak se zdálo. Naopak

jsem tenkrát byl rozumnější a bystřejší než kdy jindy a rozuměl

jsem všemu, čemu je nutno v životě rozumět… byl jsem

šťastný.

Čím šíře se před našimi zraky rozevírá toto jeviště pohybu,

tím jsou zákony tohoto pohybu zřejmější. Postihnout a definovat

tyto zákony je úlohou dějepisu.

Dívá-li se nyní věda takto na svůj předmět a kráčí-li přitom

cestou hledání příčin a jevů ve svobodné lidské vůli, nemůže

stanovit žádné zákony, protože ať omezujeme lidskou svobodu

sebevíc, jakmile jednou připustíme, že to je síla nepodléhající

zákonům, přestávají všechny zákony existovat.

V odpověď na tato její slova jí Pierre vyprávěl, jak nesnesitelné

pro něj bylo zúčastnit se v Petrohradě večírku nebo obědů,

na nichž byly dámy.

„Už jsem úplně zapomněl, jak se s dámami mluví… Prostě

nuda. A pak, já jsem byl tak zaměstnaný!“

Nataša na něj zkoumavě pohlédla a pokračovala: