Rozmluva u stolu se díky Děnisovovi brzy oživila a rozšířila

na všechny a hraběnka Marja už s mužem nemluvila. Když

vstali od stolu a šli poděkovat staré hraběnce, hraběnka Marja

muže políbila, nastavila ruku k políbení a zeptala se ho, proč se

na ni zlobí.

Když prohlížel věci a papíry své nebožky ženy, nepociťoval

k její památce nic než soucit, že neznala to štěstí, které teď

poznal on. Kníže Vasilij, který byl nyní obzvlášť hrdý, poněvadž

dostal nové místo a hvězdu, jevil se mu jako dojemný,

dobrý a politováníhodný stařeček.

konům – bylo by to totéž, jako kdyby astronomie uznala svobodnou

sílu pohybu nebeských těles.

Kdyby to učinila, popřela by možnost existence zákonů, to

jest jakýchkoli poznatků. Existuje-li jen jedno jediné svobodně

se pohybující těleso, neexistují již zákony Keplerův a Newtonův

a neexistuje již žádná představa o pohybu nebeských těles.

Jako ve snu bývá všechno nepřesné, nesmyslné a protichůdné

kromě citu, který sen řídí, tak také při této konverzaci, příčící

se všem logickým zákonům, nebyly jasné a důsledné řeči,

nýbrž jen cit, který je vedl.

Nataša vyprávěla Pierrovi o bratrově způsobu života, o tom,

jak tu bez muže nežila, ale trpěla, o tom, jak si ještě víc oblíbila

Marii, a že Marie je v každém směru lepší než ona. Když mluvila

o Mariině převaze, myslela to upřímně, avšak přesto žádala

očích, v nichž dříve vždy zářil utajený úsměv životní radosti,

nebyl teď, když vešel a poprvé na ni pohlédl, ani stín úsměvu;

byly jen oči, pozorné, dobré a smutně tázavé.

Pierrův zmatek neuvedl Natašu do podobných rozpaků; způsobil

jí radost, která jí sotva znatelně vyzařovala z celého obličeje.

Od té doby, co Pierre vedl velký dům, co měl rodinu, která si

žádala velkých výdajů, zpozoroval ke svému překvapení, že

utratí o polovinu méně než dříve a že jeho finanční záležitosti,

poslední dobou neutěšené hlavně pro dluhy první ženy, se začínají

zlepšovat.

Když Pierre se ženou odjeli, všecek ztichl a začal si naříkat,

že se mu stýská. Za několik dní se roznemohl a ulehl. Hned od

prvních dnů své nemoci přes všechno utěšování lékařů věděl,

že už nevstane. Hraběnka se celých čtrnáct dní nesvlékala

a proseděla je v křesle u hlav jeho postele. Kdykoli mu podávala

lék, líbal jí ruku a tiše vzlykal. Poslední den prosil s pláčem

ženu a nepřítomného syna za odpuštění, že jim promarnil jmění

– to cítil jako svou nejtěžší vinu. Potom přijal svátost oltářní

v pořádku. Nespokojeně se zamračil nad jejím nepřirozeným

tónem a pospíšil si s odpovědí.

Tak jsem se nemýlila, pomyslela si hraběnka Marja, ale

proč se na mne zlobí? V tónu, kterým jí odpovídal, cítila nevraživost

a přání ukončit rozhovor. Cítila, že její slova znějí

nepřirozeně, ale nemohla se udržet, aby nedala ještě několik

otázek.

Ale všechny lidi, jak ty, o nichž se domníval, že chápou skutečný

smysl života, to jest jeho cit, tak i ty nešťastníky, kteří jej

patrně nechápali – všechny lidi viděl Pierre v té době v tak jasném

světle citu v něm planoucího, že ať se setkal s kýmkoli,

ihned, bez nejmenší námahy v něm rozpoznal všechno, co

v něm bylo dobrého a hodného lásky.

Historiografie studuje projevy lidské svobody v souvislosti

s vnějším světem v čase a v závislosti na příčinách, to

jest definuje tuto svobodu zákony rozumu; proto je historiografie

vědou jen natolik, nakolik je svoboda těmito zákony definována.

Kdyby historiografie uznala svobodu lidí jako sílu, která může

mít vliv na historické události, to jest sílu nepodřízenou zá-