a nezapomněl nic z toho, co má koupit, a překvapilo ho její nelíčené

rozhořčení, když při své první cestě na všechno zapomněl.

Avšak později si na to zvykl. Věděl, že Nataša pro sebe

nikdy nic nežádá a pro jiné jen tehdy, když se sám nabídne –

a teď již nalézal nečekaný, dětský požitek v nakupování dárků

pro celý dům a nikdy na nic nezapomněl. Když si přece vysloužil

Natašinu výtku, bylo to jen proto, že kupoval zbytečnosti

žal – to vše dopadalo na hlavu starého hraběte jako rána za ranou.

Zdálo se, že to nechápe a že ani v sobě necítí dost sil, aby

pochopil význam všech těch událostí; jen mravně svěsil svou

starou hlavu, jako by prosil o další rány a čekal, až ho zabijí.

Hned byl polekaný a roztržitý, hned zase nepřirozeně živý

a podnikavý.

Hraběnka Marja seděla na protějším konci stolu. Sotva muž

usedl na své místo, hraběnka podle pohybu, jímž vzal ubrousek

a přestavil sklenici a kalíšek, stojící před ním, usoudila, že je ve

špatné náladě, jak někdy bývá, hlavně před polévkou, nebo

když přijde k obědu rovnou z práce. Hraběnka Marja znala tuto

věci. V každém slově, v každém pohybu viděl narážku na své

štěstí. Často překvapoval lidi, kteří se s ním stýkali, svými významnými,

šťastnými pohledy a úsměvy vyjadřujícími tajné

spiklenectví. A když si někdy uvědomil, že lidé mohou o jeho

štěstí nevědět, litoval je z celého srdce a pociťoval touhu nějak

jim vysvětlit, že všechno, čím se zabývají, jsou úplné nesmysly

a malichernosti, které nestojí za to.

Ale tak jako předmětem každé

vědy je projev této neznámé podstaty života, kdežto sama tato

podstata může být pouze předmětem metafyziky – právě tak

projev síly lidské svobody v prostoru, čase a závislosti na příčinách

je předmětem dějepisu, kdežto svoboda sama je předmětem

metafyziky.

vzpomínka. Ale v té chvíli kněžna Marja řekla: „Nataša“. A ten

obličej s pozornýma očima se s námahou, obtížně – jako když

se otvírají zrezavělé dveře – usmál a z těch otevřených dveří

najednou zavanulo na Pierra to dávno zapomenuté štěstí, na

něž už nemyslel, a zejména ne teď. Dýchlo na něj, obklopilo ho

ze všech stran a pohltilo jej. Když se usmála, nemohlo již být

pochyb: byla to Nataša a on ji miloval.

Pierre cítil, jak se na něj každý z těch rozdílných světů dívá,

a pospíchal, aby dal každému, co očekává.

Pierre, nejroztržitější a nejzapomnětlivější člověk na světě,

koupil teď podle ženina seznamu všechno a nezapomněl ani na

to, co měl vyřídit matce a švagrovi, ani na šaty pro Bělovovou,

ani na hračky pro synovce a neteře. V první době manželství se

mu zdál divný ženin požadavek, aby splnil vše, co na sebe vzal,

Svatba Nataši, která se v roce 1813 provdala za Bezuchova,

byla poslední radostnou událostí ve staré rodině Rostovových.

Týž rok zemřel hrabě Ilja Andrejič, a jak to vždy bývá, po

jeho smrti se stará rodina rozpadla.

Události posledního roku – požár Moskvy a útěk z ní, smrt

knížete Andreje a Natašino zoufalství, Péťova smrt a hraběnčin

jiného. A jako hrací známky podobné zlatu mohou být

používány jen mezi lidmi, kteří jsou ochotni je uznat za zlato,

nebo mezi těmi, kteří nevědí, jak zlato vypadá, tak i všeobecní

a kulturní historikové, poněvadž neodpovídají na podstatné

otázky lidstva, slouží jen jakýmsi svým cílům, jako oběživo

používané univerzitami a skupinou čtenářů libujících si ve vážné

literatuře, jak tomu říkají.