chytila za hlavu, přitiskla si ji na prsa a řekla: „Teď jsi celý, celý

můj, můj! Neutečeš!“, od té chvíle začal tento rozhovor příčící

se všem zákonům logiky už proto, že se najednou mluvilo

o zcela různých věcech. Toto současné probírání mnoha věcí

najednou nejen nebránilo jejich jasnému pochopení, nýbrž naopak

bylo nejjistějším důkazem, že si navzájem dokonale rozumějí.

se znovu na Natašu a ještě tmavší červeň pokryla jeho tváře

a ještě silnější vzrušení, radost i strach ovládly jeho duši. Zapletl

se do vlastních slov a uprostřed řeči zmlkl.

Pierre nepoznal Natašu, protože naprosto nečekal, že ji tu

uvidí, a také proto, že od té doby, co ji neviděl, se velice změnila.

Zhubla a pobledla. Ale to nebylo to hlavní, proč nebylo

možné ji poznat: nemohl ji poznat, protože na té tváři, v těch

nebo věci příliš drahé. Ke všem svým chybám (podle mínění

většiny lidí) nebo přednostem (podle mínění Pierrova), k tomu,

že na sebe nedbala a nestarala se o svůj zevnějšek, připojila Nataša

ještě skoupost.

Natašina svatba ho na čas zaujala svou vnější stránkou. Objednával

obědy a večeře a zřejmě chtěl vypadat vesele; avšak

jeho veselí se nepřenášelo na jiné a v lidech, kteří ho znali

a měli rádi, vyvolávalo spíše soucit.

jeho náladu velmi dobře, a když byla sama dobré mysli, klidně

čekala, až sní polévku, a teprve pak s ním začínala mluvit a nutila

ho k přiznání, že je bezdůvodně rozmrzelý; avšak dnes na

tuto svou zkušenost docela zapomněla; zabolelo ji, že se na ni

bez příčiny zlobí, a pocítila se nešťastnou. Zeptala se ho, kde

byl. Odpověděl. Zeptala se dál, je-li v hospodářství všechno

Když mu nabízeli, aby šel sloužit, nebo když diskutovali

o nějakých veřejných státních záležitostech nebo o válce s přesvědčením,

že na takovém nebo onakém výsledku událostí závisí

štěstí všech lidí, poslouchal je s mírným, soucitným úsměvem

a překvapoval své společníky podivnými poznámkami.

Ve vědách o živých organismech nazýváme všechno, co známe,

zákony nutnosti a to, co neznáme, životní silou. Životní síla

je pouze výraz pro neznámý zbytek toho, co víme o podstatě

života.

Právě tak je tomu v historiografii: to, co známe, nazýváme

zákony nutnosti, to, co neznáme, svobodou. Svoboda je v historiografii

pouze výraz pro neznámý zbytek toho, co víme o zákonech

lidského života.

že nejjistějším příznakem, že mezi nimi něco neklape, jí byl logický

sled Pierrových myšlenek. Jakmile začal něco dokazovat

a hovořit rozvážně a klidně a jakmile se ona dala strhnout jeho

příkladem a dělala totéž, věděla, že určitě mezi nimi dojde

k hádce.

Od chvíle, kdy osaměli a Nataša s široce rozevřenýma šťastnýma

očima tiše přistoupila k Pierrovi a najednou ho prudce

Hned v první chvíli prozradil jí, kněžně Marje a hlavně i sobě

tajemství, o němž sám nevěděl. Radostně, ale zároveň trpitelsky

a bolestně se začervenal. Chtěl své vzrušení skrýt. Ale

čím víc se o to snažil, tím jasněji – jasněji než otevřenými slovy

– říkal sobě, jí i kněžně Marje, že ji miluje.

Ne, to já jen tak, z překvapení, pomyslel si Pierre. Ale když

chtěl pokračovat v načaté rozmluvě s kněžnou Marjou, podíval

Když Nataša zůstala s mužem mezi čtyřma očima, rozmlouvala

s ním také tak, jak mluví jen žena s mužem, to jest

s neobvyklou jasností a rychlostí chápání a vzájemného sdělování

myšlenek cestou příčící se všem pravidlům logiky, bez

prostřednictví soudů, závěrů a vývodů, způsobem zcela zvláštním.

Nataša byla na tento způsob hovoru s mužem tak zvyklá,