Přijela ke mně na návštěvu,“ řekla kněžna Marja. „Hrabě

s hraběnkou tu budou co nevidět. Hraběnka je v hrozném

stavu. Ale sama Nataša potřebovala navštívit lékaře. Násilím ji

přiměli, aby jela se mnou.“

Právě v době, kdy jeho finanční záležitosti byly už tak spletité,

že nebylo možné si představit, jak to všechno dopadne, bude-

li to trvat ještě rok, hrabě neočekávaně zemřel.

Nikolaj byl s ruskými vojsky v Paříži, když dostal zprávu

o otcově smrti. Ihned si podal žádost o penzionování, ale nečekal,

až bude vyřízena, vzal si dovolenou a jel do Moskvy. Za

měsíc po smrti starého hraběte byl stav finančních záležitostí

Počítám s tím a těším se! 🤩

„Ty máš vždycky nějaké divné nápady; ani mě nenapadlo se

zlobit,“ odpověděl.

Avšak slovo vždycky říkalo hraběnce Marje: Ano, zlobím se

a nechci to přiznat.

Nikolaj a jeho žena žili spolu v takovém souladu, že dokonce

ani Soňa a stará hraběnka, které si ze žárlivosti přály, aby mezi

nimi došlo k neshodě, nemohly najít záminku k výtce; avšak

Pierre si později často vzpomínal na tuto dobu svého šťastného

poblouznění. Všechny soudy o lidech a věcech, které si

učinil v této době, zůstaly pro něj navždy v platnosti. Nejenže

se jich později nezřekl, ale naopak, při vnitřních pochybnostech

a rozporech se vždy utíkal k názoru, ke kterému

dospěl v době milostného opojení a tento názor se vždy

osvědčil.

Existuje-li jen jediný svobodný lidský čin, neexistuje žádný

historický zákon a žádná představa o historických událostech.

Pro historiografii existují směry pohybu lidských vůlí, jejichž

jeden konec se skrývá v neznámu a na druhém konci,

v prostoru, v čase a v závislosti na příčinách, se pohybuje vědomí

lidské svobody v přítomnosti.

od Pierra, aby jí přece jen dal přednost před Marií i před všemi

ostatními ženami a aby jí to teď znovu, zvláště po tom, co viděl

tolik žen v Petrohradě, opakoval.

Žili levněji, protože jejich život byl spoután. Pierre si už nemohl

dovolit ten drahý přepych, který záležel v tom, že mohl

kdykoli změnit svůj způsob života – a ani po tom netoužil. Cítil,

že způsob jeho života je určený jednou provždy, až do smrti,

že změnit jej není v jeho moci, a proto byl tento způsob života

levný.

a poslední pomazání a tiše zemřel. Druhý den naplnil najatý

byt Rostovových dav známých, kteří přijeli zesnulého naposledy

pozdravit. Všichni tito známí, kteří u něj tolikrát obědvali

a tančili a kteří se mu tolikrát posmívali, cítili teď všichni stejně

výčitky svědomí a dojetí, a jako by se před někým ospravedlňovali,

říkali: „Ach ano, ať byl jakýkoli, byl to skvělý člověk.

S takovými lidmi se už dnes člověk nesetká… A kdo nemá své

slabé stránky…?“