Touto cestou, byť i v jiné formě, braly se i vědy ostatní. Když

Newton vyslovil zákon o přitažlivosti, neřekl, že Slunce nebo

Země má schopnost přitažlivosti; řekl, že všechna tělesa, od

největších po nejmenší, mají schopnost navzájem se přitahovat,

to znamená, že ponechal stranou otázku o příčině pohybu těles

zmírňovat svá slova, ale Nataša mu skočila do řeči a naznačila

mu, že to není třeba.

„Ty tedy říkáš, že pro něj je myšlení zábava…“

„Ano, a pro mne je zábava všechno ostatní. Po celou tu dobu

v Petrohradě jsem viděl všechny jako ve snu. Když se zabývám

nějakou myšlenkou, je všechno ostatní pro mne zábava.“

„Ano, ano. To je věru pravda,“ přerušil ji Pierre.

„Proč?“ řekla Nataša a pozorně se podívala Pierrovi do očí.

„Jak to, proč?“ namítla kněžna Marja. „Už jen myšlenka, že

tam čeká…“

a jiní, byli nejdotěrnějšími věřiteli. Nedávali Nikolajovi ani den

odkladu, nepopřávali mu oddechu, a dokonce i ti, kdo dříve

zřejmě litovali starce, jenž zavinil jejich ztráty (dalo-li se

o ztrátách mluvit), vrhli se teď nelítostně na zcela nevinného

mladého dědice, který na sebe dobrovolně vzal splácení dluhů.

A všechno jí začalo být nepříjemné: křik i hlasitý smích

Děnisovův, Natašino povídání, ale hlavně ten letmý pohled,

který na ni vrhla Soňa.

Soňa byla vždycky první záminkou, kterou si hraběnka Marja

vyhlédla pro svou podrážděnost.

Chvíli seděla s hosty nevnímajíc, o čem se mluví, pak potichoučku

vstala a šla do dětského pokoje.

Touto cestou se braly všechny lidské vědy. Když matematika,

nejpřesnější z věd, dospěla k nekonečně malé veličině, zanechala

procesu rozmělňování a přistoupila k novému procesu

sčítání nekonečně malých neznámých. Opustila pojem příčiny

a hledá zákon, to jest vlastnosti společné všem neznámým nekonečně

malým prvkům.

„Nikolaj má tu vlastnost, že stojí-li za něčím všichni, nikdy

s tím nesouhlasí. Ale chápu, že tobě jde o to, odhalit nové obzory,“

opakovala slova, která kdysi Pierre řekl.

„Ne, hlavní je, že pro Nikolaje jsou myšlenky a úvahy jen

zábava, skoro zabíjení času. Shromažďuje si knihovnu a pravidlem

si udělal, že nekoupí novou knihu, dokud nedočte tu

naposledy koupenou – i Sismondiho a Rousseaua a Montesquieua…,“

dodal s úsměvem. „Ty přece víš, jak ho…,“ začal

Co může člověk říci nebo si pomyslet, aby se utěšil?“ pokračoval

Pierre. „Nic. Proč musel umřít takový chlapec, tak milý

a plný života?“

„Ano, v naší době by bylo těžké žít bez víry…,“ poznamenala

kněžna Marja.

Věřitelé, kteří tak dlouho mlčeli, protože na ně za života hraběte

působil nejasný, ale mocný vliv jeho bezmezné dobroty,

začali teď všichni najednou vymáhat své pohledávky. A jak to

vždy bývá, došlo k soupeření, kdo dostane své peníze dřív,

a právě lidé se směnkami, které dostali darem, jako Mítěnka