Nikolajova situace byla stále horší a horší. Ukázalo se, že

myšlenka dávat si z platu něco stranou byla jen sen. Nejenže si

nic neukládal, ale aby vyhověl matčiným požadavkům, dělal

ještě drobné dluhy.

„Natašo! Natašo!“ zazněl ve dveřích polekaný šepot hraběnky

Marji. „Tatínek chce spát.“

„Ne, maminko, on nechce spát,“ odvětila jí maličká Nataša

přesvědčivě, „on se směje.“

Nikolaj spustil nohy z pohovky, zvedl se a vzal dceru do náručí.

„Do Petrohradu!“ opakovala, jako by to nechápala. Pak si ale

povšimla zarmouceného výrazu kněžniny tváře, domyslela si

příčinu jejího smutku a najednou se rozplakala.

„Marie,“ řekla, „pověz mi, co mám dělat; bojím se, abych

nebyla špatná. Co řekneš, to udělám; pověz mi…“

„Máš ho ráda?“

„Mám,“ zašeptala Nataša.

Pierre ji poslouchal s otevřenými ústy a nespouštěl z ní oči

vlhké slzami. Když ji poslouchal, nemyslel ani na knížete Andreje,

ani na smrt, ani na to, co vyprávěla. Poslouchal ji a jen ji

litoval pro utrpení, které prožívá teď při vyprávění.

Kněžna Marja seděla vedle Nataši vraštíc obličej, aby se nerozplakala,

a poprvé poslouchala příběh posledních dní lásky

mezi svým bratrem a Natašou

Právě tak dlouho a houževnatě pokračuje v dnešní době boj

mezi starým a novým názorem na dějiny – a teologie právě tak

jako dříve střeží názor a obviňuje nový, že potírá Zjevení.

V tom i onom případě vyvolává boj na obou stranách vášně

a zamlžuje pravdu. Na jedné straně vidíme strach a lítost nad

budovou vybudovanou věky a na druhé straně vášeň ničit.

„Ano, a pak ještě…,“ začala Nataša.

„Ne, to není to. Nikdy tě nepřestávám milovat. A víc milovat

už není možné; ale tohle je něco zvláštního… No, opravdu…“

Nedomluvil, protože jejich pohledy se setkaly a dopověděly to

ostatní.

jí váží, tím méně ji miluje. Vzal ji za slovo, a protože mu v dopise

dala svobodu, choval se k ní tak, jako by všechno, co mezi

nimi kdysi bylo, bylo už dávno a dávno zapomenuto a nikdy se

to už nemůže vrátit.

tra dozvěděla, že tatínek spí a maminka je v hudebním pokoji,

a než jí v tom hraběnka Marja mohla zabránit, rozběhla se k otci.

Černooké děvčátko směle vrzlo dveřmi, energicky vykročilo

buclatýma nožkama, došlo k pohovce, prohlédlo si otce, jenž

ležel na zádech, stouplo si na špičky a políbilo ruku, kterou měl

pod hlavou.

I když kněžna Marja chápala pohled, jakým se na ni dívala

Nataša, i když ji dojímal a i když v ní její vzrušení vzbuzovalo

soucit, přece ji v první chvíli Natašina slova urazila. Vzpomněla

si na bratra, na jeho lásku.

Ale co se dá dělat! Ona nemůže jinak, pomyslela si a se

smutným a poněkud upjatým výrazem opakovala Nataše vše,

co jí řekl Pierre. Když uslyšela, že se chystá jet do Petrohradu,

Nataša ustrnula.

„Když jsme jeli z Moskvy, o ničem jsme nevěděli. Neodvažovala

jsem se na něj zeptat. A najednou mi Soňa řekla, že jede

s námi. Na nic jsem nemyslela, nedovedla jsem si představit,

v jakém je stavu; musela jsem ho jen vidět, být vedle něj,“ mluvila

rozechvěle, zadýchávajíc se. Aniž se dala přerušit, vyprávěla

o tom, co ještě nikdy nikomu nepověděla: o všem, co prožila

za ty tři týdny jejich cesty a života v Jaroslavli.