Diskuze HudebniSkupiny.cz

Toto forum,ačkoliv nemám sebemenší a žádný nárok si na něj dělat nárok přesto (se slzami v očích) věnuji památce mé matce,která v roce 2008 zemřela na rakovinu plic! (Včetně toho se omlouvám za své přehnané nemístné příspěvky v diskusním foru Rammmstein) Uvítám povzbudivou sms zprávu anebo nezávazný přátelský pokec o životě,třeba nejlépe o Die Toten Hosen na telefonní číslo mobilu,na kterém jsem nepřetržitě dostupný ...tedy číslo je: 604 891 787,mějte se všichni kdo navštíví tohle forum a přečte a ohodnotí mé příspěvky (budu nesmírně rád) fajn!!

Jsem ted v krizi s psaním, kterou jsem nikdy dříve tak intenzivně, tak silně ještě neprožil!!, vubec nevím jestli jsem ještě dál budu o sobě něco psát (má to ještě vubec cenu?) a co jsem budu vubec psát? O čem tu budu dále psát? Děkuji všem co tu mé příspěvky čtou a kdo je hodnotí, jsem za to vděčný, ale bohužel je pro mě velmi, ale velmi osobně nepříjemné se tu k mím některým, zejména a především ke starším příspěvkum dál vracet. Nejen nepříjemné, ale ted vím že to je i pro mě osobně zbytečné. Cítím z toho jen mou osobní bezmoc a mou osobní beznaděj něco v životě změnit k lepšímu, a nebít druhým lidem jen na obtíž. Tyhle 2 otázky či spíše 2 odpovědi mě hluboce zranili a mě osobně dál trápí. To je jen muj osobní problém, a jsem takový, anebo chci být takový že svými problémy nechci obtěžovat druhé lidi.

,,I němečtí Die Toten Hosen mají překrásné melodické, nejmelodičtější posmutnělé rockové balady hrané na pouhé 3 kytarové akordy, které tě dojmou k slzám a které do žánru punkrocku dnes běžně vůbec nepatří! Poslechněme si někdy jejich nejpomalejší písně jako jsou "Alles ist Eins", či "Alles Wird Voruburgehen" a "Nur zu Besuch"...a další...text písně je vždy nejvíce a především srozumitelný v těchto písních o smrti, o ztrátě blízkého člověka, kterého jsme co neupřímněji milovali. Mám tyto písně ze všech nesmírně rád. A zjistíme že němčina při odrecitovaném (při odvyprávěném) zpěvu má více tonin než čeština, tedy alespoň je to jen muj osobní dojem a pocit při poslechu těchto písní. Že i němčina dokáže být krásně melodicky zabarvená - alespoň tedy co se týče intonace a akcentu řeči. Já sám Die Toten Hosen poslouchám nějakých 9 let, a mám nejvíce až fanaticky rád písně jakou je "Paradies", "Deutsch in Willkomen", "Freunde", "Fallen", "Helden und Diebe" a další... a není to dnes už ani punkrock..."

,,Právě jen to (tu skutečnost) jak to každý z nás už osobně vnímá,cítí,prožívá apod..,lze teprve i skutečně považovat jedině za to objektyvní. Takový je muj závěr a takové je mé vlastní přesvědčení v mém životě,neuznávám a nepodporuju politiku a autoritativní mechanismy náboženských přesvědčení,krom...však víte. O přirozené lidské povaze (o osobnosti u každého z nás) jako takové se nejvíce dozvíme přes problematiku sado-masochismu! To je třeba si uvědomit,to bylo,je,a bude! Nejde jenom o podnícení hudbou Rammstein ze začátku v oblibě rockové hudby,ale mnohem více jde tu,je řeč tu o milostných dramatech (kupř. "Čas" jihokorejce Kim Ki-duka a zvláště jemu podobných filmařu,nakonec do jiného žánrového rozpětí by jistě spadal filmový snímek "OldBoy" opět jihokorejce Park Chan-wooka) a krimi dramatech (doporučuju shlédnout s výhradami filmové snímky Davida Finchera,s výhradami "Sedm","Ukryt" anebo demagogický "Klub Rváču"),ovšem i "Četa" režiséra Olivera Stonea bych řekl stojí za diváckou pozornost,ačkoliv dle Wimma Wenderse toto válečné drama prý heroizuje násilí podobně jako třeba snímek "Takový Normální Zabijáci",který postrádá lidskost a srdečnost wendersových filmu a opět tou americkou Hollywoodskou demagogií heroizuje nic než jen násilí!

,,Jedině láska je krásná,protože jediné co je na světě pravdivé je právě láska. Skutečná láska vylučuje lež:,zalhal jsem' znamená: ,už druhé nemiluji' anebo ,miluji (druhé lidi) méně! Hasne-li láska,hasne (s ní) i PRAVDA. Proto žít pro PRAVDU znamená nepřestat druhé milovat." (anonym z Ruska,uveřejnil tento citát Vasilij Rozanov)

Procházel jsem se téhdy v Praze opuštěnými a ztichlími ulicemi třpitící se v záři světel pouličního osvětlení a měl jsem v sobě, ve svém srdci příjemný pocit lehkosti že jsem ted najednou bez tíhy nedostatku věcí a druhých lidí v osobním životě, a neměl jsem ve svém srdci už žádné své osobní obavy, žádný strach, věděl jsem že jsem svým zpusobem přístupný a otevřený druhým lidem, že jim naslouchám mnohem lépe a pozorněji co říkají a co ve svém osobním životě chtějí a co o de mě samého sami očekávají. Vzpoměl jsem si téhdy na jeden krásný citát filmaře Wimma Wenderse, který řekl že sami poznáme jestli z nás město energii vysává anebo nám energii dává a tlačí nás dopředu (podobné je to s rockovou hudbou). To jediné mě je v téhle chvíli srozumitelný. Toho si nesmírně vážím. Všechno kolem sebe v Praze vnímám uvolněněji, pozorněji a soustředěněji a osobně už nepředpojatě(ji), prostě už osobně nezaujatě, že všechno kolem sebe vydím přesně tak, jako kdybych po dlouhé době znovu otevřel oči a zapoměl už na to jaké to je, mit radost z viděného, a zpřihlížení dění kole sebe a konečně nic už osobně žádným svým názorem nehodnotit, prostě na osobní názor konečně zapomenout a dokázat být ke všemu a ke druhým lidem (objektyvní) nepředpojatý, tedy bez předsudku. Tenhle dojem se mě pokaždé vracel ještě mnohem silněji při procházkách centrem Prahy, kdy jsem se nedokázal vubec už rozhodnout kam jít dříve, a jak jsem bezmyšlenkovytě a bezcílně, ale přesto (navzdory tomu) nesmírně zvídavě, s nesmírným a s nekonečným steskem po domově a stejně tak s nesmírnou zvídavostí jsem bloudil v davu mezi druhými lidmy do chvíle, než jsem pak za setmění došel na Karluv most sledovat živnost a talent, vyjímečné nadání pouličních umělcu v neustálém, v neustávajícím proudu davu lidí se změtí příjemně a vstřícně nadšených hlasu a odeznívajících kroku v ohlušujícím šumu proudu řeky Vltavy, jak spolu už všechno v té chvíli, v té uvolněné atmosféře všechno příjemně souznělo, pohlédnout na vášnivý a teskně naříkavý let racku nad hladinou Vltavy a na oslnující pestrou barevnou záři třpitivých paprsku světel pouličního osvětlení v dálce, jak se odráží na vodní hladině a jak příliš naléhají na mé oči a hraji si s mím zrakem, a jak se toho všeho a té krásy už osobně nemužu spokojeně nasytit, jako by ji nikdy nebylo v životě a přes den dost, tam končila unava sebe sama z nedostatku a ztrácel jsem přehled o čase. Toužil jsem po přítomnosti a po osobní blízkosti druhých lidí, po velkorysosti, přátelstvý, duvěry a spolehlivosti druhých lidí! V té hojnosti všeho, v tom dostatku a v nadbytku člověk už nepoznal unavu, jako bych ji v centru Prahy nikdy neznal, nikdy nepoznal. Je to velmi shodné a doslova stejné jako s rockovou hudbou Die Toten Hosen s albem "Auswartsspiel", která silně, co nejsilněji si prožitými emocemy vás energií vás neustále tlačí dopředu, a co je u punkrocku vyjímečné je to, že vám ponechává i prostor k přemýšlení a k sebezpitování nad sebou samím, nad svým prázdným a promarněným životem. Poslech Die Toten Hosen je svým zpusobem droga, kdy se nespokojíte s dostatkem poslechu (rockové hudby) a chcete tak zoufale a naléhavě neustále více a více...Víceméně mě poslech The Clash, Ramones a Sex Pistols nikdy neoslovyl. Jsem Mám z prožité procházky centrem Prahy na jazyku a na srdci slova jakým je osamělost, nerozhodnost, bezradnost, zoufalstvý, bezmyšlenkovytost, bezcílnost, osobně už co nejduvěrnější naléhavost, smutek, stesk, bezutěšnost, nesmírná zvídavost, očekávání, příslib, uvolněnost a lehkost, spontánnost, rozptýlená pozornost, nepřítomnost strachu a svých osobních obav ve svém srdci, svěžest a čerstvost, osobní nepředpojatost, tedy přesněji osobní nezaujatost, svoboda solidarita, jednodduše už žádná tíha nedostatku něčeho ve svém osobním životě, pocit nadbytku a právě ten samotný nadbytek věcí a druhých lidí při procházce v centru Prahy na dosah ruky mě nesmírně motivoval a těšil jako nic jiného co jsem poznal v životě, jedině s nadbytkem s ním jsem si po dlouhé době (pravydelně jsem plánoval Prahu jednou do měsíce) prožíval znovu, opět jakoby poprvé v životě nadšení a radost ze života a zapoměl jsem uplně na to, jaké to je mit z něčeho nebo z někoho v životě svou skutečnou radost a hrdost. (věnováno Wendersovy)

,,Nelžu když si přiznám že jsem na rozpacích že nedokážu sám dokázat ani vyloučit tu skutečnost, že když se mě tlačí slzy do očí, je to tím že je moje (zemřelá) matka jako anděl strážný po mém boku, anebo že na mě prostě jen stále nebo občas myslí, a to mě donutí vždy k slzám. Nikoliv evangelia Bible, která dost dobře neznám (protože se čtením mám problémy), ale přesně tato má ryze osobní zkušenost je již mnohem více naléhavější, bezútěšnější, silnější, duvěryhodnější a více přesvědčivější než jsou a mužou být psaná evangelia Bible, protože mě směřuje k tomu prokazovat uctu k zemřelím (konkrétně přesněji k mé matce), k tomu co by si nejvíce přáli, po čem ve svém životě nejvíce toužily, co v životě nejvíce očekávali... a tato má osobní zkušenost je mím duševním vývojem ke křestanským hodnotám, ve které věřím a které se snažím svým životem s respektem a s uctou k Wimmu Wendersovy (a k jeho road movie filmum) ctít. Ano už je to tak, že člověk, tedy každý z nás se podřizuje druhým lidem vždy z (křestanské) lásky, nikoliv kvůli autoritě, nikoliv již kvůli morálním normám nebo pravidlum jak se nám to snaží v uvozovkách psáno a řečeno neomylní poslanci (politici) namluvyt. To je psychologicky již dávno dost dobře objasněny. Jsem přesvědčený že tohle je to nejlepší a nejvěcnější z toho všeho co jsem sem mohl napsat, jo a ještě jeden vzkaz. "In Aller Stile" je od Die Toten Hosen dokladem toho, že přesně na tomhle vynikajícím albu dosáhli svých mezí, já jsem ho tu bohužel nedocenil, ted mě to mrzí, upřímně toho lituji. Další, následující album "Ballast der Republic" je od Die Toten Hosen také skvělé (tedy jak které písně), jenže bohužel má slabá místa, nedrží dost dobře pohromadě jako jeden celek - jako předchozí album "In Aller Stile", jo a mrzí mě že názvy alb tu komolím. A nejnovější album Die Toten Hosen "Launer der Natur" je pro mě s jasným a se střízlivým usudkem po jeho opakovaném poslechu dobrý pruměr, alespoň Die Toten Hosen získali širší a mladší posluchače. Bohužel moje nejoblíbenější album od Die Toten Hosen - naprosto nekompromisní album 90. let "Opium furs Volk" s předchozím albem "Kauf Mich!" a s nejocenovanějším, prostě s nejlepším albem "Auswartsspiell" vzato byli protestsongem proti antisemitismu, rasismu a proti dnešní nastupující masové konzumní společnosti pod převažujícím vlivem médií atd... bohužel s albem "Launer der Natur" Die Toten Hosen dokázali jediné - že do konzumní společnosti dnes sami patří, ale získají si tím alespoň nové mladší a snad i starší širší posluchače. (Věnováno všem.)

Já se bohužel neuspěšně a marně snažím intelektem dohnat emoční qocient, který mě anhedonií a apatií k empatii (tolik) chybí! Dneska je na schizofrenii vědecky pohlíženo uplně jinak než dříve... schíza muže být geneticky daná, muže být zpusobena urazem hlavy, kterých jsem já měl v minulosti nespočet, a stejně tak muže být zpusobena špatným metabolismem nebo dlouhodobě neléčenou depresí, kdy člověk přecení své osobní schopnosti! Její příčina není dnes tak neznámá jak tomu bylo kdysi, dnes se mluvý o překročení stresového prahu. Jinými slovy každý z nás máme svuj vlastní stresový práh, který je u každého z nás jiný! Takže jděte se svými narážkamy na rozdvojenou osobnost do prde..!! Idioti!! Vy vlastně mluvýte o mnohočetné poruše osobnosti, nikoliv o schizofrenii. Idioti!! Deviantem nebo vrahem muže být i naprosto zdravý člověk, tedy každý z nás!

"AMERICAN HISTORY X" špatně do češtiny přeloženo s dost zavádějícím názvem jako "Kult Hákového Kříže". O čem je? Je to jedno z nejlepších amerických (krimi)dramat 90. let. Je to upřímná výpověd (podle skutečné události) o rozpadu rodiny, za kterou se skrývá nepochopitelný neonacistický fanatismus, který je pochopitelný a srozumitelný (teprve) až ke konci filmu, který je odvyprávěn a je vlastně svým zpusobem dokumentem... Edward Norton, jehož herecké výkony jsou až na výjimky skutečně vynikající a mistrovské ve všech filmech, které jsem vyděl ("25.Hours" v režii Spika Leeho a vynikající režijní debut Edwarda Nortona "Rabín, Kněz a Krásná Blondýna" bohužel nebyl na MFF v Karlových Varech porotou doceněn...). Běh života je neuprosný a nemilosrdný, člověk se změní většinou až téhdy, kdy je už na všechno pozdě! Bohužel rozporuplným filmem u Edwarda Nortona zustává "Fight Club" Davida Finchera a milostné drama "Cizinec" Davida Jacobsena. Z amerických válečných dramat byla doceněna až "Četa" Olivera Stonea (též sestavené podle osobní zkušenosti podle skutečné události) a nejrozporuplnější prolhané americké drama "Natural Born Killers" ("Takový Normální Zabyjáci"), které nad míru heroizuje násilí, podobně jako "Fight Club" Davida Finchera, a ztrácí uměleckou výpověd, řekl bych že tam je cenzura zcela pochopitelná. Myslím, že jeden z nejlepších akčních filmu se Stevenem Seagalem je "Nemylosrdná Spravedlnost", ve kterém (podobně jako v předešlém akčním snímku "Nico - Více Než Zákon") násilí je spíše autentické, než heroizované... (než ukázané jako výtězné).

To mělo být míněno ke SCHIZOFRENII, nikoliv k RAMMSTEIN!! Tady v tomhle foru, jak jsem poznal je děsná cenzura, až to se mnou tříská o podlahu kolikrát mé příspěvky zde nejsou zveřejněny. SVINS.. CENZURA!!