Diskuze OSOBNOSTI.cz

Dávám přednost těm road-movie filmum, na kterých Wim spolupracoval s Franzem Lustigem, s jedním z nejlepších evropských kameramanu. I jedním z duvodu je to že se oficiálně dostali do české distribuce k zakoupení na DVD. Jsou to road-movie snímky "Land of Plenty" ("Země Hojnosti"), "Dont Come Knocking" ("Nechod Klepat na Dveře") a "Palermo Shooting" ("Přestřelka v Palermo"). Osobně ocenuji, uznávám a miluji Franze Lustiga jako vyjímečně nadaného a ctižádostivého kameramana, který dnes patří ke špičce mezi evropskými kameramany. Právě na těchto filmech Franz Lustig odvedl vynikající práci ve vizuálním ztvárnění těchto filmu. Jsou to mistrovsky ztvárněné záběry kamery kdy divák má plný fyzický pocit a prožitek plné autenticity filmu a toho co dokáže nasnímat samotná kamera, kdy osobně díky Franzu Lustigovy nabývám dojmu že jako divák stojím tzv. za kamerou. Tím přiznávám to že už vubec nemám bohužel osobně přehled o všech filmech a dokumentech Wimma Wenderse (ani bych mít nechtěl), ale mám jako jeho filmový divák zužený rámec osobního přehledu o několika málo jeho filmech, které stojí za to vidět opakovaně, protože přesně takhle si chci Wimma Wenderse jako divák co nejlépe už osobně zapamatovat, přesto je pro mě jako pro diváka velkou a nesmírnou ctí tu o nich referovat. Vydím to jako svou povinnost. Je pro mě celkem zbytečné pečlivě a podrobně popisovat děj filmu, raději se namísto toho zaměřím na intelektuální vnímání autenticity filmu a systematické filozofické hloubání o smyslu, učelu a poslání filmu, kinematografie, kterým je pro sociálně vychovávat a vzdělávat filmového diváka a otevřeně neukazovat už násilí jako pozitivní nebo vítězné jak je tomu převážně ve filmech americko hollywoodské produkce. U Wimma Wenderse je to laskavé, pečlivé a citlivé vzájemné naslouchání si s cílem si navzájem nenásilně porozumět. Neměla by zdaleka už převažovat hollywoodsko americká produkce filmu, ale i ta okolní kinematografie ve světě (v Evropě, v Asii, na Blízkém Východě...) by měla mit svou vlastní odlišnou národní totožnost, svou jedinečnost, svou vlastní odlišnou hodnotu od té Americké. Na to by se nemělo divácky zapomínat. A bohužel je tomu dnes opakem.

Kde je sakra diskuze k této současné významné německé osobnosti???!!!! Jsou češi kinematograficky negramotný!!!!, ano celkově jsou češi negramotný, jsou to slepé a němé tupé mainstreamové ovce vedené převážně většinovou americko hollywoodskou filmovou produkcí!!! Nikdo nepotřebuje naší českou swinskou náturu hledající a mající vzor v pro americké konzumní společnosti!!!, češi jsou zřejmě sami ještě málo gramotní, jsou zlí, sobecký, lhostejný a násilní, lehkomyslný a nezodpovědný jako američani už sami!!!, pro které je osobní zábava bez ohledu na lidské životy a finanční zisk vším - za každou cenu nade vše!!! Jen chýbí už jen to legální držení zbraně u sobeckých, lhostejných, lehkomyslných, nezodpovědných a násilných čechu!!!

Osobně cituji první list Korintským Sv. Pavla: ,,Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych už neměl, pak jsem jenom prachem ve větru. Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všechno poznání, ale lásku bych už neměl - lásku bych už nepocítil - nic nejsem. Skutečná láska je trpělivá, laskavá, nezávydí, a nezná zášt. Protože proroctví - to pomine, jayzyky - ty ustanou, poznání - to bude překonáno (předčeno). A tak zustává v nás víra, naděje, láska... - ale největší z té trojice je právě láska." (první list Korintanum sv. Pavla) Když jsem se probýral monografií rusa Vasilije Rozanova (1856 - 1919), zaujala mě též jedna stat o lásce...: cituji ,,Každá láska je krásná a jedině ona je krásná, protože jediné, co je na světě pravdivé je právě láska. Skutečná láska vylučuje lež: první zalhal jsem znamená už druhé nemiluji anebo miluji druhé méně. Hasne-li láska, hasne s ní i pravda. Proto pobývat na zemi v pravdě znamená jediné - nepřestat druhé milovat..." Dle Wimma Wenderse je nenávist v lidech mstou téhdy, když neopětujem city druhých lidí. Jinými slovy za nenávistí v lidech je právě citová msta z neopětovaných citu, a pak k tomu ještě náš strach, který nemá přiměřené hranice a samozřejmě nedostatek pro mě již zmíněné samotné lásky. Protože je v nás dána touha, potřeba a snaha (po) znát už pravdu jedině o sobě samém, o své osobnosti a charakteru - to je pro mě samého už tím jediným smyslem ,,mého" (a doufám nejen mého) života. Podle Nikolajeviče Lva Tolstého člověk by měl umírat teprve až téhdy kdy je na smrt ,,sám už" připravený - jeho slovy by měl umírat jako pokácený strom - to je bez lítosti sebe sama a bez záště ke druhým lidem, měl by proto umírat dustojně, čestně a krásně. Wimm je celoživotně hluboce zbožně přesvědčený lutherán (protestant) a zabývá se přičemž sám teologií, z toho duvodu tento muj komentář jak se domnívám je zcela na ,,svém" místě, prostě jsem patří.

Duležitý člověk ověnčený vysokým státním vyznamenáním ve své zemi, obdržel doktorát z teologie, vášnivý a ctižádostivý světový cestovatel, (bývalí) filmový kritik a esejista, spisovatel, hudební a cestopisný dokumentarista, filmař a fotograf, založil pro svoji vlastní uměleckou nezávislost vlastní produkční společnost, bývalí levicový politický aktivista, dnes svými slovy hluboce zbožný věřící protestant (lutherán) - stále se toho od něj hodně očekává. Hodně profesního uspěchu a pevného zdraví Wimme přeji. Spolupracoval s řadou významných osobností - s rakušanem Peterem Handkem, jedním z autoru tzv. moderně vývojového (,,výchovného") románu - na svých filmech a s jedním z nejlepších z ctižádostivých evropských kameramanu s němcem s Franzem Lustigem na svých filmech. Na MFF prorazil road-movie snímkem "Paříž, Texas", posléze u diváku uspěl s kultovním a s fenomenálním s nezapomenutelným alegorickým filmem "Nebe nad Berlínem"... dostal se Wimm Wenders i do hluboké umělecké tvurčí krize, kdy u filmových diváku naprosto propadl svými (pod)pruměrnými filmy "Lisabonský Příběh", "Až na Konec Světa" či filmem "Linie Násilí" atd...

Pocit vykořeněnosti a ztráty domova - a s ním uzce související problém hledání vlastní identity, je věčným ,,wendersovským" tématem jeho filmových road-movie snímku, typickým i pro "Dont Come Knocking" ("Nechod Klepat Na Dveře"), stejně tak pro "Land of Plenty"("Země Hojnosti"), "Palermo Shooting" ("Přestřelka v Palermo") a mnohé další. Ve svých 16 letech se Ernst Wilhelm Wenders vážně zaobýrá myšlenkou, že se stane knězem! Nakonec od ní upustí, později sám nedokončí studia medicíny a filozofie nacházející se pod vlivem své oblíbené četby Alberta Camuse či zejména už J.W. Goetha, jehož myšlenky ho směřovali k tomu vzdělávat se už všestraně. Intenzivní zájem o metafyzické otázky (po smyslu života) u něj ale přetrvávají dodnes (alegorické "Nebe nad Berlínem" bylo přitom už inspirované jeho četbou německého básnika Rainera Maria Rillka v uzké spolupráci s rakušanem Peterem Handkem a mysteriozní "Palermo Shooting" prozměnu bylo silně a zásadně ovlivněné "Sedmou Pečetí" Ingmara Bergmana, jemuž je film i věnován), nutno k tomu dodat že Wim Wenders obdržel čestný doktorát z teologie, o niž se jako přesvědčený protestant (lutherán) též uzce zajímá. Jako osvobozující protipol konzervativního katolického rodinného prostředí, navíc v nacistickým fanatismem vojensky zničeném, v tíživém a v temném v zmítaném Německu provázeném právě neustálím mlčením poválečné německé společnosti o zločinech ,,rasové genocidy" holocaustu, které nebylo pro nikoho krajinou zaslíbeného dětství, hledal Wim pochopitelně už zoufalí unik před tím a konečné vysvobození z toho našel už právě v anglo-americké rockové hudbě 60. a 70.let (které ho osobně podnítili k vášni celosvětově cestovat a k tomu natáčet jak road-movie snímky tak později i cestopisné a hudební dokumenty, jakými jsou "The Soul of a Man" a "Buena Vista Social Club") a zvláště v Americe samotné, která pro něho už od dětského věku představovala jakousi vysněnou mýtickou svobodnou krajinu narozdíl od té Německé. Dnes právě Wim Wenders už konečně spravedlivě obdržel celou řadu vysokých čestných státních vyznamenání! (zdroj: Peter Gavalier "Spletité Cesty Wimma Wenderse", poprvé s mou vlastní korekturou obsahu sdělení!!, kterou jsem považoval za nezbytnou, resp. s mnoha mými dodatky a s uprávou vět!!, které jsem považoval za nutné k šírší srozumitelnosti a k objasnění textu ze slovenského jazyka pro mě obtížně a nepřesně už právě nakonec překládané do češtiny, což mě k uprávě samotného textu nutně přimělo!! Takže jsem spoluautorem textu!!, pokud je něco takového ovšem vubec ,,povoleno" a možné, což je rozhodně už myslím tu tou správnou otázkou! ps. také ještě ke všemu omluva za mé pravopisné chyby i za sporné ,,spoluautorství". Připomínám jen, že to je z mé strany právě poprvé co se toho, tedy něčeho takového dopouštím)

Děkuji moc správci tohoto serveru a všem jeho adminum za trpělivost s mimi tehdy predeslimi komentáři, na který nejsem dvakrát hrdý a za který se dnes stydím!! Děkuji moc že mě dali šanci to napravit, změnit k lepšímu a vrátit se zpět do fora. Děkuji jim, už jsem na své komentáře velmi opatrný. Děkuji!! A přeji správci tohoto serveru osobnostem.cz co nejvíce spokojenych uživatelů. Plně respektuji pravidla diskusi!! I když ne vždy je to snadne!

Moc filmu jsem tedy skutečně neviděl, o kterých bych mohl a dokázal skutečně psát - jsou to pro mě především už filmy: americké společensky-politicky kritické krimi drama "On The Waterfront" ("V Přístavu") režiséra Elia Kazana, který se víc sám považoval za Evropana než už právě za typického Američana, jen v rychlosti zmíním netypicky americké krimi-drama "American History X" ("Kult Hákového Kříže") T. Kaye, na němž se i právě výrazně režijně postprodukčně spolupodílel právě už herec Edward Norton, koprodukční opět společensky-politicky kritické drama  "Ein Augenblick Freiheit" ("Na Chvíli Svobodní") íránce Arasha T. Riahio, též koprodukční road movie "Land of Plenty" ("Země Hojnosti") a mysteriozní "Palermo Shooting" ("Přestřelka v Palermo") němce Wimma Wenderse, těžko žánrově už přesně zařaditelný mysteriozní snímek "OldBoy" režiséra Park Chan-wooka a též ,,mysteriozně podmanivé" milostné drama "Shi-Gan" ("Čas") režiséra Kim Ki-duka osobně považuji za klenoty a skvosty jihokorejské kinematografie a americké drama "The Color of Money" ("Barva Peněz") je pro mě už prozměnu zase nejlepším filmem Martina Scorseseho podobně už jako "Sedmá Pečet" je pro mě tím ačkoliv je už mysteriozním, přesto je pro mě nejlepším psychologickým dramatem režiséra Ingmara Bergmana. Zejména a zvláště právě u těchto filmu zustanu už divácky navždy.

cituji Wimma aneb co se na wikipedii nedočtete: ,,...Muj otec byl voják a lékař, chirurg. Zcela jistě nebyl nacista. Měl přísně katolickou výchovu a patřil k té skupině mladých katolíku, která s nacisty vždy bojovala. V podstatě se stal vojákem proto, aby předešel problémum, protože už byl příliš profláknutý. Dvakrát seděl. Tím, že se stal vojákem se vyhnul přímemu nátlaku strany. Myslím, že většinu času strávil jako lékař ve Francii."...,,No, myslím, že si všichni říkali, že jsme ještě děti a nemužeme právě tomu dost dobře rozumět. Většina lidí si myslela, že to prostě není pravda. (nejspíše je na mysli právě genocida Holocaustu) Že šlo pouze o propagandu protivníka během války. Jen velmi málo lidí bylo skutečně pravdivě informovaných. Znamenalo to skutečné trauma připustit si, že to nejenom byla pravda, ale že pravda jako taková byla dokonce horší, než si vubec dovedli představit. A myslím, že nejvíce jsem si ze svého dospívání vyčítal nejen to velké ticho, ale taky tu neschopnost ohlédnout se zpět, vypořádat se s něčím, o čem jsem už od dětství tušil, že je velice špatné a nepřijatelné. Samozřejmě člověk zná (dnes) fakta, ale ne proto že by vám o tom někdo vyprávěl, ale protože se přirozeně snažíte dopátrat, jak to ve skutečnosti bylo. A tak jsem šel do knihovny a četl. Vzpomínám si, že když mi bylo sedmnáct jaká byla při výuce dějepisu na škole velká mezera. Dějiny končili První světovou válkou. Žádná oficiální učebnice dějepisu se totiž vyhlazováním Židu (záměrně) nezabývala. Musel jsem číst zahraniční (literaturu faktu). Padesátá léta byla obdobím velkého ticha a zamlčování. Všichni měli pocit že pokud historii zamlčí, tak se nám uleví a ona prostě zmizí, vypaří se. K tomu pochopitelně nedošlo. Jediným zpusobem jak se s ní vyrovnat je neustále ji mít před sebou na očích..." hodnotí Wimm Wenders svoji dějinnou zkušenost od doby co se toužil stát knězem až po svou fascinaci Amerikou jako takovou. Zejména rockovou hudbou...(zdroj: Peter Gavalier "Spletité Cesty Wimma Wenderse")

Já chci osobně pomáhat těm lidem co ve společnosti nejvíce trpí, a když nemužu chci o tom alespon psát jak se tím vnitřně už užírám že nemužu těm lidem osobně pomoci. Vždy jsem nejvíce miloval a obdivoval práci zdravotníku (zvláště ted v první linii s covidem-19), přijde mě že právě medici zastávají tu nejduležitější profesi která muže bít ve společnosti - která je přitom mnohem nesmírně duležitější a cenější než je samotná vysoká politika, a Češi k tomu (k jejich profesi) už nemají žádnou uctu a respekt. Bohužel. U mě přetrvává jen má osobní bezmoc, životní beznaděj, post schizofrenní deprese až apatie... nic dobrého a pozitivního. Narozdíl od Wimma, kterýho si osobně vážím a obdivuji ho jako velice upřimného, ctižádostivého a charakterního čestného člověka, nedokážu své hluboké city a myšlenky zprostředkovat druhým lidem tak jasně a srozumitelně jako on abych něco ve společnosti kritizoval v co nejširším kontextu citlivě a s láskou a s porozuměním. To se mě stále nijak nedaří. A nejsem na to nijak osobně hrdý. Cítím že mým vlastním udělem více než pomáhat je o své duševní trýzni a bolesti druhým možná ted prozatím raději psát. Psát o svých vlastních pochybnostech k sobě samému. Vždycky byla a je pro mě přednější a mnohem duležitější už v životě na prvním místě upřímnost k sobě samému než přizpusobení se jen dnešní zkorumpované ,,morálce" lidí většinové konzumní společnosti.

Wim definuje násilí ve filmu "Linie Násilí" slovy: ,,strach (jinými slovy k tomu osobně dodávám dalo by se také říct že právě bezmezným a slepým podřizováním se svýmu strachu, kterému neurčíme hranice se snadněji šíří nenávist a zlo k druhým lidem), nedostatek lásky, (...a dostatek naslouchání, komunikace a pozornosti), emocionální msta (právě ta je už nejčastější, nejhorší a nejzákeřnější v lidech!! - ta je nevyzpitatelná v nás samích)... ke snímku "Palermo Shooting" bych prozmněnu citoval slova Lva Nikolajeviče Tolstého: ,,Člověk by mněl umírat jako pokácený strom - (bez výčitek svědomí k sobě samému), dustojně, čestně a krásně!!" - právě jen téhdy kdy je na smrt sám připravený!! A jak Ingmar Bergman v "Sedmé Pečeti" tak i Wim Wenders v "Palermo Shooting" oba dva nejlépe ví, si uvědomují že právě smrt a umírání je v evropské společnosti coby téma k diskusi velké, největší neznámo a tajemství, a oba dva se to po svém svými výše zmíněnými filmy snažili ke konci svého života změnit!! Přitom v asijské společnosti není téma smrti a umírání takové tabu jako je tomu v evropské společnosti. Bohužel!!