Diskuze OSOBNOSTI.cz

Děkuji moc správci tohoto serveru a všem jeho adminum za trpělivost s mimi tehdy predeslimi komentáři, na který nejsem dvakrát hrdý a za který se dnes stydím!! Děkuji moc že mě dali šanci to napravit, změnit k lepšímu a vrátit se zpět do fora. Děkuji jim, už jsem na své komentáře velmi opatrný. Děkuji!! A přeji správci tohoto serveru osobnostem.cz co nejvíce spokojenych uživatelů. Plně respektuji pravidla diskusi!! I když ne vždy je to snadne!

Moc filmu jsem tedy skutečně neviděl, o kterých bych mohl a dokázal skutečně psát - jsou to pro mě především už filmy: americké společensky-politicky kritické krimi drama "On The Waterfront" ("V Přístavu") režiséra Elia Kazana, který se víc sám považoval za Evropana než už právě za typického Američana, jen v rychlosti zmíním netypicky americké krimi-drama "American History X" ("Kult Hákového Kříže") T. Kaye, na němž se i právě výrazně režijně postprodukčně spolupodílel právě už herec Edward Norton, koprodukční opět společensky-politicky kritické drama  "Ein Augenblick Freiheit" ("Na Chvíli Svobodní") íránce Arasha T. Riahio, též koprodukční road movie "Land of Plenty" ("Země Hojnosti") a mysteriozní "Palermo Shooting" ("Přestřelka v Palermo") němce Wimma Wenderse, těžko žánrově už přesně zařaditelný mysteriozní snímek "OldBoy" režiséra Park Chan-wooka a též ,,mysteriozně podmanivé" milostné drama "Shi-Gan" ("Čas") režiséra Kim Ki-duka osobně považuji za klenoty a skvosty jihokorejské kinematografie a americké drama "The Color of Money" ("Barva Peněz") je pro mě už prozměnu zase nejlepším filmem Martina Scorseseho podobně už jako "Sedmá Pečet" je pro mě tím ačkoliv je už mysteriozním, přesto je pro mě nejlepším psychologickým dramatem režiséra Ingmara Bergmana. Zejména a zvláště právě u těchto filmu zustanu už divácky navždy.

cituji Wimma aneb co se na wikipedii nedočtete: ,,...Muj otec byl voják a lékař, chirurg. Zcela jistě nebyl nacista. Měl přísně katolickou výchovu a patřil k té skupině mladých katolíku, která s nacisty vždy bojovala. V podstatě se stal vojákem proto, aby předešel problémum, protože už byl příliš profláknutý. Dvakrát seděl. Tím, že se stal vojákem se vyhnul přímemu nátlaku strany. Myslím, že většinu času strávil jako lékař ve Francii."...,,No, myslím, že si všichni říkali, že jsme ještě děti a nemužeme právě tomu dost dobře rozumět. Většina lidí si myslela, že to prostě není pravda. (nejspíše je na mysli právě genocida Holocaustu) Že šlo pouze o propagandu protivníka během války. Jen velmi málo lidí bylo skutečně pravdivě informovaných. Znamenalo to skutečné trauma připustit si, že to nejenom byla pravda, ale že pravda jako taková byla dokonce horší, než si vubec dovedli představit. A myslím, že nejvíce jsem si ze svého dospívání vyčítal nejen to velké ticho, ale taky tu neschopnost ohlédnout se zpět, vypořádat se s něčím, o čem jsem už od dětství tušil, že je velice špatné a nepřijatelné. Samozřejmě člověk zná (dnes) fakta, ale ne proto že by vám o tom někdo vyprávěl, ale protože se přirozeně snažíte dopátrat, jak to ve skutečnosti bylo. A tak jsem šel do knihovny a četl. Vzpomínám si, že když mi bylo sedmnáct jaká byla při výuce dějepisu na škole velká mezera. Dějiny končili První světovou válkou. Žádná oficiální učebnice dějepisu se totiž vyhlazováním Židu (záměrně) nezabývala. Musel jsem číst zahraniční (literaturu faktu). Padesátá léta byla obdobím velkého ticha a zamlčování. Všichni měli pocit že pokud historii zamlčí, tak se nám uleví a ona prostě zmizí, vypaří se. K tomu pochopitelně nedošlo. Jediným zpusobem jak se s ní vyrovnat je neustále ji mít před sebou na očích..." hodnotí Wimm Wenders svoji dějinnou zkušenost od doby co se toužil stát knězem až po svou fascinaci Amerikou jako takovou. Zejména rockovou hudbou...(zdroj: Peter Gavalier "Spletité Cesty Wimma Wenderse")

Já chci osobně pomáhat těm lidem co ve společnosti nejvíce trpí, a když nemužu chci o tom alespon psát jak se tím vnitřně už užírám že nemužu těm lidem osobně pomoci. Vždy jsem nejvíce miloval a obdivoval práci zdravotníku (zvláště ted v první linii s covidem-19), přijde mě že právě medici zastávají tu nejduležitější profesi která muže bít ve společnosti - která je přitom mnohem nesmírně duležitější a cenější než je samotná vysoká politika, a Češi k tomu (k jejich profesi) už nemají žádnou uctu a respekt. Bohužel. U mě přetrvává jen má osobní bezmoc, životní beznaděj, post schizofrenní deprese až apatie... nic dobrého a pozitivního. Narozdíl od Wimma, kterýho si osobně vážím a obdivuji ho jako velice upřimného, ctižádostivého a charakterního čestného člověka, nedokážu své hluboké city a myšlenky zprostředkovat druhým lidem tak jasně a srozumitelně jako on abych něco ve společnosti kritizoval v co nejširším kontextu citlivě a s láskou a s porozuměním. To se mě stále nijak nedaří. A nejsem na to nijak osobně hrdý. Cítím že mým vlastním udělem více než pomáhat je o své duševní trýzni a bolesti druhým možná ted prozatím raději psát. Psát o svých vlastních pochybnostech k sobě samému. Vždycky byla a je pro mě přednější a mnohem duležitější už v životě na prvním místě upřímnost k sobě samému než přizpusobení se jen dnešní zkorumpované ,,morálce" lidí většinové konzumní společnosti.

Wim definuje násilí ve filmu "Linie Násilí" slovy: ,,strach (jinými slovy k tomu osobně dodávám dalo by se také říct že právě bezmezným a slepým podřizováním se svýmu strachu, kterému neurčíme hranice se snadněji šíří nenávist a zlo k druhým lidem), nedostatek lásky, (...a dostatek naslouchání, komunikace a pozornosti), emocionální msta (právě ta je už nejčastější, nejhorší a nejzákeřnější v lidech!! - ta je nevyzpitatelná v nás samích)... ke snímku "Palermo Shooting" bych prozmněnu citoval slova Lva Nikolajeviče Tolstého: ,,Člověk by mněl umírat jako pokácený strom - (bez výčitek svědomí k sobě samému), dustojně, čestně a krásně!!" - právě jen téhdy kdy je na smrt sám připravený!! A jak Ingmar Bergman v "Sedmé Pečeti" tak i Wim Wenders v "Palermo Shooting" oba dva nejlépe ví, si uvědomují že právě smrt a umírání je v evropské společnosti coby téma k diskusi velké, největší neznámo a tajemství, a oba dva se to po svém svými výše zmíněnými filmy snažili ke konci svého života změnit!! Přitom v asijské společnosti není téma smrti a umírání takové tabu jako je tomu v evropské společnosti. Bohužel!!

věnováno Wimmu Wendersovy!: mám několik tajemství, o kterých už nemužu mluvit a které v sobě musím dusit, protože jsou ve společnosti tabu. Mužu jen nastínit čeho se to přibližně týká: jako dítě jsem si prožil a vytrpěl až do své dospělosti domácí násilí, poznal jsem co je dáno v lidské povaze, co to je bít obětí domácího násilí i (její) aktér, spolupodílet se na tom, co je pro mě bolestné a nepříjemné a nepřijatelné. Poznal jsem co to je sadismu. i masochismus v té nejhorší lidské podobě a snažím se to dnes vždy striktně oddělovat a rozlišovat (ačkoliv prý podle psychiatru to není jednoznačně už možné, není totiž jedno bez druhého, je jen sado-masochismus), který se kdysi promítl i do mé několikaleté obliby rockové hudby v německém jazyce s albem "Mutter" od Rammstein a později jsem toužil stále více přecházet do bipolární poruchy (už do těžkých mánio depresivních stavu) s poslechem alba "Auswartsspiel" od Die Toten Hosen, což nebylo pro mě vubec snadné. Přesto souhlasím s Wimmem v tom s tím že "Zlo není v lidech, ale uměrně ve vzdálenosti mezi nimi samími." (V nedostatku vzájemné komunikace s druhými lidmi) a že "Krom lásky už není nic jiného pro co by stálo za to žít" (Wimm je totiž celoživotně hluboce zbožně přesvědčený protestant, lutherán) Moje matka byla lehkomyslná a nezodpovědná, v době těhotenství užívala alkohol, proto bylo u mě v dětství podezření na ADHD (na hyperaktivitu v dětství s poruchou soustředění se a pozornosti). V roce 2008 moje matka zemřela na rakovinu plic ale myslím si, domnívám se že i dlouho chtěla vlastně zemřít, myslím si že ji puklo srdce a nedokázala se už dál dívat na realitu která je. Od svých 15 let trpím paranoidní schizofrenií (paranoia značí obavy, strach, neduvěru, podezíravost...a další příznaky, mezi které patří sluchové halucinace ,,hlasy" a špatná mylná přesvědčení ,,bludy"), dnes přehodnocena na reziduální schizofrenii, trpím též kvuli své celoživotní zkušenosti s domácím násilím post traumatickou stresovou poruchou a panickou poruchou z psychotických schizofrenních atak, upřímně prodělal jsem 3 paranoidně schizofrenní ataky s hlasy se sluchovými halucinacemi a s bludy, tj. s mylným přesvědčením že mě druhý lidé pronásledují a snaží se mě otrávit a zabít. (a skončilo to mou nedobrovolnou ustavní detencí) Tady bych připomněl už Campina právě ve filmu Wimma Wenderse "Palermo Shooting"(2008), který je pro mě příznačný a sleduji v něm jistou paralelu s tím co jsem si do jisté míry svým zpusobem prožíval právě osobně já. Nejvíce jsem v životě brečel při přesvědčení že brzo zemřu, že budu zavražděn a přičemž i že umírám. Vzpomínám si že to bylo při pobytu na ubytovně v Hradci Králové současně při poslechu písní z "Akustického Alba" od ruských Korol i Shut, které se mě tím navždy vryli do srdce a do paměti. Nikdy v životě už nezapomenu na ty obavy a strach z blížící se smrti, které jsem měl, který pláčem a slzami spalovali jak ohen mé srdce.

režie Wimma Wenderse skvělé písně "Warum Werde Ich Nicht Satt" německých Die Toten Hosen. Dobrá a názorná ukázka majetku a finančně chtivé konzumní společnosti, v dusledku pak najivně egoistické a sobecké, násilné a lhostejné k osobě druhých lidí!!!. A nepřehlédl jsem přívěšek Campina na krku v hudebním klipu k této písni - ptám se sám sebe je to snad odkaz na svatý Grál?!!!, který (jehož hnutí Svatého Grálu) má kořeny právě v Německu a myšlenky hnutí Svatého Grálu génius Zla Adolf Hitler ve své době rafinovaně sám využil a až mysticky propagandisticky zneužil k obrazu svému, k obrazu Německa jakožto druhého vyvoleného národa. Už jen to že Wim je křestan, protestant-lutherán a teolog by tomu hodně nasvědčovalo stejně jako Campinuv na noze už vyditelně vytetovaný mučednický křestanský kříž!!! Tak řekněte sami kde je pravda!!

A ted něco co se o Wimmovy už na wikipedii otevřeně nikde nedozvíme: ,,V letech 1967 až 1969 žil Wim Wenders v Mnichově ve společnosti nebezpečně a bezohledně fanaticky těch nejvášnivějších a nejutopističtějších anarchistu, tedy mezi mnoha levicově smýšlejícími mladými lidmi. V jejich čele stáli 2 velký občanský vzbouřenci Fritz Teufel a Rainer Langhans." - jak k tomu Wim svými slovy dodává: ,,Točil jsem policisty při veřejných občanských manifestacích. Byl z toho "Polizei-film" o policejní strategii. A pak nás začali pronásledovat. Proti Teufelovi a Langhansovi byl sehrán velký vykonstruovaný zmanipulovaný soudní proces. Použili k tomu mimo jiné i mé filmy, aby nám tak dokázali co jsme to za podvratné živly. (Wim Wenders byl přitom sám v té době zatčený při demonstraci konající se proti utoku na předsedu protiparlamentní levicové opozice Rudiho Dutschkeho, který byl postřelen a vážně zraněn s trvalými následky) Langhans dostal 7 let na tvrdo a překvapuje mě dnes, že ho policisté svými metodami k donucenému přiznání své osobní viny nezlomili. V té době se z vás stal levicový terorista, bud anebo jste se psychicky zhroutil. Namířil jsem si to do Palestinských výcvikových táboru, ale v Římě jsem své snažení zarazil. Nějak mě to pak všechno došlo."....vzpomíná na neklidnou a bouřlivou dobu Wim Wenders, který sám byl přitom jak už bylo výše zmíněno v letech 1969 přitom téhdy sám zatčený za nelegální učast na občanské demonstraci veřejně protestující proti utoku na Rudiho Dutschkeho, předsedu mimoparlamentní levicové opozice. A svými slovy dnes Wim připomíná: ,,Ta doba mě bez jakkýchkoliv pochybností hluboce ovlivnila a utvářela - zvláště pak v souvislosti s rokem 1968, kdy jsem také stál víceméně ve středu tehdejších politických aktivit, také jsem bydlel v sociálních komunách (snad něco obdobného jako jinými slovy dnes řečeno squatt) a částečně i s lidmi, kteří se později dostali k militantním hnutím združené pod R.A.F. ("Red Army Fraction"), Rudé Frakce Armády - a v tomto bodě jsem se s celým tím hnutím osobně pak rozešel. Vlastně jsem si vždycky říkal, že mnozí z těchto lidí měli skutečně skvělé a cenné myšlenky, ale prosazovali je pak zcela masochisticky příliš násilně proti svým vlastním nejhlubším citum a tím i proti svému vlastnímu osobnímu svědomí a jinými slovy lépe a respektive řečeno, tyto myšlenky už potom neměly nic společného s jejich nejhlubšími city (příčili se jejich osobnímu svědomí), a tím podléhali dojmu, omylu, že sami mohou mluvit za druhé lidi, že snad mohou mluvit za všechny lidi, za celou jednu neštastnou poválečnou německou generaci a to právě bylo přitom to nejvíce nebezpečné na jejich osobním nadšení se pro své velké myšlenky. A musím osobně k tomu říct, že ta doba ve mě zanechala velké osobní rozčarování svých předešlích představ..." Zde Wimm se ukázal jako vynikající psycholog pohlížející hluboko do nitra lidí sympatizujících s R.A.F. viz. zde muj odkaz. na filmový snímek "Baader Meinhof Komplex" o R.A.F. (zdroj!!: převzato z knihy Peter Gavalier "Spletité Cesty Wimma Wenderse")

Wimmovy filmy (především z řad road-movie "Land of Plenty", "Palermo Shooting", "Dont Come Knocking"...) jsou vždy vysoce velmi pro sociálně výchovné a společensky už kulturně své diváky Wim vysoce vzdělává v dnešním špatném pro americkém trendu dnešní masové konzumní společnosti zaměřené více na své osobní sobectví, na narcistický egoismus, na aroganci a lhostejnost - nevím zda by se mnou souhlasil Wim Wenders, ale právě americkou konzumní společnost sám ostře kritizoval Wim právě ve své eseji pod názvem "Americký Sen" s podtitulem "Nezvěstný" při svém pobytu v Americe v 80. letech - nevím zda by se mnou souhlasil Wim Wenders právě ohledně toho že když dáte lidem přespřílišnou osobní svobodu, neví si s ní jednoduše rady a začnou ji spíše zneužívat k těmto svým povahovým vlastnostem po svém nebo jinými slovy začnou si ji vykládat ,,povahově" po svém zcela mylně že každý má a muže (,,má právo") myslet především jen sám na sebe a starat se jen sám o sebe, a nikoliv myslet a starat se o druhé lidi, to je největším zlem pro amerického trendu dnešní masové konzumní společnosti, která v nás plodí velmi nespolečenské, asociální jednání právě proto že nás utvrzuje ve vlastnostech jako (jakými) je sobectví, narcistický egoismus, nezájem a lhostejnost. A závěrem musím říct že konzumní společnost je vždy asociálně zaměřená na sobectví, nezájem o druhé lidi, na lhostejnost a narcistický egoismus. Vím že se rád opakuji a utvrzuji se v tomto svém přesvědčení, nicméně opakování je matka moudrosti.

Wimme svymi road movie filmy LAND of PLENTY a mysteriózním PALERMO SHOOTING zůstávás v mem srdci navždy a nikdy na tebe nezapomenu Wimme!!