Diskuze OSOBNOSTI.cz

Wim má v oblibě rockovou hudbu. Zajímalo by mě co by sám řekl na ruské BI2 s jejich písní "Serebro" a na Nautilus Pompilius s písní "Progulki po Vodě" či právě na ukrajinské Veremiy? Osobně mám tyto písně moc rád, protože mám sám nejednoznačný vztah k rockové hudbě a musím hledat napric jazyky, pro me už mezi němčinou a ruštinou. Protože stále jsem ještě nenašel to co v rockové hudbě vlastně hledám! A co hledám? ...bluesový protestsongove cítění, folkrock a punkrock... To co má naposlouchano za celý svuj život právě Wim je zajímavé že v tom bych se sám osobně neusmernil a ztratil. Tak nezbyde nic jiného než hledat v rockové hudbě napříc světovými jazyky, pro me už nejvíce právě mezi němčinou a ruštinou. A samozřejme i angličtinou. A to i navzdory častější jazykové bariere, ktera me při poslechu rockové hudby samotna nejvíce zraňuje a trápí! Wimma nikoliv.

Ostrá a dost osobně vyhraněná, naprosto nekompromisní kritika dnešní v okolním světě masově rozšířené americké konzumní společnosti od němce Wimma Wenderse pod názvem "Americký Sen" psaná v březnu-dubnu roku 1984 a pointou celé eseje je to že zustal dnes pro většinu lidí dnes "Nezvěstný"!!! Bohužel Wim Wenders samotný a jeho osobnost bohužel nejsou u nás masovými médii tolik mediálně popularizovány jako je tomu v Německu a jiných zemích!!! Velká škoda a velká lítost!! Takzvaný "osobní blahobyt" možný prý pro každého z nás z dnešní pro americké konzumní společnosti v okolním světě svým naprosto tupím a lhostejným egoismem u lidí napáchal tolik nepředstavitelného zla a násilí bohužel o nic méně než tolik co všechny totalitní režimy ve své době dohromady!!! Bohužel tupím a lhostejným egoismem z dnešní konzumní společnosti, kdy se přestáváme současně už starat ve své sounáležitosti jeden o druhého, starat o druhé lidi jako by nám nebyli už vubec blízcí a rovný si bohužel většina lidí zřejmě udajně už podle všeho co je asi představuje tu svou skutečnou tu svou jedinou pravou tu svou osobní svobodu bez ohledu už na to o čem demokratická lidská práva a její závazky u nás samích, u lidí ve společnosti, v té EVROPSKE společnosti vlastně skutečně jsou!!! - Spíše o povinnosti k sounáležitosti s druhými lidmi a k (pro)sociálnímu cítění s druhými lidmi je též ve společnosti dnes bohužel zatím nezvěstné!!! Právě pod převažujícím vlivem masových médií se ve skutečnosti dnešní konzumní společnost i mimo samotnou falešnou, nejistou a nebezpečnou Ameriku v okolním světě dopustila tolik nepředstavitelného a neskutečného zla a násilí neméně tolik co všechny totalitní režimy ve své době dohromady!!! Otázkou už je asi jen to kdy to lidem konečně vlastně skutečně osobně dojde díky naší ekonomické a lidské krizi a našim omezeným lidským právum a omezené naší lidské svobodě kvuli covidu-19 a jeho rizikové mutaci že nežijeme v blahobytu a blahobytem konzumní společnosti!!! To je ten největší lidský omyl!!! MARTIN DYNTAR, Hořice.

Wimme odsuzuji dnešní pro americký trend masové konzumní společnosti plné nespolečenského, asociálního jednání lidí, plné jejich sobeckosti a vzájemné odcizenosti si lidí, plné nezájmu a lhostejnosti o druhé, o své blízké, a utvrzené v narcistickém egoismu že toto je ta jediná a pravá vysněná svoboda, odsuzuji proto tuto pro americkou konzumní společnost. Nebudu ji nijak osobně podporovat a tolerovat. Konec narcistickému egoismu v americkém trendu konzumní společnosti díky té nejhorší naší ekonomické, sociální i kulturní a hluboce lidské krizi s pandemií covidu-19 a jeho rizikovou mutací, snad to nejhorší lidi více spojí jak se říká Češi si totiž bohužel sami navzájem pomužou až (jen) téhdy, když je nejhuře. To platí bohužel v celé konzumní společnosti. Snad nám to všem dojde že zdaleka všichni nežijeme blahobytem a zábavou konzumní společnosti, nejdu s dobou, nejdu s tímto trendem této doby a společnosti, to bych byl stejně morálně zkorumpovaný jako druhý lidi v této společnosti bez cti a odvahy stavět se na odpor špatnému sociálnímu systému. Jsem totiž pro levicový anarchista! Stejně jako kdysi Wim Wenders, a měl jím už zustat.

Kde je sakra!!! vubec diskuse k této významné osobnosti ověnčené vysokým státním vyznamenáním??!!! Už jsem ze psaní svých komentářu tu unavený, docházejí mě tu slova, jsem ze svých tolik (připomínám na 80!!!) komentářu emočně vyhořelí a morálně uplně už na dně!!! To jsme češi s malím č!, stydme se všichni za lhostejnost k diskusi k této vyjímečné osobnosti a stydte se za ignorování mích rekordních 80 komentářu k této osobnosti!!!, které měli a mají u vás jenom podnítit zájem o vaši diskusi, nic více, nic mín!!! Ale s typickým českým chtěl jsem říct volem ale řeknu raději s ignorantem člověk asi už nehne že??!!! Typická česká povaha!!! -být slepí, němí, hluchý-, se kterou nechci mit už nic společného!! To se vám to čte že??!!! Když sami ničím do diskuse nepřispíváte!!! Jak ubohé!!! Je to typicky česky ubohý!!!, stejně jako sama česká nátura!!!

Z filmu Wimma Wenderse "Land of Plenty" ("Země Hojnosti") jsem si oblíbil 3 filmové scény: 1) Když Lana (Michelle Williams) četuje se svým přítelem přes notebook, kamera nám (divákovi) následně dá nahlédnout do spuštěného videa, ve kterém vidíme doprovod učastníku pohřbu civilní oběti války, slyšíme bezutěšný pláč a naříkání ze zoufalství z bezmoci rodinných příbuzných oběti, která je na Blízkém východě, právě v Iráku jen jedním z mnoha civilních obětí války, kdy přes rakev je přehozena stuha s citátem připomínající nám, že ,,Bolest z míru je lepší než agonie z války.". Poté kamera najede na polocelek se záběrem obličeje Lany jak nesmírně zvídavě, ale současně smutně a zklamaně znepokojivě sleduje video v notebooku a z pozadí se teskně, nostalgicky rozlehne rocková hudba Thom and Nackt, právě která její pocity divákovy vyjádří v této situaci lépe než to, co muže zabrat v této události už samotná kamera. 2) Pro mě nejlepší scénou z filmu "Země Hojnosti" je vzájemný rozhovor Michelle Williams v roli Lany a Johna Diehla v roli Poula nad neštastnými událostmi terroristických utoku na Světové Obchodní Středisko v New Yorku z 11.9. v zátiší hřbitova v Troně, kdy každý však mluví sám za sebe právě o svých osobních vzpomínkách, právě ze svého osobního hlediska pohledu na tyto události, jak si je už osobně pamatuje a citlivě a pečlivě přitom naslouchá druhé osobě a snaží se porozumět a právě s Wimmem Wendersem pozorně sledujeme jaké osobní pocity v nich jejich tyto osobní vzpomínky na tyto neštastné a otřesné události vyvolávají a snaží se přitom osobně už přijmout a pochopit osobní pocity a hledisko pohledu na tyto události u druhé osoby a ptát se neustále sám sebe jak právě tyto neštastné otřesné události dnes vlastně vubec ovlivnili už současný, dnešní život v Americe. Aneb kdy Amerika bude opět tou dobrou zemí? To je nápis podél silnice, který míjejí cestou z Trony ve své dodávce za doprovodu písně "Land of Plenty" Leonarda Cohena, který je příslibem štastného konce filmu pro Michelle Williams a Johna Diehla s postupným nacházením své vzájemné mezilidské duvěry a s tím i své životní jistoty v těžké a v nejisté době.

Wim Wenders v březnu 1983 píše svou esejisticky směrovanou kritiku k filmu "Posledním Rodeo" režiséra Nicholase Raye s podtitulem "Muži v Aréně Rodea: Dychtiví" s odstavcem Uvnitř-venku: ,,Film o stárnutí a touze po mládí a o umírání na tento protiklad. Mnoho Rayových filmu pojednává o tomto i dalším rozporu: o přání zustat doma a zároven příslušet k cizině. V Posledním Rodeu si chtějí dva muži své role vyměnit a nemohou. A kdyby mohli? Pak by toho brzy litovali: oba chtějí hrát jak sebe, tak i toho druhého. Jeden, který má dost ,,života na silnici" a hledá pevné místo (zázemí, domov), a druhý, který se svého pevného místa pro tohle potulování vzdává a postupně tomuto životu stále více propadá. Tak se pozorují a touží stále dychtivěji po tom, čím právě ten druhý pohrdá. Až svou smrtí vystoupí Jeff z této soutěže. To znamená, že přesně vzato umírá právě proto, aby soutěž ukončil. Tak prapodivný jako sama scéna umírání je i prostor, v němž se odehrává.  Zcela zvláštním zpusobem nic nepředstavuje, kromě ,,vnítřního světa", jako kdyby ty čtyři zdi okolo Jeffa už samy byly smrtí. A když pak Wes a Louise vyjdou, ocitnou se doopravdy ve ,,vnějším světě", uplně netknutém tragickou smrtí, ozářeném sluncem. ...Poslední Rodeo je černobílý film, který natočil američan Nicholas Ray v roce 1951 pod názvem "Cowpoke" se Susan Haywardovou, Robertem Mitchumem a Arthurem Kennedym v hlavních rolích. Nakonec byl překřtěn na "This Man Is Mine"... (zdroj: knížní titul Wim Wenders "Dech Andělu", Aurora 1996, je ojedinělím a znamenitým výborem z kritik, eseju a rozhovoru právě s Wimmem Wendersem. Ps. Knížní titul je dnes nenávratně rozebrán)

Pomalu sám začínám mít více nejednoznačný, resp. ambivalentní vztah k rockové hudbě, at již se jedná o Die Toten Hosen, TV Smith nebo New Model Army či ruské Korol i Shut. Protože je dnes vědecky dokázáno, že právě poslech klasické hudby rozvíjí logické myšlení lépe než jakkoliv už to dokáže intenzivní trénink mozku samotnou matematikou, protože v nás poslech klasické hudby uvádí v hluboký soulad ,,naše" protikladné či protichudné emoce, a tím využívá naši kapacitu mozku lépe. Respektive jinými slovy tím nás učí využívat náš intelekt lépe (ačkoliv už ho s největší jistotou pravděpodobně nijak nezvyšuje, naše mentální schopnosti ovšem ano), než je a muže tomu bít už při tréninku našeho logického myšlení právě samotnou matematikou. Ta je k tomu totiž velmi osobně přecenována! Matematika totiž k tréninku logického myšlení je nedostačující! V praxi nevykazuje žádné vyšší etické (mravní) hodnoty! Poslech klasické hudby, a je i ta která mentálně též vysoce škodí, jako je v případě poslechu Wagnera a pak i právě tvrdé rockové hudby napříč žánry, nemusí nutně nijak zvyšovat náš intelekt, ale učí nás ho využívat lépe a správně, protože harmonizace protikladných emocí (jakými je radost-smutek, hněv-lítost, touha-strach...) směruje náš intelekt už k tomu, co je největším a kladným rysem melancholiku - a to je analiticky už systematicky rozebírat své osobní pocity a bít schopný spoléhat se plně na své osobní pocity při jednání s druhými lidmi v mezilidských vztazích a tím si teprve utvářet svoji nedirektivní (přímo neřízenou), ale naprosto přirozenou autoritu u sebe i druhých lidí nás směřuje k hledání kompromisu. Jinými slovy což je to nejobtížnější, protože nepřijímáme už druhými lidmi direktivní autoritu, ale utváříme si tím hodnoty přirozené autority. Vezmeme-li si skutečnost, kolik je matematicky (a ekonomicky) vysoce vzdělaných lidí právě ve vysoké politice, kteří už vubec neumějí zacházet se svým vysokým intelektem. Jsou v dusledku neupřímný, prolhaný a bezcharakterní a zkorumpovaný a právě mezi vysokými politiky je statisticky dnes psychologicky objektivně dokázáno že je mezi nimi více samolibě a lhostejně egocentrických a anti-sociálních jedincu (dříve tzv. odborně řečeno psychopatu), kteří jednají už bez ohledu na vyšší etické, to je mravní hodnoty svého osobního svědomí! A tím už právě má podnětná a zajímává i přínosná studie ke klasické hudbě tu končí! Jinak osobně ještě zmíním že mám rád smyčce, především cello, housle i klavír, ale ze všeho nejvíce už nechápu a osobně pohrdám už prázdnou vysamplovanou rytmikou u rappu, techna a hip-hopu, ke kterému patří prázdné nic už neřikající dětinské a pubertální žvanění, především už jen osobní drzost, urážky, vulgarity a sexismus, ale stejně tak poslech nejtvrdší rockové hudby napříč žánry, a upřímně i některých písní a alb mích oblíbených rockových interpretu muže mentálně nám více škodit než bít celkově ku prospěchu.

Opět jsem se díval na mysteriozní nenásilné křestanské (křestanské spíše je tím vhodnějším slovem právě protože je tolik nenásilné, čemuž nasvědčuje i výběr hudebního doprovodu ve filmu - senzitivní, citlivější rocková hudba a více, nejen to které slovu nenásilné vše nasvědčuje) milostné road-movie (z Dusseldorfu či z Duisburgu v Německu do Palerma v Itálii, ale většina filmového děje se převážně odehrává právě v Palermo v Itálii, v jeho ulicích, kde platí jediné motto: ,,kdo skutečně zoufale a bezradně moc nejdéle hledá ten jednoho dne prostě najde"). Wim nám (divákum) svým filmem sděluje žijme už jen přítomným okamžikem, nic není více než přítomný okamžik, přítomný okamžik je nade vše!! "Palermo Shooting" němce Wimma Wenderse (,,nenazývejme nikoho štastným dokud nezemře" definitivně zazní ve filmu), ale skutečně krásné, upřímné a pravdivé, to srozumitelné a přesvědčivé na filmu je teprve ten samotný plně spokojený, spokojeně prožitý jinými slovy respektive autentický partnerský vztah mezi lidmi samími, ta upřímná duvěra (nejspíše ta duvěra jak se domnívám odvozené od slova věrnost!), která přetrvá a kterou se překonává i to nejhorší v životě - osobní deprese a trýznivé uzkosti (z panické poruchy ze smrti, z umírání je ve filmu u Campina Wimmem názorně skvěle vykreslené - kdy příjemně a spokojeně, až příjemně štastně prožité osobní chvíle s druhými lidmi nejen z cestování, z touhy cestovat a poznávat nové prostředí neustále střídají pak už silné osobní uzkosti ze své vlastní osamělosti, rád říkám častěji ze ,,své hluboké samoty, i když jsem neustále i mezi druhými lidmi, ale něco mě schází - smysl života či tak nějak", z paniky či z deprese, ze ztráty své sebekontroly či z umírání...), kterým je třeba porozumět z čeho v nás pramení je to bohužel častěji jakoby pro mnohé z nás to poslední v životě ve společnosti v době natolik směrované přespříliš na profesní kariéristický osobní výkon a na pragmatismus (na který je společností a politikou vyvíjen už ten největší nejsilnější nátlak) a to předpokladem k porozumění uzkostem a depresím je přece vždy mravní a duševní vyzrálost každého člověka!!, a tu Wimm přece v sobě rozhodně má, proto je plně kompetentní k tomu uctít památku filmu "Sedmá Pečet" Ingmara Bergmana jako nikdo jiný, jako málokdo!!! V odkazu na psychoanaliticky spíše více ,,táké křestansky" zaměřenou "Sedmou Pečet" Ingmara Bergmana a slovy Wimma to je prostě strach, který nemá už definované jasné hranice, nedostatek lásky, pozornosti, naslouchání si a vzájemné komunikace či citová msta a nedostatek či absence osobního porozumění. Především pak ale obavy a strach ze své smrti zvláště s ohledem na to že právě smrt a umírání je v evropské společnosti velké neznámo, je tajemstvím, je prostě už tabu a pro Wimma nadešel jeho seniorským věkem čas se to snažit u diváku svým filmem změnit anebo alespon zmírnit podobně jak se o to snažil ve snímku "Sedmá Pečet" už kdysi Ingmar Bergman - ,,Po dlouhé době je ted konečně ted, a možná ted bude všechno trvalejší a možná tě budu moci i lépe poznat a ty mě." Bohužel recenze na film se mě nezdařila, ale je z toho něco mnohem více.... snad i hodnotnějšího - je z toho komentáře opět krátká a stručná esejistická výpověd!!

Film "Submergence" ("Až na Dno") na DVD bohužel ke shlédnutí jen v originálním znění bez české podpory!! Velká lítost!! Přesto film stojí za shlédnutí!! Pro mě s road-movie snímky "Land of Plenty" (2003) a "Palermo Shooting" (2008) byl Wim Wenders na tvurčím uměleckém vrcholu své režijní kariéry i když ostatní se mnou nemusí nutně souhlasit, podíl na této skutečnosti má především ocenovaný vyjímečný kameraman (patřícím v současnosti k nejlepším z celé Evropy) těchto výše zmíněných road-movie snímku Franz Lustig o věrohodných a přesvědčivých hereckých výkonech v hlavní roli v těchto filmech už nemluvě.

,,Trpět pro druhé, a odpouštět jim - svým blízkým - pro duvěru." (muj vlastní citát) Nic totiž nevystihuje lépe písen "Was Zahlt" německých Die Toten Hosen!! V pořadí 3. písen z jejich alba "Auswartsspiel"!! A v něčem to vystihuje i život a filmy a profesi Wimma Wenderse coby přesvědčením hluboce zbožného protestanta (lutherána) se zájmem o fotografování a psaní, o teologii a pedagogiku a vášnivé cestování i mnohem více. Takže Wimme odpočni si od svého vášnivého cestování, už máš na to přece věk, sepisuj paměti - nesmírně rád bych si je Wimme přečetl, jenže v českém překladu je bohužel leccos od tebe co jsi sepsal téměř až už českým čtenářum naprosto neznámé a nedostupné!! Wimme zasloužil jsi se o podvědomí toho nejlepšího z ,,nové" německé kultury v okolním světě čemuž nasvědčuje i tvé čestné státní vyznamenání, vlastně celá řada čestných státních vyznamenání... A Wimme psáno jen pro tebe!!