Diskuze OSOBNOSTI.cz

Z filmu Wimma Wenderse "Land of Plenty" ("Země Hojnosti") jsem si oblíbil 3 filmové scény: 1) Když Lana (Michelle Williams) četuje se svým přítelem přes notebook, kamera nám (divákovi) následně dá nahlédnout do spuštěného videa, ve kterém vidíme doprovod učastníku pohřbu civilní oběti války, slyšíme bezutěšný pláč a naříkání ze zoufalství z bezmoci rodinných příbuzných oběti, která je na Blízkém východě, právě v Iráku jen jedním z mnoha civilních obětí války, kdy přes rakev je přehozena stuha s citátem připomínající nám, že ,,Bolest z míru je lepší než agonie z války.". Poté kamera najede na polocelek se záběrem obličeje Lany jak nesmírně zvídavě, ale současně smutně a zklamaně znepokojivě sleduje video v notebooku a z pozadí se teskně, nostalgicky rozlehne rocková hudba Thom and Nackt, právě která její pocity divákovy vyjádří v této situaci lépe než to, co muže zabrat v této události už samotná kamera. 2) Pro mě nejlepší scénou z filmu "Země Hojnosti" je vzájemný rozhovor Michelle Williams v roli Lany a Johna Diehla v roli Poula nad neštastnými událostmi terroristických utoku na Světové Obchodní Středisko v New Yorku z 11.9. v zátiší hřbitova v Troně, kdy každý však mluví sám za sebe právě o svých osobních vzpomínkách, právě ze svého osobního hlediska pohledu na tyto události, jak si je už osobně pamatuje a citlivě a pečlivě přitom naslouchá druhé osobě a snaží se porozumět a právě s Wimmem Wendersem pozorně sledujeme jaké osobní pocity v nich jejich tyto osobní vzpomínky na tyto neštastné a otřesné události vyvolávají a snaží se přitom osobně už přijmout a pochopit osobní pocity a hledisko pohledu na tyto události u druhé osoby a ptát se neustále sám sebe jak právě tyto neštastné otřesné události dnes vlastně vubec ovlivnili už současný, dnešní život v Americe. Aneb kdy Amerika bude opět tou dobrou zemí? To je nápis podél silnice, který míjejí cestou z Trony ve své dodávce za doprovodu písně "Land of Plenty" Leonarda Cohena, který je příslibem štastného konce filmu pro Michelle Williams a Johna Diehla s postupným nacházením své vzájemné mezilidské duvěry a s tím i své životní jistoty v těžké a v nejisté době.

Wim Wenders v březnu 1983 píše svou esejisticky směrovanou kritiku k filmu "Posledním Rodeo" režiséra Nicholase Raye s podtitulem "Muži v Aréně Rodea: Dychtiví" s odstavcem Uvnitř-venku: ,,Film o stárnutí a touze po mládí a o umírání na tento protiklad. Mnoho Rayových filmu pojednává o tomto i dalším rozporu: o přání zustat doma a zároven příslušet k cizině. V Posledním Rodeu si chtějí dva muži své role vyměnit a nemohou. A kdyby mohli? Pak by toho brzy litovali: oba chtějí hrát jak sebe, tak i toho druhého. Jeden, který má dost ,,života na silnici" a hledá pevné místo (zázemí, domov), a druhý, který se svého pevného místa pro tohle potulování vzdává a postupně tomuto životu stále více propadá. Tak se pozorují a touží stále dychtivěji po tom, čím právě ten druhý pohrdá. Až svou smrtí vystoupí Jeff z této soutěže. To znamená, že přesně vzato umírá právě proto, aby soutěž ukončil. Tak prapodivný jako sama scéna umírání je i prostor, v němž se odehrává.  Zcela zvláštním zpusobem nic nepředstavuje, kromě ,,vnítřního světa", jako kdyby ty čtyři zdi okolo Jeffa už samy byly smrtí. A když pak Wes a Louise vyjdou, ocitnou se doopravdy ve ,,vnějším světě", uplně netknutém tragickou smrtí, ozářeném sluncem. ...Poslední Rodeo je černobílý film, který natočil američan Nicholas Ray v roce 1951 pod názvem "Cowpoke" se Susan Haywardovou, Robertem Mitchumem a Arthurem Kennedym v hlavních rolích. Nakonec byl překřtěn na "This Man Is Mine"... (zdroj: knížní titul Wim Wenders "Dech Andělu", Aurora 1996, je ojedinělím a znamenitým výborem z kritik, eseju a rozhovoru právě s Wimmem Wendersem. Ps. Knížní titul je dnes nenávratně rozebrán)

Pomalu sám začínám mít více nejednoznačný, resp. ambivalentní vztah k rockové hudbě, at již se jedná o Die Toten Hosen, TV Smith nebo New Model Army či ruské Korol i Shut. Protože je dnes vědecky dokázáno, že právě poslech klasické hudby rozvíjí logické myšlení lépe než jakkoliv už to dokáže intenzivní trénink mozku samotnou matematikou, protože v nás poslech klasické hudby uvádí v hluboký soulad ,,naše" protikladné či protichudné emoce, a tím využívá naši kapacitu mozku lépe. Respektive jinými slovy tím nás učí využívat náš intelekt lépe (ačkoliv už ho s největší jistotou pravděpodobně nijak nezvyšuje, naše mentální schopnosti ovšem ano), než je a muže tomu bít už při tréninku našeho logického myšlení právě samotnou matematikou. Ta je k tomu totiž velmi osobně přecenována! Matematika totiž k tréninku logického myšlení je nedostačující! V praxi nevykazuje žádné vyšší etické (mravní) hodnoty! Poslech klasické hudby, a je i ta která mentálně též vysoce škodí, jako je v případě poslechu Wagnera a pak i právě tvrdé rockové hudby napříč žánry, nemusí nutně nijak zvyšovat náš intelekt, ale učí nás ho využívat lépe a správně, protože harmonizace protikladných emocí (jakými je radost-smutek, hněv-lítost, touha-strach...) směruje náš intelekt už k tomu, co je největším a kladným rysem melancholiku - a to je analiticky už systematicky rozebírat své osobní pocity a bít schopný spoléhat se plně na své osobní pocity při jednání s druhými lidmi v mezilidských vztazích a tím si teprve utvářet svoji nedirektivní (přímo neřízenou), ale naprosto přirozenou autoritu u sebe i druhých lidí nás směřuje k hledání kompromisu. Jinými slovy což je to nejobtížnější, protože nepřijímáme už druhými lidmi direktivní autoritu, ale utváříme si tím hodnoty přirozené autority. Vezmeme-li si skutečnost, kolik je matematicky (a ekonomicky) vysoce vzdělaných lidí právě ve vysoké politice, kteří už vubec neumějí zacházet se svým vysokým intelektem. Jsou v dusledku neupřímný, prolhaný a bezcharakterní a zkorumpovaný a právě mezi vysokými politiky je statisticky dnes psychologicky objektivně dokázáno že je mezi nimi více samolibě a lhostejně egocentrických a anti-sociálních jedincu (dříve tzv. odborně řečeno psychopatu), kteří jednají už bez ohledu na vyšší etické, to je mravní hodnoty svého osobního svědomí! A tím už právě má podnětná a zajímává i přínosná studie ke klasické hudbě tu končí! Jinak osobně ještě zmíním že mám rád smyčce, především cello, housle i klavír, ale ze všeho nejvíce už nechápu a osobně pohrdám už prázdnou vysamplovanou rytmikou u rappu, techna a hip-hopu, ke kterému patří prázdné nic už neřikající dětinské a pubertální žvanění, především už jen osobní drzost, urážky, vulgarity a sexismus, ale stejně tak poslech nejtvrdší rockové hudby napříč žánry, a upřímně i některých písní a alb mích oblíbených rockových interpretu muže mentálně nám více škodit než bít celkově ku prospěchu.

Opět jsem se díval na mysteriozní nenásilné křestanské (křestanské spíše je tím vhodnějším slovem právě protože je tolik nenásilné, čemuž nasvědčuje i výběr hudebního doprovodu ve filmu - senzitivní, citlivější rocková hudba a více, nejen to které slovu nenásilné vše nasvědčuje) milostné road-movie (z Dusseldorfu či z Duisburgu v Německu do Palerma v Itálii, ale většina filmového děje se převážně odehrává právě v Palermo v Itálii, v jeho ulicích, kde platí jediné motto: ,,kdo skutečně zoufale a bezradně moc nejdéle hledá ten jednoho dne prostě najde"). Wim nám (divákum) svým filmem sděluje žijme už jen přítomným okamžikem, nic není více než přítomný okamžik, přítomný okamžik je nade vše!! "Palermo Shooting" němce Wimma Wenderse (,,nenazývejme nikoho štastným dokud nezemře" definitivně zazní ve filmu), ale skutečně krásné, upřímné a pravdivé, to srozumitelné a přesvědčivé na filmu je teprve ten samotný plně spokojený, spokojeně prožitý jinými slovy respektive autentický partnerský vztah mezi lidmi samími, ta upřímná duvěra (nejspíše ta duvěra jak se domnívám odvozené od slova věrnost!), která přetrvá a kterou se překonává i to nejhorší v životě - osobní deprese a trýznivé uzkosti (z panické poruchy ze smrti, z umírání je ve filmu u Campina Wimmem názorně skvěle vykreslené - kdy příjemně a spokojeně, až příjemně štastně prožité osobní chvíle s druhými lidmi nejen z cestování, z touhy cestovat a poznávat nové prostředí neustále střídají pak už silné osobní uzkosti ze své vlastní osamělosti, rád říkám častěji ze ,,své hluboké samoty, i když jsem neustále i mezi druhými lidmi, ale něco mě schází - smysl života či tak nějak", z paniky či z deprese, ze ztráty své sebekontroly či z umírání...), kterým je třeba porozumět z čeho v nás pramení je to bohužel častěji jakoby pro mnohé z nás to poslední v životě ve společnosti v době natolik směrované přespříliš na profesní kariéristický osobní výkon a na pragmatismus (na který je společností a politikou vyvíjen už ten největší nejsilnější nátlak) a to předpokladem k porozumění uzkostem a depresím je přece vždy mravní a duševní vyzrálost každého člověka!!, a tu Wimm přece v sobě rozhodně má, proto je plně kompetentní k tomu uctít památku filmu "Sedmá Pečet" Ingmara Bergmana jako nikdo jiný, jako málokdo!!! V odkazu na psychoanaliticky spíše více ,,táké křestansky" zaměřenou "Sedmou Pečet" Ingmara Bergmana a slovy Wimma to je prostě strach, který nemá už definované jasné hranice, nedostatek lásky, pozornosti, naslouchání si a vzájemné komunikace či citová msta a nedostatek či absence osobního porozumění. Především pak ale obavy a strach ze své smrti zvláště s ohledem na to že právě smrt a umírání je v evropské společnosti velké neznámo, je tajemstvím, je prostě už tabu a pro Wimma nadešel jeho seniorským věkem čas se to snažit u diváku svým filmem změnit anebo alespon zmírnit podobně jak se o to snažil ve snímku "Sedmá Pečet" už kdysi Ingmar Bergman - ,,Po dlouhé době je ted konečně ted, a možná ted bude všechno trvalejší a možná tě budu moci i lépe poznat a ty mě." Bohužel recenze na film se mě nezdařila, ale je z toho něco mnohem více.... snad i hodnotnějšího - je z toho komentáře opět krátká a stručná esejistická výpověd!!

Film "Submergence" ("Až na Dno") na DVD bohužel ke shlédnutí jen v originálním znění bez české podpory!! Velká lítost!! Přesto film stojí za shlédnutí!! Pro mě s road-movie snímky "Land of Plenty" (2003) a "Palermo Shooting" (2008) byl Wim Wenders na tvurčím uměleckém vrcholu své režijní kariéry i když ostatní se mnou nemusí nutně souhlasit, podíl na této skutečnosti má především ocenovaný vyjímečný kameraman (patřícím v současnosti k nejlepším z celé Evropy) těchto výše zmíněných road-movie snímku Franz Lustig o věrohodných a přesvědčivých hereckých výkonech v hlavní roli v těchto filmech už nemluvě.

,,Trpět pro druhé, a odpouštět jim - svým blízkým - pro duvěru." (muj vlastní citát) Nic totiž nevystihuje lépe písen "Was Zahlt" německých Die Toten Hosen!! V pořadí 3. písen z jejich alba "Auswartsspiel"!! A v něčem to vystihuje i život a filmy a profesi Wimma Wenderse coby přesvědčením hluboce zbožného protestanta (lutherána) se zájmem o fotografování a psaní, o teologii a pedagogiku a vášnivé cestování i mnohem více. Takže Wimme odpočni si od svého vášnivého cestování, už máš na to přece věk, sepisuj paměti - nesmírně rád bych si je Wimme přečetl, jenže v českém překladu je bohužel leccos od tebe co jsi sepsal téměř až už českým čtenářum naprosto neznámé a nedostupné!! Wimme zasloužil jsi se o podvědomí toho nejlepšího z ,,nové" německé kultury v okolním světě čemuž nasvědčuje i tvé čestné státní vyznamenání, vlastně celá řada čestných státních vyznamenání... A Wimme psáno jen pro tebe!!

Pochopil jsem, proč jedinou morálkou je pro Wimma Wenderse právě to, že se smí mluvit jen o svých osobních zkušenostech v životě a o svých osobních pocitech, ještě právě dříve, ještě předtím než o svých osobních názorech. To by mě kdysi možná i šlo. A politiku je třeba vždy umět striktně oddělit od našeho osobního a soukromého života, tam totiž politika nepatří - právě tak vznikal hudební dokument "Buena Vista Social Club" a další... Přesně tomu jsou i dnes po mnoha letech stále ještě nadčasově platné jeho road-movie filmy a dokumenty, pro mě jednoznačně jeho "Land of Plenty", "Dont Come Knocking" nebo "Palermo Shooting". Bohužel už musím převážně jen nepřesně citovat, selhává mě totiž pamět, soustředění se, učení se a kognitivní schopnosti vzato obecně a na mém špatném pravopisu i na stylistice mého vyjádřování se už je to bohužel poměrně nejvíce znát. Žádná remise. Velice nesmírně rád bych napsal o Wimmovy a jeho filmech něco více, ale bohužel už na to lidsky nemám. A také to tu zcela otevřeně přiznávám. A takhle už to dopadá ve chvíli kdy nepíšete své komentáře narozdíl od většiny druhých lidí, uživatelu fora osobnosti.cz, anonymně. Pro mě jednoznačně katastrofa.

pro Wimma: trpím tou nejtěžší emoční deprivací, která ke schizofrenní depresi už patří. Navzdory tomu nejhoršímu u mě už převažují ze všeho nejvíce kladné rysi melancholika. A závěrem právě od doby od mého dospívání se zkušeností se schizofrenií, s touto pro mě těžkou duševní nemocí, která mě o všechno v životě připravila, o studii na základní i střední škole, o mé vrstevníky a o mé přátelé, o zaměstnání, o partnerský vztah, o možnost mé budoucí rodiny, kterou z duvodu mého duševního onemocnění schizofrenií už vubec neplánuji - za zkušeností s touto duševní nemocí, která je tím nejhorším, co mě v životě kdy potkalo. Protože schizofrenie - tato duševní nemoc - jen bere, ta nic dobrého, nic kladného a pozitivního už v životě nepřináší a jen bezmocně a bezradně sleduji jak čas mě bere to poslední v životě co ještě mám (ale nevím co to vlastně je). Osobně už jen bezmocně a bezradně sleduji jak čas neuprosně a nemylosrdně běží v životě dál a já všechno ztrácím, o všechno v životě přicházím, a nic pro sebe a pro druhé lidi už neznamenám, nikam v životě nepatřím, nic v životě nemám a já díky tomuto duševnímu onemocnění schizofrenií žiju proto jen v minulosti a svou minulostí, to je to poslední co mě v životě ještě zbylo a zbývá, a čas nadále jen neuprosně běží dál, a já každou svou přítomnou chvilku jen ztrácím a promarním. Není pro mě žádné naděje, zustává jen osobní zoufalství, nejhlubší smutek, žal, osobní bezradnost, osobní bezmoc, jen lhostejnost a netečnost s apatií - s nejhlubší ztrátou smyslu života. A já se za schizofrenii, za toto své duševní onemocnění jen hluboce nenávidím a sebou samím jen hluboce pohrdám, nikdo z druhých lidí si skutečně neuvědomí a nevidí tu duševní bolest, tu trýzen a celé to duševní utrpení, protože je pečlivě před druhými lidmi skryto a já se už nedokážu na toto své duševní onemocnění přitom dál dívat. Jsem krajně zoufalí, ale nepřiznám si to vubec. Je mě to lhostejné, protože sám pro sebe už se netrápím a trápit se sám pro sebe už nechci a nedokážu. Vím že partnerský vztah nezvládnu a že bez partnerky se nikdy z tohoto duševního onemocnění už nijak ,,neuzdravím". Skutečně nechce se mě s duševním onemocněním schizofrenií žít dál a nebudu s ním umírat smířeně, nýbrž s výčitkami k sobě samému, se záští k sobě a s lítostí. Jiné vysvobození z nesmírné duševní bolesti a samoty už není a nemuže bít než právě v eutanázii. Nechci volit jiný zpusob než už ten bezbolestný. S eutanázií jsem osobně smířený.

Wimme doufám že mezi liškama najdu vášnivou rockovou fanynku, co má osobně též nejsilnější, ale i ambivalentní, či jak to vlastně správně říct nevím... co má nejednoznačný vztah už k rockové hudbě, co vedle češtiny a angličtiny zejména celím svým srdcem vášnivě miluje a hluboce obdivuje němčinu i ruštinu tolik co já s oblibou klasiky, blues rocku a folk rocku možná i právě někde na hraně punk rocku, co má nesmírně srdečně vášnivě v oblibě tvé filmy, jinými slovy resp. je kinematograficky kinoartově už sama vzdělaná a zvídavá a zejména už (uznává některé) texty písní Die Toten Hosen (jejich jednoznačně nejlepší album "Auswartsspiel"), New Model Army (zmíním mnou oblíbené album "The Ghost of Cain"), TV Smith či ruských Korol i Shut (už právě jednoznačně s "Akustickým Albem" a s "Divadelním Démonem"). Navštívil bych s ní jistě Kroměříž nebo dějinné středisko Prahy, tato místa sám totiž osobně nejvíce miluji a obdivuji. Považuji Kroměříž a Prahu za nejkrásnější romantická místa v Čechách, které jsem kdy navštívil a rád se tam doufám někdy vrátím. Hledám germanistku co ráda vášnivě cestuje, přesto Češku co bude se mnou v ruské ,,kultuře" hledat naše společné slovanské kořeny! Hledám už upřímnou, laskavou a odvážnou, hluboce přemýšlivou, svědomitou, spolehlivou a odpovědnou... slušnou, věrnou, skromnou a obětavou, levicově založenou a anarchisticky smýšlející přítelkyni s sebou na cestu, později snad i partnerku. Téměř ideál už s takovými vysokými nároky, jen čas nám myslím ukáže tu naši společnou správnou cestu. Společné přátelství je tou (jedinou) správnou cestou ke vzájemnému partnerství. Protože mám coby melancholik ve společnosti jen několik málo opravdových přátel, které vybírám ve svém životě už sám opatrně a obezřetně a umím druhé lidi, druhou osobu vyslechnout a to samé právě už (ze všeho) nejvíce osobně očekávám od druhých lidí. Soucit s druhými lidmi mě častěji dohání až k slzám a nevadí mě zustávat v pozadí, nejsem a nebývám nikdy rád středem zájmu pozornosti u lidí ve společnosti. Jsem dost možná právě introvert. Jen jsem osobně vztahy mezi lidmi ve společnosti už hluboce zklamaný, a jsem z toho zoufalí, jsem smutný a neštastný. Vnímám a cítím to tak že zasloužím si v životě konečně něco lepšího. Schází mě v mém hluboce prázdném a v osamělém osobním životě nejvíce už odvaha to ,,chtít" a dokázat změnit. Pomoc mě prosím k tomu naježená lištičko, jsem tu jen pro tebe a čekám tu na tebe! Piš mě lištičko prosím e-mail na dyntarelli@seznam.cz nebo se mě prosím ozvy na mobil na 776 778 044. Je mě 37 let, jsem stále svobodný uplně bez závazku a momentálně jsem z Hořic v Podkrkonoší. Nejsem nikde zaměstnaný, mám přiznaný ID.3. stupně - jinak mojí diagnozou je už reziduální schizofrenie. A vzhled u mě už nijak osobně vubec nerozhoduje, rozhodují jen vzájemné sympatie! Je ti naježená lištičko mezi 30 až 40 lety a jsi také druhými lidmi jen hluboce zklamaná, jsi také smutná, hluboce neštastná a osamělá?... prosím dál už nečekej jsi-li na tom podobně nebo už uplně stejně! MARTIN DYNTAR, Hořice.

Kdepak diskuze k této osobnosti tu nikdy nebyla, není a nebude!! Ach ta česká lehkomyslná a nezodpovědná nátura - nahradí ji snad mích 100 komentářu? Myslím že nikoliv, at se dál daří naší typické lehkomyslné a nezodpovědné české povaze a absenci jakkýchkoliv komentářu právě k této osobnosti!! Gratuluji!!