lidí, z třetí ruky. Vím jen, že se dostal k Rostovům… Jaký to

osud!“

Pierre mluvil rychle a živě. Jednou pohlédl do tváře společnici,

uviděl její pozorný, laskavý a zvědavý pohled, který se na

něj upíral, a jak se to často při rozhovoru stává, nejasně pocítil,

la na synovce (mužovo vyprávění o jeho vzrušení při Pierrově

řeči ji velmi překvapilo) a vybavovaly se jí v představách různé

rysy jeho něžné, citlivé povahy; a myslíc na synovce, myslela

na své vlastní děti. Nesrovnávala synovce se svými dětmi, srovnávala

svůj cit k nim a smutně shledávala, že v jejím citu k Nikoluškovi

cosi chybí.

slova. Pierrův minulý život, neštěstí, jež ho pronásledovalo až

do roku 1812 (o němž si ze zaslechnutých slov utvořil nejasnou

poetickou představu), jeho dobrodružství v Moskvě, zajetí, Platon

Karatajev (o němž slyšel přímo od Pierra), jeho láska k Nataše

(kterou chlapec také miloval zvláštní láskou), a hlavně jeho

přátelství k otci, na něhož se Nikoluška nepamatoval – to

vše učinilo z Pierra v jeho očích hrdinu skoro nedotknutelného.

právě tak jako pochybnost o skutečné hodnotě papírových peněz

vzniká tak, že se snadno tisknou, a proto že se jich začne

vyrábět mnoho, nebo tak, že je někdo bude chtít vyměnit za

zlato – právě tak vznikne pochybnost o skutečném významu

prací tohoto druhu buď proto, že se jich vyskytuje příliš mnoho,

nebo proto, že se někdo ve své prostoduchosti zeptá: „Jakou silou

to vlastně Napoleon dokázal?“ – čili bude chtít vyměnit papírové

oběživo za čisté zlato skutečného pojmu.

Byl večer před svatým Nikolajem, pátého prosince roku

1820. Toho roku byla Nataša s dětmi a s mužem od začátku

podzimu na návštěvě u bratra. Pierre byl v Petrohradě, kam

odjel za svými zvláštními záležitostmi, na tři neděle, jak říkal,

a teď už tam byl sedmý týden. Čekali ho každou chvíli.

Včela sedící na květu bodla dítě. A dítě se bojí včel a říká, že

včely jsou na světě proto, aby bodaly lidi. Básník nalézá zalíbení

ve včele, která saje z květního kalíšku, a říká, že včely jsou na

světě proto, aby sály vůni květů. Včelař, který pozoruje, že včely

sbírají z květů pel a sladkou šťávu a nosí je do úlu, říká, že včely

řekl, neříkal si: Ach, proč jsem neřekl tohleto a proč, proč jen

jsem řekl to ,je vous aime‘?1) Teď si naopak opakoval každé

slovo její i své a představoval si přitom každou podrobnost její

tváře a úsměvu a nic nechtěl ubrat ani přidat: přál si to jen

opakovat. Neměl teď ani stín pochybností o tom, je-li to, co

Ale právě tak jako sama o sobě nepostižitelná síla přitažlivosti,

kterou pociťuje každý člověk, je nám pochopitelná jen

potud, pokud známe zákony nutnosti, jimž podléhá (od prvního

poznatku, že všechna tělesa jsou těžká, až po zákon Newtonův),

právě tak sama o sobě nepostižitelná síla svobody, kterou

si uvědomuje každý člověk, je nám pochopitelná jen potud, pokud

známe zákony nutnosti, jimž podléhá (počínajíc tím, že

„Měla jsem takovou radost, když jsem se dověděla, že jste se

zachránil. Byla to jediná radostná zpráva, kterou jsme za dlouhou

dobu dostaly.“ Kněžna se opět neklidně ohlédla na společnici

a chtěla něco říci, ale Pierre ji přerušil.

„Představte si, že jsem o něm nic nevěděl. Myslel jsem, že

padl. Všechno, co jsem se dověděl, dověděl jsem se od cizíc

v nejmenším nezajímalo. Dívala se na něho, a ne že by myslela

na něco jiného, ale cítila něco jiného. Cítila pokornou, něžnou

lásku k tomuto člověku, který nikdy nepochopí, co ona chápe,

a jako by ho proto milovala jen ještě mocněji, s odstínem vášnivé

něhy. Kromě tohoto citu, který ji úplně pohlcoval a překážel

jí vnímat podrobnosti mužových plánů, míhaly se jí hlavou

myšlenky nemající nic společného s tím, o čem mluvil. Mysle-