chybí tim tam ten vývoj, jako že Trevor je magor už od začátku hry? 

cože?

Myšleno za Questy :) 

Jediný quest vyloženě pro zlou postavu byl tuším pro Edwina nebo jak se volal ten Thayský červený čarodej.

ne

ano, rpg jde udělat "jinak", jak to ukázal planescape. ale ono když hraješ za postavu, která na konci hry má obrovské schopnosti a sílu, což je mechanická podstata rpg, tak k čemu by pak taková síla byla využitá? witcher 3 je podle mě výborný kompromis, především v datadiscích. nesmí se zapomenout, že součástí zaklínače jsou knížky, kde je cirillin osud taktéž tak trochu předpovězen. mno a především je to o shledání geralta a ciri a nevím, jak by se dalo uskutečnit, aby to nebylo za nějakých epických okolností. prostě záchrana světa a epičnost je základní kámen fantasy. to tak bude vždycky. však třeba detektivky, červená knihovna nebo horory taky nejdou číst a sledovat furt dokola, protože je to furt jedno a to samé.

takže takový GTA5 za Trevora s rpg prvky navíc

9 plusu za pět minut, dobre to děláš, aneb jak se zničit, abys už nikdy nebyl bran vážně 😉

Tímto hloupým způsobem na svou stranu nikoho nepřesvědčíš, jen ze sebe zbytečně děláš blba. Pointa byla, že v Zaklínači drtivá většina questů není o záchraně světa, a přitom jsou na hře to nejlepší. Zajímal by mě zdroj toho co tvrdíš o Vávrovi/Kingdom Come, pokud máš, sem s tím.

čím dřív se smíříš s fenomenálním úspěchem Zaklínače, tím dřív najdeš svůj vnitřní klid a mír, musíš zkrátka přijmout pravdu, Zaklínač 3 je naprostá bomba a nesesazený král rpg žánru, který nejspíš dokáže trumfnout jen další hra od CD Projektu, nikdo jin´ý na to nemá. Tak hodně štěstí! 😎

Argumenty nemáš, tak sis alespoň naklikal ze všech svých fake účtu, tak si shrňme fakta:současná západní tvorba je tvorba z velké většiny pro všechny, RPG se v soucastnosti děla tak, ze se tam namrda spousty otazníku a nějaký sense, který te nutí jít po stopě. Příběh Zaklinace  3 je hledání postav, abys našel nakonec Ciri a pak zabil vsehozlo s zachránil svět, jsem urcite schopen si přečíst argumenty, proč to tak není, blby je, ze tady uz nemůžeš psát pod 59 nicky jak v minulosti.

Mě by se líbila hra, kde by jste hráli za nejhoršího úchyla, ale nepřišlo by vám to tak. Třeba v intru by bylo jak se obyčejný lidi hlavní postavičce smějí třeba kvůli tomu že šilhá a pak by ho nějaká skupinka zmlátila kvůli jiný prkotině, úplně zbytečně atd. Ze začátku by jste jenom vymýšleli jak zabít těch pár lidí. Vaše nenávist by průběhěm hry rostla a pak by jste lidi mučili ve sklepě a následně by jste si dělali i takový menší koncentrační tábory. Už tak v první třetině hry by hlavní postavička byla nejhledanějším člověkěm. Pak by jste se třeba schovávali policii, ale byla by cutscéna jak vzpomínáte, že vám policie zabila rodiče, tak by jste začali vraždit i je a takovej vztah si postupně uděláte k celýmu světu. Konec by byl třeba že by hlavní postavička stála v záři mnoha atomových hřibů z bomb které sama vypustila a které už nenávratně ničí celou planetu. A přitom se usmívá a všem těm zbytečně prchajícím a vyděšeným nevinným lidem to přeje a vy jako hráč by jste se cítil stejně, akorát by vám bylo líto že zemře i ten hlavní hrdina. Ale zároveň by jste byli na něj hrdí. A v závěrečný animaci by byli záběry třeba jak se pár líbá pod stromem, nebo ze svatby, miminko poprvý řekne ''máma'' atd. a hned na to by se prázdně a bezmocně otočili na ty dopadající atomovky. A vy víte že jste to způsobili vy, ale těsně před tím jste za to byli rádi, že váš hrdina zvítězil nad ''zlýma lidma'' . Možná by to byl i zajímavej psychologickej experiment sledovat, jak lidé prožívají takovou hru. 

EDIT: je to napsaný nadneseně a přehnaně, ale tu hlavní pointu snad všichni pochopíte.

Doufám že moc nespamuji, ale četl jsi Xenofóntovu Anabázy? V češtině

Návrat deseti tisíc. To mi příjde taky epické a myslím že by na to téma šlo udělat RPG.

Dám ještě příklad z historie. Taková Spartakova vzpoura otroků je taky epický příběh a přitom jde jen o boj o svobodu. Myslím, že by bylo zajímavé hrát za nějakého Spartakova poručika, který pro něj plní různé úkoly (sabotáž, průzkum, propagandu) a zakončeno to může být epicko bitvou, kde třeba můžeš Spartaka zradit.

Ach jo, jsem se namlsal představivostí a teď bych si něco takového zahrál. 🙂

Pak sem dej odkaz, díky.

Asi napíšu článek o tom, proč nemám rád články o tom, co autor nemá rád ;-)

Vidis, to si nejak ani nevybavuju. Me ten pribeh dosti neoslovil, tak si z nej sotva pamatuju utrzky. Ale i tak mam pocit, ze to tam k te uplne klasicke zachrane sveta sklouzlo docela rychle bez nejakych dalsich dejovych komplikaci. :)

Ale jde o nejnudnější linii děje, která tam ani nemusela být. Ty spory mezi rody mi příjdou epické(taky ten příběh proslavily), ten děj o záhraně světa mi moc epický nepříjde. Samozřejmě, záchrana světa je větší cíl, ale v GoT mi příjde na vedlejší koleji.

Jistě trollíku.

Jo, tím okamžikem, kdy má všeho toho zachraňování světa až po krk, si projde asi skoro každý hráč. Sem tam to může fungovat, zvlášť když umí titul dobře vybudovat jak tu citovou vazbu, tak skutečný dojem té naléhavosti a vysokých sázek, většinou je to ale jen genericky podané s představou, že "záchrana světa je to, s čím se dokáže identifikovat každý, však přeci všichni žijeme v nějakém světě". Opak je samozřejmě pravdou, je to natolik vzdálená a abstraktní představa, že samo o sobě to ve většině lidí žádné vzrušení nevzbudí. Stejně tak je to tomu i s konečným pocitem zadostiučinění - hodně her to má tak, že na konci vám pak jen nějaký generál podá ruku, zasalutuje a poví "Zachránil jsi svět, hrdino. Dobrá práce", což je sice hezké, ale pochybuji, že by z toho někomu vyhrkly slzy dojetí:)

Celkově vzato na mě daleko lépe působí věci menšího rozsahu, se kterými se dá lépe identifikovat (na strážnicku by řekli, že je to relatable), než velkolepé a realitě vzdálené zápletky. A nejen u her. Když se v komiksových filmech kočkují hrdinové a záporáci prohazováním skrze baráky a ničením půlky města, tak to na mě působí podstatně méně epicky než když třeba šel vyčerpaný netflixový Daredevil na férovku nakopat zadky dvou místnostem ruských únosců dětí. Prostě méně je někdy opravdu více.

Jinak ano, Planescape: Torment je prostě nádherná ukázka, jak udělat nestandardně osobní příběh a přitom držet hráče motivovaného po celou dobu. Ba co víc, v Tormentu je skvěle zpracovaný i právě ten vztah se společníky, protože časem hráč zjistí, že jeho postava je s většinou z nich spjata mnohem víc, než ze začátku tušil. Najednou pak vyvstává otázka, nakolik za jejich osudy nese zodpovědnost a tím se mění dynamika vztahu s nimi. Celkově, o genialitě Tormentu bychom se mohli bavit velice dlouho:)

A Dragon Age II je taky dobře zmínění, protože ten mám osobně daleko radši jak první díl právě kvůli tomu důrazu na příběh jedné rodiny a jednoho města. Zvlášť když při prvním průchodu jsem v zásadě pokazil i to, co jsem nemusel (aneb nezachránil jsem někoho, kdo nemusel zemřít) a se všemi dalšími událostmi bylo jasné, že přestože protagonista se v rámci městské hierarchie vypracovával ze samého dna stále výše, tak všechny ty osobní tragédie, jež přitom utrpěl, ho musely zevnitř zcela zničit. Pro někoho, kdo preferuje vžívání se do svých postav, jde podle mě o skvělý titul.

Úplně nesouhlasím, že zrovna třeba Skyrim hráče nikam netlačí. Naopak, Behtesda v posledních titulech ráda člověka pořád někam postrkuje. To je samé "Rychle za Greybeardama, je to veliká čest, že tě nahání přes celou zemi" nebo "Spěchej, než Alduin stačí ressnout dalšího draka". V reálu samozřejmě hráče žádný časový limit netlačí, přesto se ale zadání hlavních questů snaží neustále na hráče vyvíjet nátlak, aby už už pokračoval.

brekot nad Zaklínačem, adorace pokémoních her, absence jakýchkoliv argumentů   a obdivuhodná schopnost ztrapnit se každým příspěvkem, nejs ty náhodou femto pod falešným nickem? 😂